Existuje mnoho falešných dichotomií – levý mozek vs. pravý mozek, přirozenost vs. výchova apod. Ale jeden opravdu přetrvávající mýtus, který doslova stojí lidské životy, je rozlišování mezi „alfa“ a „beta“ muži.
Jak se obvykle říká, existují dva typy mužů.
„Alfa“ muži jsou ti, kteří stojí na vrcholu hierarchie společenského postavení. Mají větší přístup k moci, penězům a partnerkám, které získávají díky fyzické zdatnosti, zastrašování a dominanci. Alfové jsou obvykle označováni za „skutečné muže“. Naproti tomu stojí „beta“ muži: slabí, submisivní a podřízení muži, kteří mají nízký status a přístup k partnerkám získají až poté, co se ženy rozhodnou usadit a začnou hledat „hodného chlapa“.
Toto rozlišení, které často vychází z pozorování u jiných společenských zvířat (např. šimpanzů a vlků), vykresluje velmi černobílý obraz mužství. Nejenže značně zjednodušuje mnohorozměrnost mužství a hrubě podceňuje to, čím se muž může stát, ale také se vůbec nedostává k jádru toho, co je pro ženy skutečně přitažlivé.
Jak se říká, když máš jen kladivo, vidíš jen hřebíky. Když světu vnucujeme pouze dvě kategorie mužů, zbytečně tím mladé muže svádíme k tomu, aby se chovali určitými předdefinovanými způsoby, které ve skutečnosti nepřispívají k přitahování a udržování zdravých a příjemných vztahů se ženami ani k úspěchu v jiných oblastech života. Proto opravdu stojí za to prozkoumat souvislost mezi takzvaným „alfa“ chováním (například dominancí) a atraktivitou, respektem a postavením.
Věda o dominanci
Podívejte se na jeden z prvních souborů studií o vztahu mezi dominancí a atraktivitou. Výzkumníci předložili svým účastníkům videonahrávky a písemné scénáře zobrazující interakci dvou mužů. Scénáře se lišily podle toho, zda se muž choval „dominantně“ nebo „nedominantně“. Zde je například výňatek ze scénáře, v němž byl muž zobrazen jako dominantní:
John je vysoký 180 cm, váží 165 kg. Hraje tenis jeden rok a v současné době je zapsán do kurzu tenisu pro mírně pokročilé. Navzdory omezenému množství tréninků je velmi koordinovaným tenistou, který vyhrál 60 % svých zápasů. Jeho podání je velmi silné a jeho returny jsou mimořádně razantní. Kromě fyzických schopností má i psychické vlastnosti, které vedou k úspěchu v tenise. Je nesmírně soutěživý a odmítá se vzdát proti soupeřům, kteří hrají mnohem déle. Všechny jeho pohyby mají tendenci vyjadřovat dominanci a autoritu. Má tendenci psychicky ovládat své soupeře, nutí je vystupovat ze hry a dělat mentální chyby.
Na rozdíl od toho zde uvádíme výňatek ze scénáře, v němž je tentýž tenista namísto toho vyobrazen jako „nedominantní“ (první tři řádky, uvedené kurzívou, byly ve všech podmínkách zachovány stejné):
Trendy: Jak chtít to, co máte, ve světě nekonečného výběru
. . . Jeho podání a returny jsou konzistentní a dobře umístěné. Přestože hraje dobře, dává přednost hře pro zábavu před vítězstvím. Není nijak zvlášť soutěživý a má tendenci ustupovat soupeřům, kteří hrají tenis mnohem déle. Snadno se nechá vyvést ze hry soupeři, kteří hrají s velkou autoritou. Silní soupeři ho dokáží psychicky ovládnout a někdy ho vyřadit ze hry. Tenis si užívá, ale vyhýbá se vysoce soutěživým situacím.
Výzkumníci ve čtyřech studiích zjistili, že dominantní scénáře byly považovány za sexuálně atraktivnější, ačkoli dominantní John byl považován za méně sympatického a nežádoucího partnera. Vezmeme-li to za bernou minci, zdá se, že tato studie podporuje sexuální atraktivitu dominantního alfa samce oproti submisivnímu beta samci.
Ale ne tak rychle.
