Nechte mě předeslat, že jsem nezažila zdrcující, duši drásající rozchod s někým jiným. Rozhodně jsem několikrát prolila slzy a měla pošramocené ego v důsledku neúspěšného randění, ale největší bolest a ztrátu jsem zažila, když jsem se ve svých třiceti letech rozešla se svým nejlepším přítelem.
No, důvod, proč zde stárnu, je záměrný. Aby bylo jasno, prošel jsem přirozeným procesem dospívání přátel z vysoké školy a zaměstnání, které jsem měl ve svých dvaceti letech – přátel, se kterými jsem chodil na přednášky, pařil a chodil na „manažerské“ přestávky na oběd. Ztráta těchto vztahů, i když jsem v nich strávil dost času, mi připadala bezvýznamná v tom, že nás obvykle spojovalo něco poněkud povrchního, co mělo také datum spotřeby. Z hrstky těchto lidí se sice mohou stát přátelé na celý život, ale šance je dost malá, protože častěji se zdá, že slouží určitému (a dočasnému) účelu. V určitém okamžiku někdo dostuduje, dostane novou práci nebo se odstěhuje a vztah prostě pomalu a bezbolestně vyprchá (samozřejmě s výjimkou občasného „lajku“ nebo komentáře na Instagramu).
Tento typ rozchodu nemám na mysli. Mám na mysli konec mnohem silnějšího pouta a citové intimity mezi dvěma ženami. Mluvím o člověku, který viděl dobré, špatné i velmi ošklivé a ví, kde jsou všechna těla takříkajíc pohřbena. Letos v létě jsem po letech kopání, křiku a boje musela jednu takovou osobu pustit – a bylo to na nic. A aby toho nebylo málo, byli jsme také spolubydlící (v bytě s regulovaným nájemným, ne méně).
Pro kontext: tenhle kamarád nebyl ten, kterého jsem měla desítky let nebo neuvěřitelně dlouho. Seznámili jsme se, když mi bylo kolem dvaceti, a poměrně rychle jsme se stali blízkými přáteli. I když jsme na začátku měli několik neshod a nárazových situací, zdálo se, že se naše přátelství vždy odrazí ode dna a zůstane bezpečné. Přestože jsme povahově odlišné (ona je typ A a já jsem hodně typ B), nacházely jsme se v životě na velmi podobných místech, co se týče kariéry, randění a společenského života, a já se v její blízkosti vždy cítila bezpečně. Byla praktickou, zodpovědnou Monikou Gellerovou k mé emocionálně poháněné, někdy iracionální Rachel Greenové – a fungovalo to.
Ještě asi po třech letech se věci začaly měnit. V té době jsme si pronajaly malý dvoupokojový byt v Santa Monice, pohybovaly jsme se ve stejných kruzích a žily jsme paralelní životy, které se zdánlivě ubíraly stejným směrem. Pak se prostě něco stalo. Kolem mých třicátých narozenin se kupodivu začaly pomalu rozpadat věci, které vypadaly jako malé trhlinky na jinak hladkém povrchu. Těmi trhlinami myslím drobné osobnostní rozdíly, které mi dříve nikdy nevadily a ani jsem si jich nevšiml: způsob, jakým jsme každý zvládali stres a konflikty, styl komunikace, společenský rozvrh atd. „Ve dvaceti letech jde o to, abychom prozkoumali, kdo jsme, a zjistili, co je pro nás důležité,“ říká certifikovaná odbornice na vztahy Lori Ann Davisová. „Když se dostaneme do třicítky, máme většinou jasnou představu o svém životě. Lépe rozumíme svým základním cílům a hodnotám a cítíme se vyrovnanější… K něčemu směřujete, a pokud vaše cesta není paralelní s cestou vašich přátel, přátelství se rozpadá.“
Například přístup „dejme tomu“, „vezměme to na sebe“, který jsem dříve u svého přítele oceňoval a obdivoval, mi začal připadat panovačný a podceňující. Nechtěla jsem přítele, který by chtěl jednoduše vyřešit všechny mé problémy, chtěla jsem takového, který by mě v nich povzbuzoval a soucítil se mnou. V důsledku toho jsem se v rámci přátelství přestala cítit bezpečně, což je recept na katastrofu.
