Termín se poprvé objevuje v klasických textech jako Ἀλβίων Albíōn nebo Ἀλουΐων Alouíōn (v řeckých spisech Ptolemaia) a později jako Albion v latinských dokumentech. Historicky termín označuje Británii jako celek a v konečném důsledku vychází z indoevropského kořene pro „bílý“. Později jej začali používat gaelsky mluvící lidé v podobě Alba (dativ Albainn, genitiv Albann, dnes zastaralý) jako název bývalého království Piktů, které se v době, kdy bylo poprvé použito v tomto významu (kolem doby krále Causantína mac Áeda (Konstantin II., 943-952)), rozšířilo. Od něj je odvozen i název regionu Breadalbane (Bràghad Albann, horní část „Alby“).
S postupem času toto království připojovalo k jižním územím další. Ve vrcholném středověku došlo k jeho přelatinštění na „Albánii“ (není jasné, zda nakonec může mít stejný etymon jako moderní Albánie). Toto druhé slovo používali především keltsko-latinští spisovatelé a nejznámější Geoffrey z Monmouthu. Právě toto slovo přešlo do středoangličtiny jako Albany, i když se velmi zřídka používalo pro Skotské království, ale spíše pro pomyslné Albánské vévodství. Od něj je odvozeno jméno Albany, hlavního města amerického státu New York, a Albany v západní Austrálii.
Objevuje se také v poangličtěné literární podobě Albyn, například v Byronově Childe Haroldovi:
And wild and high the ‚Cameron’s gathering‘ rose,The war-note of Lochiel, which Albyn’s hills Have heard, and heard, too, have her Saxon foes