Ranking Bad Religion’s 18 Albums

Toto album bylo nejjednodušší zařadit jako nejhorší, protože je to pravděpodobně jedno z mála alb, na kterém se shodne téměř každý fanoušek Bad Religion jako na nejhorším, dokonce i samotná kapela tuto desku z velké části ignoruje a považuje ji za černou ovci. Na své druhé desce BR teprve vymýšleli svůj zvuk, a proto se rozhodli vyzkoušet variaci new-wave/prog-rocku, přičemž do mixu zapojili náhodné efekty, syntezátory a různé další nástroje. Konečný výsledek je poměrně nedostatečný a následně je to jediná jejich deska, kterou jsem si poslechl jen několikrát, protože vyžaduje trpělivost, abych se jí prokousal. Zarytí fanoušci bývají jediní, kteří této desce dali opravdovou šanci, přičemž většina ostatních byla těžce zklamaná kvůli tomu, že vyšla hned po kritikou vychvalovaném a daleko jinak znějícím How Could Hell Be Any Worse. Billy Gnosis, Losing Generation a You Give Up

No Substance (1998)

Název tohoto alba asi tak dokonale vystihuje obsah toho, co nabízí. Ačkoli se deska vydává na osobnější cestu do života Grega Graffina, výsledný produkt zanechává v posluchači touhu po něčem víc, například po lepších háčcích, produkci a celkově lepším písničkářství. Album zavání špatným směřováním, vše vyznívá jen lehce špatně, a pokud to deska dokáže, výsledek působí stále lehce špinavým dojmem – možná jako projev toho, kam se hudba v polovině 90. let ubírala, nebo jako snaha oslovit nové publikum. Jedná se o jedno ze tří alb, na kterém chybí spoluzakladatel a autor písní Brett Gurewitz. Jeho zařazení by možná pomohlo nasměrovat tuto desku lepším směrem. S téměř 42 minutami se jedná o druhou nejdelší desku BR, která ukazuje, že kvantita nevyváží kvalitu.

Doporučené skladby: Hear It, In So Many Ways a The Biggest Killer in American History

The New America (2000)

Třetí a poslední album vydané bez zakladatele Bretta Gurewitze, toto album (pokračování No Substance) slouží jako mírné zlepšení oproti předchozímu počinu, ale stále vychází jako prázdná skořápka toho, čeho jsou Bad Religion schopni. Stejně jako obal alba působí deska poněkud lacině a nevýrazně, možná to byl neduh z dlouhých let na velkém labelu (který po tomto albu skončil), ale bez ohledu na to to byl určitě kaz v katalogu BR, ze kterého se naštěstí dokázali na svých dalších albech vymanit.

Doporučené skladby: Těžko říct, co se na této desce nepovedlo, ale vzhledem k tomu, že má nejdelší stopáž ze všech alb BR (necelých 43 minut), zdá se, že to mohlo být příliš mnoho nápadů, které přinesli do studia, a touha vydat je všechny, místo aby soustředili svou energii a konkretizovali nejlepší výběr. Výsledkem tohoto zdlouhavého projektu je kumulace potenciálně zajímavých směrů, které nakonec leží ladem, přičemž drtivá většina desky (v podstatě vše kromě prvních tří skladeb) je téměř zcela zapomenutelná. Po textové stránce se také jedná o jeden z nejhorších počinů BR, přičemž několik skladeb působí ve svém podání až krkolomně. Resist Stance, The Day the Earth Stalled a Only Rain

Christmas Songs (2013)

Někteří lidé možná toto album do diskografie studiových alb BR nezařadí, ale já ano. I když se může zdát bláznivé řadit album vánočních coververzí (a 1 písně Bad Religion) výše než některá jejich původní alba, je to částečně dáno samotnou zvláštností, že vůbec vzniklo. BR není kapela, o které byste si mysleli, že natočí desku coververzí, a pokud ano, určitě byste si mysleli, že si vybere vánoční písně s křesťanskou tematikou, ale je to tak. Úžasné na téhle desce je, že vůbec nezní, jako by ji dělali z rozmaru, ale spíš si na ní dali hodně záležet, což coverům dodává tolik potřebný závan čerstvého vzduchu a energie.

