Sen. Lyman Trumbull (R-IL)
Během občanské války se republikánům v 37. Kongresu podařilo prosadit v Kapitolu dva důležité zákony, které pomohly osvobodit některé typy otroků Konfederace. Tyto „konfiskační“ zákony však od té doby upadly většinou v zapomnění, protože jejich dopad na boj za zrušení otroctví přehlušila Lincolnova emancipační politika. Nicméně tyto zákony zůstaly v platnosti po celou dobu války a pravděpodobně vyvolaly Lincolnovo klíčové rozhodnutí emancipovat otroky vojenským dekretem počínaje 1. lednem 1863.
První konfiskační zákon (6. srpna 1861) nebyl výslovným zákonem o svobodě, ale zmocňoval představitele armády Unie k zabavení všech otroků zaměstnaných armádou Konfederace. Čtvrtý oddíl zákona zněl:
„Že kdykoli později, během současného povstání proti vládě Spojených států, bude jakákoli osoba, o níž se tvrdí, že je držena na práci nebo ve službě podle zákonů kteréhokoli státu, požádána nebo jí bude povoleno osobou, o níž se tvrdí, že jí tato práce nebo služba náleží, nebo zákonným zástupcem takové osoby, aby se chopila zbraně proti Spojeným státům, nebo bude požádána nebo jí bude povoleno osobou, o níž se tvrdí, že jí tato práce nebo služba náleží, nebo její zákonný zástupce pracovat nebo být zaměstnán v jakékoli pevnosti, námořní loděnici, doku, zbrojnici, lodi, zákopu nebo v jakékoli vojenské nebo námořní službě proti vládě a zákonné moci Spojených států, pak v každém takovém případě osoba, které taková práce nebo služba náleží, ztrácí nárok na takovou práci, bez ohledu na jakýkoli zákon státu nebo Spojených států, který by tomu odporoval. A kdykoli se poté osoba, která si nárokuje takovou práci nebo službu, bude snažit uplatnit svůj nárok, bude úplnou a dostatečnou odpovědí na takový nárok, že osoba, jejíž práce nebo služba je nárokována, byla zaměstnána v nepřátelské službě proti vládě Spojených států v rozporu s ustanoveními tohoto zákona.“
První konfiskační zákon sice nebyl výslovným zákonem o svobodě, protože se nepokoušel definovat právní postavení „propadlých“ otroků ani plně neřešil obavy tzv. kontrabandů, přesto měl vliv na větší rozšíření svobody téměř okamžitě, protože instrukce ministra války Simona Camerona (8. srpna, 1861), který nařizoval armádním důstojníkům přijímat a chránit uprchlíky jak od neloajálních, tak od loajálních pánů, což naznačovalo, že je to jediný praktický způsob, jak postupovat, a že Kongres bude muset nakonec vymyslet způsob, jak poskytnout „spravedlivou náhradu loajálním pánům“.“
Cameronovy pokyny však nebyly jednotně dodržovány a řada důstojníků Unie nadále uprchlé otroky vracela nebo uprchlíkům odepírala ochranu. Během několika následujících měsíců tato situace vyvolala opakované střety mezi republikánskými politiky a některými generály Unie o to, co vyžaduje zákon a co vojenská nutnost. K jedné pozoruhodné výměně názorů došlo mezi ministrem zahraničí Williamem Sewardem a generálem Georgem B. McClellanem v prosinci 1861. Podobné spory nakonec vyprovokovaly Kongres k projednání a přijetí druhého zákona o konfiskaci (17. července 1862), který šel mnohem dále než první zákon, neboť prohlašoval konfiskaci za trest za zradu a označoval otroky Konfederace za „válečné zajatce“, kteří měli být „navždy svobodní“. Kongres také rozšířil svou konfiskační politiku na všechny otroky zaměstnané neloajálními pány kdekoli – nejen na ty, kteří byli zaměstnáni v povstaleckých armádách nebo námořnictvu. Klíčovým oddílem zákona týkajícím se emancipace byl oddíl 9:
„Že všichni otroci osob, které se v budoucnu zapojí do vzpoury proti vládě Spojených států nebo které jí budou jakýmkoli způsobem napomáhat či ji utěšovat, uprchnou od těchto osob a uchýlí se do linií armády; a všichni otroci zajatí od takových osob nebo jimi opuštění, kteří se dostanou pod kontrolu vlády Spojených států; a všichni otroci takových osob, kteří budou nalezeni na jakémkoli místě obsazeném povstaleckými silami a poté obsazeném silami Spojených států, budou považováni za válečné zajatce a budou navždy osvobozeni od svého otroctví a nebudou znovu drženi jako otroci.“
Abraham Lincoln podepsal nový konfiskační zákon ve čtvrtek 17. července 1862, ale učinil tak neochotně, protože byl přesvědčen, že je protiústavní a zároveň nepraktický. Začátkem týdne skutečně připravil návrh veta, ale po vyjednávání na poslední chvíli se prezidentovi a Kongresu podařilo vyhnout dramatické konfrontaci. Prezident Lincoln nicméně zprávu o vetu opatřil svým podpisem (něco, čemu se dnes říká prezidentské podpisové prohlášení) a pokračoval v přípravě plánů, jak nahradit kongresovou konfiskaci vlastní emancipační politikou, kterou v první podobě předložil svému kabinetu v úterý 22. července 1862.
Kongresová konfiskační politika měla mnoho „autorů“ a vyvolala četné spory v debatách ve Sněmovně reprezentantů i v Senátu. Žádná postava však nebyla pro vývoj této politiky důležitější než senátor Lyman Trumbull, republikán z Illinois, který předsedal senátnímu soudnímu výboru. Za těchto okolností by mohl být také považován za „velkého emancipátora“ z Illinois. Debaty o konfiskaci v Kongresu si můžete prohlédnout nebo vyhledat online prostřednictvím rozsáhlé sbírky kongresových dokumentů „A Century of Lawmaking“, kterou s laskavým svolením poskytla Kongresová knihovna.