Je těžké mít na paměti, kolik úsilí a kontroly je třeba k vytvoření hudby, která působí tak půvabně a chladně jako skladba A Seat at the Table od Solange – zvlášť když hraje kdekoli v doslechu. Všichni a každý, koho se dotkne, jako by se v její záři kochali. Ale nevyznívá ta klamavá lehkost, ta bezproblémovost například u jamů jako „Weary“ poněkud jinak, když víme, že jde o skladbu Knowlesové? Tak dlouho, a možná až do vydání alba A Seat v září loňského roku, a protože média zřejmě dokážou myslet jen v archetypech nebo binaritách, byla Solange často stavěna do kontrastu ke své starší sestře Beyoncé – Solange jako groovy dionýská hipsterka k Beyině apollinské vznešenosti. A abychom byli spravedliví, zatímco Beyoncé vytvářela dokonale upravené popové zázraky, Solange měla větší tendenci vydávat funky progresivní EP, jako tomu bylo v případě jejího freaky-good True z roku 2012. Z definice dělala populární hudbu – a patřila tehdy, stejně jako dodnes, k těm promyšlenějším a přímočařejším písničkářkám -, ale rozhodně vyhledávala i vlnitější zákoutí žánru, spolupracovala s Chrisem Taylorem z Grizzly Bear, Markem Ronsonem, a dokonce i s komediálním triem Andyho Samberga Lonely Island.
Na desce A Seat se objeví i několik skvělých cameí (Lil Wayne pro vítězství), ale je to právě zdrženlivost, která vytváří drama celé desky. Kromě intermezz s mini-monology Solangeiných rodičů a Master P (!) jsou skladby na A Seat, z nichž každou napsala a spoluprodukovala Solange, dotažené a vybroušené jako kulečníkové koule. Zdá se pozoruhodné, že v roce plném nevídaných zmatků a tragédií, kdy se sexualita, rasa, gender a politika identity staly pomalu se pohybujícími, byť roztavenými tektonickými deskami americké kultury, je tenor alba A Seat at the Table mimořádně vyrovnaný, téměř chladný. Ve zdánlivém klidu Solange, která například v písni „F.U.B.U.“ zpívá o komerčním a kulturním přivlastňování černošské kultury, je přísnost; v jejím klidu je přísnost. Toto anaerobní napětí však o to více svádí k opakovanému poslechu a poslechu a poslechu.
Solange se samozřejmě narodila a vyrostla v Houstonu a propadla rodinnému byznysu (řízenému jejím otcem, čas od času zaskakujícím za Destiny’s Child její sestry). Od té doby se pohybovala dál, žila v Los Angeles, v Brooklynu, objevovala se v různých filmech a televizních pořadech, dokonce účinkovala v pořadu Yo Gabba Gabba. Posledních několik let žije se svým manželem, režisérem Alanem Fergusonem, a synem Julezem v New Orleans, kde provozuje svou nahrávací společnost a online kulturní centrum Saint Heron. V prosinci Solange vše uvedla na pravou míru, zavolala si se svou starší sestrou, aby si popovídala o výzvách a životních úspěších.
—
BEYONCÉ: Jsi vyčerpaná? Vím, že jsi měla rodičovskou konferenci…
SOLANGE: Jo, vlastně jsem musela letět do Filadelfie, protože do New Yorku už žádné lety neletěly. A teď jedu z Filadelfie do New Yorku. No, neřídím, ale …
BEYONCÉ: Ty musíš řídit? Z Filadelfie?
SOLANGE: Jo. Ale není to špatné. Je to jenom hodina a 40 minut.
BEYONCÉ: Panebože! Rocková hvězda. No, je to trochu zvláštní, protože jsme sestry a pořád spolu mluvíme, dělat s tebou rozhovor. Ale jsem moc ráda, že s tebou můžu dělat rozhovor, protože jsem očividně tvoje největší fanynka a jsem na tebe strašně pyšná. Takže začneme od začátku. Když jsi vyrůstala, vždycky tě přitahovala ta nejzajímavější móda, hudba a umění. Byla jsi posedlá Alanis Morissette a Minnie Ripertonovou a mícháním potisků na oblečení… když ti bylo pouhých 10 let. Zavírala ses v pokoji s bicí soupravou a gramofonem a skládala písničky. Vzpomínáš si na to? Samozřejmě, že vzpomínáš.