Doporučené skladby: O Come All Ye Faithful, O Come, O Come, Emmanuel a Hark! The Herald Angels Sing

Recept na nenávist (1993)

Jediné, co tomuto albu nemohu vytknout, je jeho originalita – v katalogu BR opravdu vyniká, ale zároveň mi také připadá jako krok špatným směrem, upřednostňuje pomalejší tempo ve srovnání s většinou jejich písní a zahrnuje poněkud bluesový rock po celou dobu – dokonce včetně občasného vedení steel kytary. Don’t Pray On Me, Skyscraper a American Jesus

Age of Unreason

Toto je první album po téměř 20 letech bez dlouholetých členů Grega Hetsona (kytara) a Brookse Wackermana (bicí). Tito dva jsou sice zodpovědní za mnohé z toho, čeho BR za dobu svého působení v kapele dokázali dosáhnout, přesto jsem byl nadšený, co nová krev přinese do již poměrně zavedeného zvuku BR. Bohužel, i když je toto album bezpochyby dobré, postrádá nějaké skutečně výrazné skladby a nemá vlastní zvuk, spíše si vypůjčuje nápady a zvuky z mnoha jejich předchozích desek: „Do The Paranoid Style“ a „Faces of Grief“ mají těžší, křupavější styl, který by se hodil na New Maps of Hell. „Lose Your Head“, „Candidate“ a „Big Black Dog“ mohly najít domov na The New America, zatímco „My Sanity“ zní jako výstup z Recipe For Hate. Zbytek skladeb působí podobně jako většina jejich písní po roce 2002, ale chybí jim tolik naléhavosti a technické zdatnosti, především v oblasti bicích, které se nedokázaly vyrovnat Wackermanovým předchozím schopnostem. Chaos From Within, End of History a Old Regime

How Could Hell Be Any Worse? (1982)

Alba, kterými to všechno začalo, a pro mnoho fanoušků asi korunní klenot mezi alby BR. Při sestavování žebříčku těchto desek bylo nejtěžší zařadit tuto (a tu pod ní). Jak hodnotíte tak žánrově určující album a hlavně, kam řadíte důležitost alba s ohledem na růst, který kapela prokázala na následujících albech? Osobně si myslím, že kapela by měla být oceněna podle toho, jak se dokázala zlepšit (ve všech různých nehmotných aspektech), a Bad Religion se ukázali jako kapela růstu… a proto je tato deska zařazena tam, kde je. Je to skvělá a zvláštní deska, temnější než všechny jejich ostatní a plná mladistvé, apokalyptické energie – obraz kapely, která má celou budoucnost před sebou. Budou pokračovat temnější cestou více gotického či metalového stylu, nebo se vydají směrem, o kterém nyní víme, že se jím vydali? Těžko říct, jak to tehdy bylo.

Doporučené skladby: Tohle je peklo, White Trash (2nd Generation) a Doing Time

Suffer (1988)

Přes umístění této desky v polovině žebříčku ji stále považuji za možná nejdůležitější desku Bad Religion. Po neúspěchu Into the Unknown to kapela mohla zabalit a navždy skončit, ale podobně jako filmový Terminátor pokračuje T2: Judgement Day, Suffer se ukázalo jako přeskupení kapely a album, které více než kterékoli jiné určilo zvuk BR na další desetiletí. Je méně temné než HCHBAW? a úroveň produkce se zvýšila, stejně jako skladatelské a hráčské schopnosti kapely, takže splňuje kritéria, která by většina z nich od růstu kapely očekávala. Bylo těžké zařadit tohle album nad Suffer

Against the Grain (1990)

Bylo těžké zařadit tohle album nad Suffer, ale pořád jsem si kladl otázku – „kdyby Against The Grain vyšlo první, bylo by pochyb o tom, že je to lepší album“? Myslím, že je to jasné. Obsahuje všechny stejné skvělé prvky, které dělají ze Suffer klasiku, jako jsou mimořádně dobře napsané písně, výjimečné texty a nadšený vokál mladého Graffina, ale povyšuje ho větší důraz na strukturu písní a zjevné zlepšení muzikantských dovedností, které vyplývá z let společného nahrávání a koncertování. Už samotná skladba „Unacceptable“ ukazuje, že kapela neměla v plánu zpomalit nebo se vzdát svého energického uchopení ducha doby roku 1990.