V následné studii výzkumníci izolovali různá přídavná jména, aby přesně určili, které deskriptory byly skutečně považovány za sexuálně atraktivní. Zatímco zjistili, že „dominance“ je považována za sexuálně atraktivní, „agresivní“ a „dominantní“ sklony nezvyšovaly sexuální atraktivitu ani mužů, ani žen. Zdálo se, že jde o víc než jen o pouhou dominanci vs. submisivitu.
Začíná studie Jerryho Burgera a Mica Cosbyho. Výzkumníci nechali 118 studentek číst stejné popisy tenisty Johna (dominantní vs. submisivní), ale přidali rozhodující kontrolní podmínku, v níž některé účastnice četly pouze první tři věty popisu (viz kurziva výše). V souladu s předchozí studií považovaly ženy dominantního Johna za sexuálně přitažlivějšího než submisivního Johna. Nicméně John zobrazený v kontrolní podmínce měl ze všech nejvyšší hodnocení sexuality!“
Co se děje? No, rozhodně to neznamená, že by extrémně stručný popis Johna zobrazeného v kontrolní podmínce o třech větách byl sexuálně přitažlivý. Spíše je pravděpodobnější, že slyšet o dominantním nebo nedominantním chování, izolovaně od ostatních informací o něm, ho činilo méně sexuálně přitažlivým. Výzkumníci došli k závěru: „Stručně řečeno, jednoduchá dimenze dominance a nedominance může mít omezenou hodnotu při předpovídání partnerských preferencí žen.“
Dále si výzkumníci pohráli s popisem Johna. V podmínce „dominantní“ si účastníci přečetli krátký popis Johna a bylo jim řečeno, že podle nedávného osobnostního testu je jeho pět nejvýraznějších rysů agresivní, asertivní, sebevědomý, náročný a dominantní. Účastníci „nedominantní“ podmínky si přečetli stejný odstavec, ale bylo jim řečeno, že pět nejvýraznějších Johnových osobnostních rysů je pohodový, tichý, citlivý, plachý a submisivní. Ty v kontrolní podmínce četly pouze krátký odstavec, ale o Johnově osobnosti jim nebylo řečeno nic.
Výzkumníci pak požádali ženy, aby označily, která z přídavných jmen použitých k popisu Johna jsou ideální pro rande i pro dlouhodobého romantického partnera. Zjistili, že pouze 1 žena z 50 vysokoškoláků v jejich vzorku skutečně označila „dominantní“ jako jednu z vlastností, kterou hledala buď u ideálního partnera na rande, nebo u romantického partnera. U ostatních dominantních přídavných jmen zvítězily přívlastky sebevědomý (72 % žen hledalo tuto vlastnost pro ideální rande; 74 % žen hledalo tuto vlastnost pro ideálního romantického partnera) a asertivní (48 % žen hledalo tuto vlastnost pro ideální rande; 36 % žen hledalo tuto vlastnost pro ideálního romantického partnera). Ani jedna žena nechtěla náročného muže a pouze 12 % chtělo pro rande a romantického partnera agresivního člověka.
Z hlediska nedominantních adjektiv byly velkými vítězi lehkovážný (68 % hledalo tuto vlastnost pro ideální rande; 64 % hledalo tuto vlastnost pro ideálního romantického partnera) a citlivý (76 % hledalo tuto vlastnost pro ideální rande a ideálního romantického partnera). Ani jedna žena nechtěla pro rande nebo romantický vztah submisivního muže. Dalšími nízko hodnocenými nedominantními přívlastky byly plachý (2 % pro rande; 0 % pro romantický vztah) a tichý (4 % pro ideální; 2 % pro romantický vztah).
Tato analýza byla objevná, protože naznačuje, že dominance může mít mnoho podob. Dominantní muž, který je náročný, násilnický a sebestředný, není pro většinu žen považován za atraktivního, zatímco dominantní muž, který je asertivní a sebevědomý, je považován za atraktivního. Jak naznačují výzkumníci: „Muži, kteří dominují ostatním díky vůdčím vlastnostem a dalším nadřazeným schopnostem, a kteří jsou proto schopni a ochotni zajistit rodinu, dost možná budou preferováni před potenciálními partnerkami, které tyto vlastnosti postrádají.“
Jejich výsledky také naznačují, že citlivost a asertivita nejsou protiklady. Ve skutečnosti další výzkumy naznačují, že kombinace laskavosti a asertivity může být právě tou nejatraktivnější dvojicí. Ve třech studiích Lauri Jensen-Campbellová a její kolegové zjistili, že to není samotná dominance, ale spíše souhra dominance a prosociálního chování, které jsou podle žen obzvláště sexuálně přitažlivé. Jinými slovy, dominance zvyšovala sexuální přitažlivost pouze v případě, že daná osoba již měla vysokou míru příjemnosti a altruismu.