SOLANGE: Vzpomínám.
BEYONCÉ: Co dalšího tě v dospívání přitahovalo?“
SOLANGE: Vzpomínám si, že už v tak mladém věku jsem měl velký rozhled ohledně svého hlasu a toho, jak ho používat – ať už to bylo prostřednictvím tance, poezie nebo vymýšlením různých projektů. Myslím, že jsem vždycky cítila touhu komunikovat – měla jsem toho hodně na srdci. A vážila jsem si vaší trpělivosti v domě během všech těchto různých fází. Nikdy to nebyly příliš introvertní, tiché fáze.
BEYONCÉ: Ne, vůbec ne. Vzpomínám si, jak jsem si říkala: „Moje malá sestra bude něco super výjimečného,“ protože se zdálo, že vždycky víš, co chceš. A mě by jen zajímalo, kde se to v tobě vzalo?“
SOLANGE: Upřímně řečeno, nemám tušení! Vždycky jsem věděl, co chci. Zatraceně dobře víme, že jsem neměl vždycky pravdu. Ale seděl jsem pevně, ať už jsem měl pravdu, nebo ne. Myslím, že součástí toho bylo i to, že jsem byla dítětem rodiny a byla jsem neoblomná, aby v pětičlenném domě byl můj hlas slyšet. Další část je, že si vzpomínám, že jsem byla opravdu mladá a měla jsem v sobě hlas, který mi říkal, abych věřila svému instinktu. A můj instinkt byl v mém životě opravdu silný. Je dost hlasitý a vede mě. Někdy jsem ho neposlechla a ty časy pro mě nedopadly moc dobře. Myslím, že celá naše rodina – ty a máma – jsme všichni velmi intuitivní lidé. Hodně z toho pochází od naší mámy, která se vždycky řídila svým instinktem, a myslím, že mě to v mládí hodně oslovilo a povzbudilo k tomu, abych dělala to samé.
BEYONCÉ: Píšeš si vlastní texty, spoluprodukuješ vlastní skladby, píšeš si vlastní zpracování videoklipů, inscenuješ všechna svá vystoupení, veškerou choreografii… Odkud přichází inspirace?
SOLANGE: Je to různé. Jednak musím mít hodně praxe. Vyrůstat v domácnosti s takovým mistrem, jako jsi ty, určitě nebylo na škodu. A pokud si vzpomínám, maminka nás vždycky učila, abychom měli svůj hlas, své tělo a svou práci pod kontrolou, a ukazovala nám to svým příkladem. Pokud vykouzlila nějaký nápad, neexistoval jediný prvek toho nápadu, ve kterém by neměla prsty. Nehodlala to někomu předat. A myslím, že bylo zajímavé se v tom orientovat, zvláště když jsem sledoval, jak děláte totéž ve všech aspektech své práce: Společnost ji označuje za kontrolního maniaka, obsedantní ženu nebo někoho, kdo není schopen důvěřovat svému týmu nebo pověřit ostatní lidi prací, což je naprosto nepravdivé. Neexistuje způsob, jak uspět, aniž byste měli tým a všechny pohyblivé části, které ho pomáhají uvádět v život. Ale mám – a nebojím se to říct – velmi osobitou, jasnou vizi toho, jak chci prezentovat sebe, své tělo, svůj hlas a svůj pohled. A kdo jiný by měl ten příběh vyprávět než ty sama?“
Konkrétně u této desky to začalo tím, že jsem chtěla odhalit některé pravdy a nepravdy. Byly tam věci, které mě už delší dobu tížily. A šla jsem do téhle díry a snažila se některé z těch věcí zpracovat, abych mohla být lepší já a lepší máma pro Juleze a lepší manželka a lepší kamarádka a lepší sestra. Což je velká část toho, proč jsem chtěla, abys se mnou udělala rozhovor pro tento článek. Protože to album je opravdu jako vyprávění o nás všech, o naší rodině a našem rodu. A to, že na albu mluví máma a táta, mi přišlo správné, že jako rodina tím uzavíráme kapitolu našich příběhů. A příběhy mých přátel – každý den si píšeme o některých mikroagresích, které zažíváme, a tento hlas je na desce také slyšet. Inspirací pro tuto desku byly hlasy nás všech jako kolektivu, chtěli jsme se na ně podívat a prozkoumat je. Jsem moc ráda, že jsem si v tomto procesu mohla dát na čas. A konečný výsledek je opravdu obohacující.“
BEYONCÉ: No, vehnalo mi slzy do očí, když jsem slyšela oba naše rodiče otevřeně mluvit o některých svých zkušenostech. A proč jste si vybrali právě Master P, aby na albu promluvil?
