Existují tři základní typy lidského úsměvu: „odměnový“, „afiliativní“ a „dominantní“ úsměv. Vyplývá to z nové práce psycholožky Magdaleny Rychlowské a jejích kolegů.
Tady autoři znázorňují jednotlivé typy, jak je představují herci:
Úsměvy za odměnu se podle autorů používají k signalizaci potěšení:
Úsměvy za odměnu se projevují k odměnění sebe sama nebo jiných lidí a ke sdělení pozitivních zážitků nebo záměrů… Úsměv za odměnu se možná vyvinul z hravé tváře primátů a psovitých šelem.
Smířlivé úsměvy mají smířlivější účel:
Smířlivé úsměvy usnadňují navazování sociálních vazeb tím, že sdělují přístupnost, uznání a ústupnost, a mohou tak být funkčně podobné tichému projevu obnažených zubů u šimpanzů, k němuž dochází při obletování, sexuálním obtěžování a podřizování.
Dominantní úsměvy mají spíše temnější povahu:
Dominantní úsměvy slouží k udržení a vyjednávání sociálního nebo morálního statusu a jsou spojeny s nadřazeností nebo pýchou, vzdorem, výsměchem a pohrdáním. Na rozdíl od odměnových a afiliativních úsměvů se předpokládá, že dominantní úsměvy vyvolávají u pozorovatelů negativní pocity. Není znám žádný homologický výraz obličeje primátů, nicméně některé výrazy obličeje, které projevují agresoři zvířat s vysokým statusem, zahrnují složky úsměvu.
Tato trichotomie úsměvů není zcela nová myšlenka, byla navržena některými současnými autory již v roce 2010. V nové studii Rychlowska a spol. zkoumali, co přesně tvoří tyto úsměvy z hlediska pohybů obličejových svalů.
Skupině dobrovolníků bylo ukázáno 2400 náhodně vygenerovaných animací výrazů obličeje, sestavených pomocí počítačového modelu lidské tváře. U každého náhodného výrazu měli účastníci říci, zda se jedná o úsměv za odměnu, afiliativní úsměv, dominantní úsměv nebo žádný z výše uvedených. Všechny výrazy byly omezeny tak, aby do jisté míry připomínaly úsměv, protože všechny zahrnovaly svalovou akci „stahovač koutků rtů“.
Tento obrázek ukazuje svalové pohyby nejcharakterističtější pro jednotlivé typy úsměvů:
Úsměvy za odměnu a afiliativní úsměvy byly poměrně podobné, ale pouze afiliativní úsměv zahrnoval udržení zavřených úst a sevření rtů. Na virtuálních tvářích je to těžko patrné, ale na fotografiích herců to vidět je. Dominantní úsměv se od ostatních velmi lišil. Zejména se jednalo o jednostranný úsměv, kdy byl vytažen pouze jeden koutek rtů.
Další experimenty ukázaly, že lidé byli schopni správně rozlišit (virtuální) úsměvy různých typů, ačkoli odměnový a afiliativní úsměv bylo nejtěžší rozlišit.
Autoři v závěru poeticky píší, že „naše výsledky poukazují na všestrannou povahu lidského úsměvu, který lze využít k mnoha sociálním úkolům, včetně lásky, sympatií a války.“
Tato studie má však jedno velké omezení: všichni účastníci byli bílí američtí vysokoškoláci a všechny virtuální tváře byly také bílé. Platí model tří úsměvů i pro jiné země a kulturní skupiny ve světě? To se teprve ukáže.
Rychlowska a kol. však v roce 2015 publikovali práci, která zjistila tři hlavní „důvody pro úsměv“, jak je uvedlo 726 lidí z 9 zemí. Tyto tři faktory odpovídaly modelu „odměny“, „afiliace“ a „dominance“. Nemyslím si však, že by to potvrzovalo, že by lidé z každé země rozeznávali všechny tři typy úsměvu, ani nelze předpokládat, že vzorce obličejových svalů jsou všude stejné.