Woods a Woods (2000) uvádějí, že proces výroby indického inkoustu byl v Číně znám již v polovině 3. tisíciletí př. n. l., v neolitické Číně, zatímco Needham (1985) uvádí, že výroba inkoustu začala v Číně možná již před třemi tisíciletími. Indický inkoust byl poprvé vynalezen v Číně, ale anglický termín India(n) ink vznikl díky jejich pozdějšímu obchodu s Indií. Značný počet věšteckých kostí z pozdní dynastie Šang obsahuje nařezané znaky s černým pigmentem z uhlíkatého materiálu, který byl identifikován jako inkoust. Byly objeveny četné dokumenty psané inkoustem na drahých kamenech i na bambusových nebo dřevěných tabulkách z období Jara a podzimu, Válčících států a Čchin. Válcovitý artefakt vyrobený z černého inkoustu byl nalezen v hrobech z období Qin, datovaných do 3. století př. n. l. v období Válčících států nebo dynastie, z Yunmeng v Hubei.
Indický inkoust se používal v Indii nejméně od 4. století př. n. l., kde se nazýval masi, příměs několika látek. Indické dokumenty psané tímto inkoustem v kharosthi byly objeveny až v čínském Sin-ťiangu. Praxe psaní inkoustem a jehlou s ostrým hrotem v tamilštině a dalších drávidských jazycích byla od starověku běžnou praxí v jižní Indii, a tak bylo inkoustem sestaveno několik starověkých buddhistických a džinistických písem v Indii. V Indii se saze, z nichž se připravuje indický inkoust, získávaly domorodým způsobem spalováním kostí, dehtu, smoly a dalších látek.
Tradiční čínský způsob výroby inkoustu spočíval v tom, že se směs kožního klihu, sazí, lampové černě a kostního černého pigmentu rozemlela hmoždířem a tloučkem a poté se nalila do keramické misky, kde mohla zaschnout. Suchá směs se používala mokrým štětcem, dokud se znovu nevysušila, nebo, což je ve východoasijské kaligrafii běžnější, se suchá pevná inkoustová tyčinka třela o inkoustový kámen s vodou. Stejně jako čínské černé inkousty byly i černé inkousty Řeků a Římanů uchovávány v pevné formě, než byly rozemlety a smíchány s vodou pro použití. Na rozdíl od čínských inkoustů, které byly trvalé, se tyto inkousty daly smýt vodou.
Při výrobě čínských inkoustů se tradičně upřednostňovaly borové saze. Několik studií vypozorovalo, že čínské inkousty ze 14. století jsou vyrobeny z velmi malých a stejnoměrných borových sazí; ve skutečnosti tyto inkousty v těchto aspektech dokonce předčí moderní saze. Autor Song Yingxing (asi 1600-1660) z dynastie Ming popsal proces výroby inkoustu z borových sazí ve svém díle Tiangong Kaiwu. Od dynastie Song se také lampová čerň stala oblíbeným pigmentem pro výrobu černých inkoustů. Vyráběla se spalováním v lampách s knoty za použití živočišných, rostlinných a minerálních olejů.
V čínském záznamu Tiangong Kaiwu se uvádí, že inkoust té doby se vyráběl z lampové černě, z níž desetina byla vyrobena spalováním wolframového oleje, rostlinných olejů nebo sádla a devět desetin bylo vyrobeno spalováním borového dřeva. Při prvním postupu bylo možné z jednoho kocourku oleje vyrobit více než jednu unci kvalitní lampové černě. Lampovník používaný k výrobě lampové černě se před spálením nejprve namočil do šťávy z Lithospermum officinale. Šikovný řemeslník dokázal najednou zpracovat 200 lamp. Při druhém postupu se barva získávala z borového dřeva, z něhož byla odstraněna pryskyřice. Borovicové dřevo se vypalovalo v zaoblené komoře vyrobené z bambusu, jejíž povrch a spoje byly polepeny papírem a rohoží, v níž byly otvory pro odvod kouře. Podlaha byla vyrobena z cihel a bláta a byly do ní zabudovány kanálky pro odvod kouře. Po několikadenním hoření se vzniklé borové saze po vychladnutí seškrábaly z komory. Poslední jedna nebo dvě sekce dodávaly saze nejčistší kvality pro nejlepší inkousty, prostřední sekce dodávala saze smíšené kvality pro běžné inkousty a první jedna nebo dvě sekce dodávaly saze nízké kvality. Saze nízké kvality se dále drtily a mlely pro tisk, zatímco saze hrubší kvality se používaly pro černou barvu. Borové saze se namáčely ve vodě, aby se rozdělily jemné částice, které plavou, a hrubší částice, které klesají. Roztříděná lampová čerň se pak smíchala s lepidlem a poté se konečný výrobek stloukal kladivem. Do obou typů barev se mohly přidávat drahé složky, například zlatý prach nebo pižmová esence.
V roce 1738 popsal Jean-Baptiste Du Halde čínský postup výroby lampové černě z oleje následovně: „Do nádoby plné oleje vloží pět nebo šest zapálených knotů a na tuto nádobu položí železný kryt zhotovený ve tvaru trychtýře, který musí být umístěn v určité vzdálenosti, aby zachytil veškerý kouř. Když je ho dost, sundají ho a husím peřím jemně očistí dno a nechají saze dopadnout na suchý list silného papíru. Z toho se vyrábí jemný a lesklý inkoust. Nejlepší olej také dodává černi lesk, a proto je inkoust cennější a dražší. Lampová čerň, která se neodstraní peřím a která se velmi pevně drží na obalu, je hrubší a používají ji k výrobě obyčejného inkoustu poté, co ji seškrábnou do misky.“
Číňané používali indický inkoust získávaný z borových sazí již před 11. stoletím n. l., kdy polyhistora úředníka Šen Kuo (1031-1095) z poloviny dynastie Sung začalo trápit odlesňování (kvůli potřebám dřevěného uhlí pro železářský průmysl) a snažil se vyrábět inkoust z jiného zdroje než z borových sazí. Věřil, že ropa (kterou Číňané nazývali „kamenný olej“) se v zemi vyrábí nevyčerpatelně, a tak se rozhodl vyrobit inkoust ze sazí z hořící ropy, o němž pozdější farmakolog Li Shizhen (1518-1593) napsal, že je stejně lesklý jako lak a je lepší než inkoust z borových sazí.
Běžná složka indického inkoustu, nazývaná saze, byla používána mnoha starými historickými kulturami. Například staří Egypťané i Řekové měli své vlastní recepty na „saze“. Jeden řecký recept z let 40 až 90 n. l. byl sepsán, zdokumentován a existuje dodnes.
Inkoust z Číny byl díky své kvalitě často vyhledáván ve zbytku světa, včetně Evropy. Například Louis LeComte v 17. století o čínském inkoustu prohlásil, že „je vynikající a ve Francii se ho dosud marně snažili napodobit“. V jiném případě Jean-Baptiste Du Halde v roce 1735 napsal, že „Evropané se snažili tento inkoust napodobit, ale bez úspěchu“. Tyto vlastnosti popsal Berthold Laufer: „Za prvé vytváří hlubokou a věrnou černou barvu a za druhé je stálý, neměnný v barvě a téměř nezničitelný. Čínsky psané dokumenty lze namočit do vody na několik týdnů, aniž by se vymyly…“. V dokumentech psaných již za dynastie Han… je inkoust tak jasný a zachovalý, jako by byl použit teprve včera. Totéž platí o výtvorech tiskařského umění. Knihy dynastií Yuan, Ming a Ch’ing se k nám dostaly s papírem a písmem v dokonalém stavu.“
.