SOLANGE: No, v Master P a našem tátovi nacházím spoustu podobností.
BEYONCÉ: Já taky.
SOLANGE: Jedna z věcí, která pro mě byla při rozhovoru s tátou opravdu, ale opravdu hluboká, je jeho zkušenost s tím, že si tě komunita vybrala -dělat to, jít ven a být bojovníkem a tváří, to je prostě neuvěřitelný tlak. A vyvinout se z toho a stále mít smysl pro nezávislost a stále mít svůj krok a svou sílu a snít dostatečně velký sen, abyste mohli od základu vytvořit něco většího než jakákoli komunita, sousedství nebo ty čtyři rohy… Vzpomínám si, že jsem četl nebo slyšel věci o Mistru P, které mi tolik připomínaly tátovo dospívání. A také neuvěřitelné množství lásky a úcty jeden k druhému. A chtěl jsem, aby na celé desce zazníval hlas, který představuje posílení a nezávislost, hlas někoho, kdo se nikdy nevzdal, i když bylo snadné ztratit ze zřetele všechno, co vybudoval, někoho, kdo investoval do černochů, investoval do naší komunity a našeho vyprávění příběhů, do posílení svého lidu. Vy i já jsme byli vychováváni tak, že nám říkali, abychom nebrali první věc, která nám přijde do cesty, abychom si vybudovali vlastní platformy, vlastní prostory, pokud pro nás nejsou dostupné. A myslím, že on je toho takovým silným příkladem.
BEYONCÉ: Vytvořit A Seat at the Table byl tříletý proces. Dali jste si na čas a dodnes mě fascinuje, kolik jste na tom albu udělali produkce, živých nástrojů, kdy jste fyzicky hráli na klávesy, na bicí, produkovali jste nejen vokály, ale podíleli jste se i na produkci skladeb. Je to něco, co je třeba oslavovat, že mladá žena je tak silná producentka i zpěvačka a umělkyně.
SOLANGE: Děkuji! Jednou z mých největších inspirací, co se týče producentek, je Missy. Vzpomínám si, jak jsem ji viděla, když jste spolu pracovaly, a byla jsem okouzlená myšlenkou, že bych mohla použít sebe sama jako něco víc než jen hlas a slova. Na svých předchozích deskách jsem se tu a tam podílela na produkci, ale vždycky jsem se bála do toho opravdu vlézt a… Myslím, že jsem se nebála, jen mi bylo příjemné psát písničky. Měl jsem pocit, že můj producentský příspěvek stačí. Ale když jsem začal pracovat na zvukové stránce téhle desky, uvědomil jsem si, že při vyprávění příběhu musím vytvořit takovou velmi specifickou zvukovou krajinu. Měl jsem tyhle jam sessions a byly tam díry, které za mě nikdo jiný opravdu nemohl zaplnit. Opravdu to vyplynulo z potřeby něčeho mimo to, co jsem mohl zformulovat a vést k tomu někoho jiného. A bylo to děsivé. Bylo to opravdu děsivé a mnohokrát jsem byl frustrovaný sám ze sebe a cítil jsem se nejistě, protože bylo nové pohybovat se v tomto prostoru a být před lidmi v tomto věku, učit se něco na této úrovni. Ale cítím se strašně vděčná a nadšená, že je tu nová etapa, kterou jsem jako umělkyně zdolala.