Konflikty a rozdíly jsou zdravou součástí každého dlouhodobého přátelství nebo vztahu, ale pokud jsou spojeny s něčím větším nebo jsou přímým důsledkem něčeho většího – řekněme odcizení nebo změny hodnot či systému přesvědčení – výsledek může být zničující, zejména pokud se to všechno neřeší a nechá se to vyhnít. „Ve všech blízkých vztazích se velmi zřídka stává, že se lidé vzájemně rozhodnou, že jeden druhého přerostli, a přejí si navzájem vše dobré,“ říká Davis. „Obvykle se chcete pohádat a naštvat a potřebujete, aby se stalo něco dramatického, abyste se rozešli. Někdo se obvykle musí mýlit.“
Tak tomu bylo i v mém případě. Následující dva roky jsem dovolil, aby se z malých zranění (na obou stranách, protože jsem házel poctivé rány) stala větší zranění, a abych byl upřímný, nezvládal jsem to dobře. Zpočátku jsem byl neuvěřitelně smutný a ztrácel jsem spánek nad hledáním řešení, jak získat ten symbiotický vztah zpět. Ale pak, po marné snaze a měsících chození po skořápkách, se smutek změnil v zatvrzelost. Z těch trhlin, o kterých jsem se zmínil dříve, se stala obrovská propast a soucit, zájem a nadšení, které jsem kdysi cítil ke svému nejlepšímu příteli, se začaly úplně rozkládat. Tahle lhostejnost a bezcitnost mě děsila víc než cokoli jiného, protože to není moje normální vlastnost. Opravdu se mi už nelíbilo, kým v tomto přátelství jsem. Vztah jin a jang, který mi kdysi připadal tak vyrovnaný, se stal, no, nevyrovnaným. Ale zároveň jsem nechtěla ztratit toho člověka, který byl posledních šest let oporou mého života.
Často jsem přemýšlela, proč jsem s tím zápasila tak dlouho a proč mi toto platonické přátelství působilo větší bolest než jakékoli romantické. Podle Davise pouto mezi ženami vlastně sahá až do dob, kdy jsme žili v jeskyních: „Ženy se spojovaly prostřednictvím komunikace,“ říká. „Spojovaly se kvůli pohodlí a bezpečí a naučily se řešit problémy sdílením. Od té doby jsme se v tomto směru příliš nevyvinuli.“ I když si uvědomuji, že je to určitě zobecnění a subjektivní názor, v mém vlastním životě je na této teorii něco pravdy. Přesto, když se zmíněné pouto v mém přátelství začalo lámat, vyletělo oknem i bezpečí a pohodlí.
Nakonec jsem konečně zatnul zuby a rozhodl se pořídit si vlastní bydlení. Když nastal den stěhování, necítil jsem žádné emoce ani smutek, jen pocit klidu – což znamená, že nastal ten správný čas jít dál. Nepřestěhovala jsem se daleko od své bývalé nejlepší kamarádky – jen o blok dál -, ale změna to byla podstatná. Stále se čas od času kontrolujeme a zjišťujeme, jak se tomu druhému daří. Také se stále vídáme na večírcích a setkáních, ale rozdíl v dynamice je naprosto zřejmý. Už není první, komu volám, když se mi nepovedlo rande nebo se stalo něco vzrušujícího v práci, a naopak. A i když mě kdysi prvotní myšlenka na tuto změnu vyděsila a zlomila mi srdce, uvědomuji si, že je to přesně to, co jsem potřeboval.
Pravdou je, že jsem se stala příliš závislou na tomto konkrétním přátelství, pokud jde o potvrzení a útěchu. S přibývajícím věkem jsem pochopil, jak důležité je vyhradit si tuto roli pro sebe. A i když to stále bolí, když vím, že se toto spojení navždy změnilo, je to zatraceně dobrý pocit vědět, že spojení se sebou samým je teď mou nejvyšší prioritou. Promiň, genetiku.