spektrální třída, v astronomii klasifikace hvězd podle jejich spektra a svítivosti. V roce 1885 zahájil E. C. Pickering první rozsáhlý pokus o spektroskopickou klasifikaci hvězd. Tato práce vyvrcholila vydáním katalogu Henryho Drapera (1924), který uvádí spektrální třídy 255 000 hvězd. Hvězdy jsou rozděleny do 7 tříd označených písmeny O, B, A, F, G, K a M; nejteplejší hvězdy (O a B) mají modrobílou barvu, zatímco nejchladnější (M) jsou červené. Každá z písmenných tříd má ještě další dělení označené číslicemi 0 až 9. B0 je tedy nejžhavější hvězda typu B, B5 je na půli cesty mezi typy B a A a B9 je jen o málo žhavější než typ A. V tabulce nazvané Spektrální třídy hvězd hlavní posloupnosti jsou uvedeny charakteristiky sedmi hlavních typů. K sedmi hlavním skupinám byly od té doby přidány další čtyři skupiny. R, N a S jsou třídy podobné typům K a M, ale označují poněkud odlišné spektrální charakteristiky; W označuje Wolf-Rayetovu hvězdu, nejžhavější typ hvězdy, která září stálým světlem. Podle systému zavedeného W. W. Morganem a dalšími se ke spektrální třídě přidává římská číslice, která určuje svítivost nebo vlastní intenzitu hvězdy. Jasný veleobr je Ia, slabý veleobr je Ib, jasný obr je II, normální obr je III, podobr je IV a normální trpaslík nebo hvězda hlavní posloupnosti je V. Například Sírius je klasifikován jako A1 V, bílá hvězda hlavní posloupnosti. Betelgeuse, M2 Ia, je jasný červený veleobr. Viz také Hertzsprungův-Russellův diagram.