BEYONCÉ: Co znamená název písně „Cranes in the Sky“?
SOLANGE: „Cranes in the Sky“ je vlastně píseň, kterou jsem napsala před osmi lety. Je to jediná píseň na albu, kterou jsem napsal nezávisle na desce, a bylo to opravdu těžké období. Vím, že si na tu dobu pamatuješ. Zrovna jsem se dostával ze vztahu s Julezovým otcem. Byli jsme středoškolské lásky a na střední škole je velká část vaší identity postavená na tom, s kým jste. Vidíte svět optikou toho, jak jste se v té době identifikovali a byli identifikováni. Takže jsem se opravdu musela podívat sama na sebe, mimo to, že jsem matka a manželka, a zvnitřnit všechny ty emoce, které jsem při té změně prožívala. Procházela jsem spoustou výzev v každém úhlu svého života a hodně jsem o sobě pochybovala, hodně jsem se litovala. A myslím, že to zažila každá žena po dvacítce – kdy máte pocit, že ať děláte, co děláte, abyste se poprala s tím, co vás brzdí, nic nemůže zaplnit tu prázdnotu.
V té době jsem hodně psala a nahrávala v Miami, když byl v Americe realitní boom a developeři stavěli všechny ty nové nemovitosti. Každých deset metrů vyrostl nový byt. Taky jsi tam hodně nahrával a myslím, že jsme Miami zažívali jako místo útočiště a klidu. Nebyli jsme tam venku, kde bychom se bavili a pařili. Vzpomínám si, jak jsem se díval nahoru a viděl všechny ty jeřáby na obloze. Byly tak těžké a hrozně na očích, a ne to, co jsem si ztotožňoval s klidem a útočištěm. Vzpomínám si, že jsem o tom přemýšlel jako o analogii svého přechodu – o té myšlence budování, budování, budování, která se v té době v naší zemi odehrávala, o všem tom nadměrném budování, a ne o tom, co bylo před námi. A všichni víme, jak to dopadlo. Ztroskotalo to a shořelo. Byla to katastrofa. A tahle věta mě napadla, protože mi připadala příznačná pro to, co se dělo i v mém životě. A o osm let později je opravdu zajímavé, že teď jsme zase tady, nevidíme, co se děje v naší zemi, nechceme si uvědomit všechny ty ošklivé věci, které nám hledí do tváře.
BEYONCÉ: Byla jsem s tebou v týdnu před vydáním alba a pro každého umělce je to nejnervóznější období, ale vím, že pro tebe to bylo nervózní období.
SOLANGE: Jo, naskakovala mi kopřivka. Nemohl jsem sedět v klidu. Bylo to děsivé. Měl to být tak intimní, blízký, hvězdný zážitek přímo do obličeje, jak mě lidé uvidí a uslyší. Jedna věc byla natočit desku a mít tyhle výhrady, druhá věc bylo ji dokončit a skutečně se o ni podělit. Cítím obrovskou radost a vděčnost, že se k ní lidé takto připojili. Největší odměnou, kterou jsem kdy mohla dostat, je vidět ženy, zejména černošky, jak mluví o tom, co jim tohle album přineslo, jakou jim dalo útěchu.
BEYONCÉ: Tak jo, holka! Co bylo inspirací pro obal?