Doporučené skladby: Turn Off the Light, Anesthesia a Unacceptable

True North (2013)

Toto album je kolektivní poklonou Bad Religion minulosti, sami členové kapely přiznali, že chtěli znovu zachytit tu energii, která prostupovala jejich dřívějšími deskami, a musím říct, že se jim to povedlo. Jelikož se deska hlásí k mladším letům, sráží ji v žebříčku trochu dolů nedostatek větší originality, ale s ohledem na to deska stále vyniká tím, že fanouškům nabízí nostalgickou prohlídku toho, jak by jejich desky z konce 80. let zněly s dnešní technologií a rozpočtem. Opravdu je třeba smeknout klobouk před kapelou, která funguje tak dlouho jako BR, aby dokázala vrátit vitalitu, která kolovala napříč jejich ranými nahrávkami. Zvláštními vrcholy alba jsou „Dharma and the Bomb“, která přináší zajímavý nový zvuk kapely, a „Nothing To Dismay“, která zní, jako by mohla pocházet přímo z No Control.

Doporučené skladby: „Dharma and the Bomb“, „Nothing To Dismay“, „Nothing To Dismay“, „Nothing To Dismay“, „Nothing To Dismay“, která zní, jako by mohla pocházet přímo z No Control“: Nothing To Dismay, True North a Dharma and the Bomb

New Maps of Hell (2007)

Pokud bych se rozhodl hodnotit tato alba před jejich opětovným poslechem, pravděpodobně bych je zařadil na horší pozici, ale při jeho opětovném poslechu poté, co jsem ho na nějakou dobu odložil, jsem si uvědomil, jak fantastické a skutečně jedinečné album Bad Religion to je. Kapela se na něm pustila do jednoho z nejtěžších stylů své kariéry – stylu, který by podle mě nedokázala pořádně rozjet, kdyby nebylo zkušeného bubeníka Brookse Wackermana. Album nejenže o několik stupňů zvyšuje zkreslení vokálů/instrumentů, ale také se v něm po celou dobu objevuje základní tón hněvu, což mu dodává kritickou důležitost, která se nedá srovnat (přinejmenším stejným způsobem) s jinými alby. New Dark Ages, Dearly Beloved a Requiem for Dissent

Generator (1992)

S pouhými 11 skladbami má Generator nejkratší tracklist ze všech desek BR. Generator je jedinečný také v tom, že jeho kvalita jako alba se méně odvíjí od celku a místo toho vyniká tím, jak překvapivě dobré jsou jednotlivé písně na desce (konkrétně ty, které napsal Brett Gurewitz). „Heaving Is Falling“ a „Atomic Garden“ jsou nejen dvě nejlepší písně na desce, ale jsou to dvě nejlepší písně BR všech dob – kvalita těchto skladeb dokáže výrazně pozvednout celkovou sílu Generator a je důvodem, proč se toto album řadí tak vysoko. Na tomto albu se kapela pohybuje také na vrcholu své lyrické houževnatosti – úderné verše, které by člověk čekal spíše v knize poezie než na standardním punkovém albu.

Doporučené skladby: Nebe padá, Atomová zahrada, a Two Babies in the Dark

The Gray Race (1996)

The Gray Race musí být nejpodceňovanější ze všech alb BR – i na re-poslechu jejich diskografie jsem se přistihl, že se k této desce vracím znovu a znovu, protože jsem si nepamatoval, že by byla tak zmateně vynikající. The Gray Race je zdaleka nejlepší album, na kterém chybí Brett Gurewitz, a dokážu si představit, že jeho zmizení umožnilo Graffinovi vyzkoušet některé věci, se kterými Gurewitz dříve nesouhlasil (ale to je čistě spekulace). Desku možná mnozí pominou, protože je těžké určit nejlepší skladbu (skladby), ale to jen proto, že odvádí tak dokonalou práci jako zcela kompletní album. Z hlediska součtu jednotlivých částí bych řekl, že je to v mnoha ohledech nejlepší deska, jakou kdy BR vytvořili. Možná to není pouhá náhoda a spíše důsledek toho, že Dr. Graffin má pouze jednoho hlavního skladatele: Pity the Dead, Cease a Ten in 2010