SOLANGE: Chtěla jsem vytvořit obrázek, který by lidi vybízel k osobnímu zážitku zblízka – a který by opravdu vypovídal o názvu alba – který by prostřednictvím mých očí a mého postoje sděloval: „Pojďte blíž. Nebude to hezké. Nebude to dokonalé. Bude to trochu drsné a může to být trochu intenzivní, ale je to rozhovor, který musíme vést.“ Chtěl jsem přikývnout na Monu Lisu a vznešenost, přísnost, kterou tento obraz má. A chtěla jsem si udělat vlny ve vlasech, a aby se vlny opravdu vytvořily, musí se tam dát tyhle sponky. A když mi kadeřník Neal ty sponky nasadil, vzpomínám si, že jsem si říkala: „Jé, to je ten přechod, stejným způsobem, o jakém mluvím v ‚Jeřábech‘.“ A tak jsem si říkala: „Tohle je ten přechod, o kterém mluvím v ‚Jeřábech‘.“ Bylo opravdu důležité zachytit ten přechod, ukázat zranitelnost a nedokonalost přechodu – ty klipy znamenají právě to, víte? Zadržet to, dokud se nedostanete na druhou stranu. Chtěl jsem to zachytit.
BEYONCÉ: Váš hlas na albu, tón vašeho hlasu, zranitelnost vašeho hlasu a aranžmá, sladkost, upřímnost a čistota vašeho hlasu – co vás inspirovalo k tomuto tónu zpěvu?
SOLANGE: To, že jsem zpívala jako žena, která se velmi ovládá, žena, která dokáže vést tento rozhovor, aniž by křičela a ječela, bylo velmi záměrné, protože mám stále často pocit, že když se černošské ženy snaží vést tyto rozhovory, nejsme zobrazovány jako ženy, které se ovládají, emocionálně nedotčené, schopné vést těžké rozhovory, aniž by tuto kontrolu ztratily. V předchozích dílech jsem svůj falzet tolik nezkoumala. Jak jste říkala, vždycky jsem měla ráda Minnie Ripertonovou a milovala jsem Syreetu Wrightovou a opravdu jsem se ztotožnila s několika jejími písněmi, které nazpívala se Steviem Wonderem. Říkala opravdu drsné věci, ale tón jejího hlasu byl tak sladký, že jste ji vlastně slyšeli jasněji. Chtěla jsem najít zlatou střední cestu, abych měla pocit, že jsem přímá a jasná, ale zároveň jsem věděla, že je to rozhovor, který mám do značné míry pod kontrolou – můžu ten okamžik prožít, existovat v něm, žít v něm a přemýšlet o něm, ne křičet a řvát a probojovávat se jím – toho jsem ve svém životě dělala dost, takže jsem chtěla jasně odlišit, že to vyprávění mám pod kontrolou já. Velký vliv na mě měla a vždycky měla také Aaliyah. Její vokální aranže se Static Major patří k mým nejoblíbenějším na světě.
BEYONCÉ: No, jsem moc ráda, že jsme vyrůstali v Houstonu. A vím, že je to pro nás všechny taková velká inspirace: pro tebe, pro mě, pro moji mámu, pro tátu… pro všechny, kdo tam žijí. Jak byste popsali vyrůstání na Parkwoodu a co si z našeho rodného města nesete s sebou?“
SOLANGE: Vyrůstat na Parkwoodu bylo tak inspirativní, protože jsme mohli vidět od všeho trochu. Vyrůstali jsme ve stejné čtvrti, kde se narodili Scarface, Debbie Allen a Phylicia Rashad. Takže z kulturního hlediska to bylo tak bohaté, jak jen to jde. Lidé byli srdeční. Lidé byli přátelští. Ale největší věc, kterou jsem si z toho odnesl, je vyprávění příběhů. Mám pocit, že na Jihu obecně, ale konkrétně v našem světě, kde jsme vyrůstali, byli lidé výrazní a živí vypravěči. V kadeřnictví nebo ve frontě v obchodě s potravinami nikdy nebyla nuda. Jsem šťastná, že jsem mohla vyrůstat na místě, kde jste mohla být manželkou pastora, právničkou, striptérkou na vedlejšák, učitelkou ve škole – viděli jsme, že všechny typy žen spojuje jedna společná zkušenost, která spočívala v tom, že každá chtěla být skvělá a každá se chtěla mít lépe. A díky tomu jsme se opravdu staly feministkami. A to je věc, kterou si s sebou nesu nejvíc, schopnost jít do světa a spojit se s ženami všeho druhu. Zrovna jsem se s někým bavila o seriálu The Real Housewives of Atlanta a říkala jsem, jak ten seriál miluju a považuju ho za geniální, protože je to žena, která byla představována v mém dětství v Houstonu. Cítím se v něm jako doma.
BEYONCÉ: Jaké jsou mylné představy o tom, že je člověk silná žena?
SOLANGE: Panebože, těch je nekonečně mnoho! Jedna z věcí, se kterou musím neustále bojovat, je necítit se arogantně, když říkám, že jsem napsala každý text na tomhle albu. To se mi ještě nepodařilo říct. Je to vlastně poprvé, co jsem to řekl, a to kvůli výzvám, kterými procházíme, když oslavujeme svou práci a své úspěchy. Vzpomínám si, jak Björk říkala, že má pocit, že bez ohledu na to, v jaké fázi kariéry se nachází, pokud je na něčem, co udělala, podepsán muž, dostane za to zásluhy. A bohužel to stále platí. Je to něco, co jsem se od tebe hodně naučila, mít kontrolu nad svým vlastním vyprávěním. A v tuto chvíli by to mělo být očekávání, ne něco, o co žádáš povolení. Mám pocit, že se k tomu blížím, že na sebe neberu všechnu tu zátěž, když se prostě musím postavit sama za sebe a říct: „Ne, tohle mi vadí“. A opravdu si cením toho, že ty a máma jste toho příkladem, že dokážete mluvit o našich úspěších, o těch věcech, které si zaslouží být oslavovány, aniž byste se za to styděli.
BEYONCÉ: Máte schopnost vidět věci dřív, než se stanou, kterou jsem u nikoho jiného neviděla tak důsledně jako u vás. Vždycky znáš nové umělce dva roky předtím, než vyjdou. Nebo nové DJe nebo producenty nebo nové módní značky… Jak to děláš?“
SOLANGE: Asi jsem na internetu mnohem víc, než bych měl. Já nevím. Rád propojuji lidi. Rád lidi seznamuji s dalšími lidmi, kteří ve světě dělají neuvěřitelnou práci. A na internetu jsem prostě zatraceně často.
BEYONCÉ: Ty a Alan – což je můj bratr, tvůj manžel – jste společně pracovali na vizuální stránce tohoto projektu a všichni jste se překonali. Jaká to byla zkušenost?
SOLANGE: Byla to zkušenost, které si budu vážit do konce života. Vzpomínám si, jak jsem vám před lety říkal, že s ním chci pracovat, ale bál jsem se, protože jsem cítil, že náš vztah je z Boží milosti to jediné, na co se můžu spolehnout, že bude neporušený a pevný. Když jdu do světa, vím, že až se vrátím domů, najdu s ním pokoj. A nechtěl jsem žádnou proměnnou, která by to mohla narušit. A ty jsi mě v tom vlastně podpořil a řekl jsi: „Přísahám, že vám to bude klapat a pravděpodobně vytvoříte nejlepší dílo, jaké jste kdy vytvořili, díky tomu, jak se máte rádi a respektujete jeden druhého a svou vizi.“ A tak jsem se rozhodl, že to udělám. A během procesu natáčení téhle desky jsem se pokaždé, když jsem přišel ze studia domů, cítil opravdu vyčerpaný. A byl to Alan, kdo mě povzbuzoval a pomáhal mi zvednout se zpět a dával mi tu koučovací řeč, abych se vrátil do studia a začal nový den. Takže tyhle příběhy znal lépe než kdokoli jiný. A když přišel čas promluvit si o vizuální stránce projektu, věděl jsem bez nejmenších pochyb, že on musí být tou osobou, která pomůže vizi uvést v život. A on to opravdu dotáhl do všech možných detailů.“