Stranger Than Fiction (1994)

Stranger Than Fiction znamenal pro Bad Religion začátek působení na velkém labelu a následně i seznámení s větším mainstreamovým publikem. Přechod k majoru naštěstí vůbec nezklamal (zpočátku) a možná tlak potenciálního většího trhu dokonce přiměl kapelu usilovat o vyšší stropy – každopádně tato deska představuje kapelu na jedné z nejkomplexnějších úrovní, která šlape na všechny strany a nabízí jen velmi málo věcí, které by se daly kritizovat. Vlastně jedna z mála věcí, kterou o téhle desce můžu říct opravdu negativně, je věta „život je ta nejmrštnější kniha, jakou jsem kdy četl – nemá háček“ z písně „Stranger Than Fiction“, pokaždé, když tuhle větu slyším, vizuálně mě vždycky lehce zamrazí. Také mám rád Tima Armstronga, ale jeho zařazení do písně „Television“ ukazuje, že ke zvuku Bad Religion se prostě nehodí. Zajímavý fakt: je to jediný obal alba, na jehož přední straně je kapela.

Doporučené skladby: Inner Logic, 21st Century (Digital Boy) a Incomplete

The Process of Belief (2002)

Návrat marnotratného syna Bretta Gurewitze a nového bubeníka Brookse Wackermana přinesl kapele potřebný restart po drsné éře desek z let 1998-2000. Od okamžiku, kdy deska začíná, posluchače vítá výbuch živelnosti, kde všechno zní tak akorát. Graffin zní ve svých vokálech svěže a nadšeně, Wackermanovy bicí jsou dokonalým doprovodem, který vždy dokáže skladbu doplnit a vylepšit. Když se ke kapele vrátil Gurewitz, měli pak k dispozici tři kytaristy, s nimiž mohli pracovat, a využili této příležitosti k natočení extrémně vrstevnaté desky, přičemž si stále zachovali punkové kořeny, jimiž jsou známí. Pokud existuje nějaký „druhý příchod“ Bad Religion, tato deska ho rozhodně předznamenala a pomohla obnovit, proč byla kapela oblíbená především. Celé album působí takovým velkým dojmem, který ho skutečně odlišuje tím, že ukazuje značnou soustředěnost.

Doporučené skladby: Epiphany, Kyoto Now! a Evangeline

No Control (1989)

Jakkoli můžete Suffer chválit, myslím, že samotná brilantnost No Control pozoruhodně zastiňuje jeho úspěchy. Bere si vše, co bylo na Suffer skvělé, a ještě to vylepšuje. Texty jsou procítěnější, hudebnost se velmi znatelně zlepšila, zejména v „I Want To Conquer The World“, kde mě úvodní sólo dodnes ohromuje svou velikostí. Jak se tohle album dostalo do mého žebříčku, když je tolik úžasných desek, ze kterých se dá vybrat ta nejlepší? Vše se odvíjelo od toho, kterou desku jsem nakonec poslouchal s největším nadšením – a tou deskou bylo po většinu času The Empire Strikes First. Zdá se, že to album prostě sedne do každé nálady, kterou mám, nebo se jí alespoň přizpůsobí. Co má tohle album za přednosti? Myslím, že z hudebního hlediska zachycuje kapelu na jejím absolutním vrcholu, žádná jiná deska BR nevyužívá naplno výhody přítomnosti tří kytaristů tak jako tato. Bicí jsou naprosto dokonalé s krásnými, komplikovanými bicími výplněmi spojenými s nejlepší produkcí, jakou jsem kdy na bicí slyšel – to je pravda, tohle je moje absolutně nejoblíbenější album všech dob z hlediska bicích, prostě na něm nemůžu najít jedinou chybu. Co víc k tomu říct? Intro „Overture“ je jedinečné a pomáhá nastavit obří zvuk desky. V „Let Them Eat War“ je rapová sekce od Sage Francise, kterou by asi žádný fanoušek BR nečekal nebo by si myslel, že dopadne dobře… a přesto dopadne. Texty jsou inteligentní a na místě jako na každém albu BR, a to jak politicky, tak nábožensky kritické. Los Angeles is Burning, Let Them Eat War a Beyond Electric Dreams