Jen člověk, který mě miluje, by řekl ano natáčení 21 scén během jednoho týdne, lezení po horách a doslova překonávání vodopádů s vybavením za milion dolarů připoutaným na zádech. Začali jsme s obrovskými nápady, početným štábem. Byli jsme ve dvou obytných autech, kterými jsme jeli z New Orleans do Nového Mexika s asi deseti až patnácti zastávkami po cestě. A na konci byli lidé strašně unavení, právem. Byli rozmrzelí a připravení jet domů, právem. A my s Alanem jsme si říkali: „Právě jsme začali!“ Byli jsme možná ve čtvrtině cesty k tomu, čeho jsme vlastně chtěli dosáhnout. A jen člověk, který vás miluje, by řekl: „Pojďme letět zpátky do New Orleans, půjčit si auto a jen my dva si ten výlet zopakujeme.“ Byl jsem moc rád, že mám partnera ve zločinu, protože vizuální vyprávění je pro celkové vyprávění mých projektů stejně důležité, ne-li v některých ohledech důležitější. Je to pro mě opravdu meditace, když vymýšlím tyhle koncepty a maluji tyhle obrázky – to je jedna z mála chvil, kdy můj mozek v tomto směru vypne. A Alan byl u toho, aby mi řekl: „Hej, světlo slábne. Všichni nám říkají, že tolik světla do clony nedostaneme. Musíme to zabalit. Ale já si myslím, že právě teď to světlo teprve začíná. Tohle je barva, kterou obloha potřebuje.“
BEYONCÉ: Dobře, teď přejdu na rychlostní kolo … Lady Sings the Blues nebo Mahogany ?
SOLANGE: Mahogany! Bezpochyby. Víš, to je první film, na který jsme se s Alanem dívali společně. To bylo naše první oficiální rande.
BEYONCÉ: To vím. Kdy se cítíš nejsvobodnější?“
SOLANGE: Když jsem v hudební meditaci.
BEYONCÉ: „No Me Queda Mas“ nebo „I Could Fall in Love“?“
SOLANGE: To je tak nespravedlivé! „No Me Queda Mas.“
BEYONCÉ: Jakou nejvtipnější esemesku jste tento týden dostali od naší mámy? To je příliš osobní, nevadí. Maminku Tinu musíš milovat. Jaký je to pocit mít nejsuprovější svatební fotku všech dob?“
SOLANGE: Panebože, to je subjektivní!“
BEYONCÉ: Co tě nejvíc rozesměje?“
SOLANGE: „Real Housewives of Atlanta, hands-down.“
BEYONCÉ: Vážně?! To jsem nevěděla.
SOLANGE: Dívám se na to nábožensky a celou dobu jsem v křeči.
BEYONCÉ: Jeden z mých nejpyšnějších okamžiků jako sestry byl, když jsem ti mohla představit tvého hrdinu Nase a ty ses rozbrečela a dělala ze sebe blázna. Byla jsem tak překvapená, že se paní Too-cool-for-everything chová jako blázen. Existuje nějaký jiný člověk, který by z tebe teď dostal takovou reakci, kdybys ho potkala?“
SOLANGE: Diana Ross. Určitě. Když jsem byl na jejím koncertě, vyskákala mi kopřivka. Alan mi říkal: „Hm, tobě naskakuje kopřivka. Uklidni se.“
BEYONCÉ: A upřímně, když jsem vyrůstala, jak jsem si vedla jako starší sestra?“
SOLANGE: Odvedla jsi skvělou práci. Byla jsi ta nejtrpělivější, nejmilovanější a nejúžasnější sestra na světě. Myslím, že za těch třicet let, co jsme spolu, jsme se pohádaly jenom… to by se dalo spočítat na prstech jedné ruky.
BEYONCÉ: Čekala jsem něco vtipného, ale beru to. Děkuju.
BEYONCÉ JE 20-ti násobným držitelem ceny GRAMMY. JEJÍ ŠESTÉ STUDIOVÉ ALBUM A DOPROVODNÝ FILM LEMONADE VYŠLY V LOŇSKÉM ROCE.