Podobně Jeffrey Snyder a jeho kolegové uvedli, že dominance byla pro ženy přitažlivá (jak pro krátkodobý poměr, tak pro dlouhodobý vztah) pouze v kontextu soupeření mezi muži. Příznačné je, že ženy nepovažovaly za atraktivní muže, kteří používali agresivní dominanci (sílu nebo hrozbu síly) při soutěžení o vedoucí postavení v neformálním rozhodování mezi vrstevníky. To naznačuje, že ženy jsou naladěny na signály, které naznačují, že by muž mohl směřovat svou agresi vůči ní, přičemž dominance vůči konkurentům je považována za atraktivnější než dominance vůči přátelům nebo členům koalice. Abychom tuto studii uvedli do reálného kontextu, kluk na střední škole, po kterém jdou všechny holky, je ten, který dokáže v pátek večer na fotbalovém hřišti ovládnout hráče z konkurenční školy, ale během týdne je sympatický a přátelský ke svým vlastním spolužákům.
Rozlišování různých odstínů dominance a jejich interakce s laskavostí je důležité nejen pro pochopení sexuální přitažlivosti mezi lidmi. Má také hluboké důsledky pro evoluci společenského postavení.
Dominance vs. prestiž
Trendy:
Dosažení společenského postavení a s ním spojených výhod při páření lze u našeho druhu dosáhnout soucitem a spoluprací stejně (ne-li více) jako agresí a zastrašováním. Vědci napříč etnografií, etologií, sociologií a sociolingvistikou se domnívají, že v evoluční historii vznikly v různých dobách a za různými účely přinejmenším dvě cesty k dosažení sociálního statusu – dominance a prestiže.
Cesta dominance je dlážděna zastrašováním, hrozbami a nátlakem a je poháněna pýchou. Hubristická pýcha je spojena s arogancí, domýšlivostí, asociálním chováním, nestabilními vztahy, nízkou úrovní svědomitosti a vysokou úrovní nesouhlasu, neuroticismem, narcismem a špatnými výsledky v oblasti duševního zdraví. Hubristická pýcha spolu s přidruženými pocity nadřazenosti a arogance usnadňuje dominanci tím, že motivuje chování, jako je agrese, nepřátelství a manipulace.
Proti tomu prestiž je dlážděna emocionálním návalem úspěchu, sebedůvěry a úspěchu a je poháněna autentickou hrdostí. Autentická hrdost je spojena s prosociálním a na úspěch orientovaným chováním, příjemností, svědomitostí, uspokojivými mezilidskými vztahy a pozitivním duševním zdravím. Rozhodující je, že autentická hrdost je spojena s opravdovou sebeúctou (považujete se za hodnotného člověka, nepovažujete se za nadřazeného ostatním). Autentická hrdost spolu s přidruženými pocity sebedůvěry a úspěchu usnadňuje chování, které souvisí s dosažením prestiže. Lidé, kteří jsou sebevědomí, příjemní, pracovití, energičtí, laskaví, empatičtí, nedogmatičtí a mají vysokou skutečnou sebeúctu, inspirují ostatní a způsobují, že je ostatní chtějí napodobovat.
Tyto dvě cesty ke společenskému postavení mužů byly pozorovány také u Tsimanů (malá amazonská společnost). V této společnosti dominance (podle hodnocení vrstevníků) pozitivně souvisela s fyzickou velikostí, zatímco prestiž podle hodnocení vrstevníků pozitivně souvisela s loveckými schopnostmi, štědrostí a počtem spojenců.
Zajímavé je, že zatímco zastánci dominantního chování často poukazují na šimpanze jako na důkaz exkluzivity této cesty k mužskému statusu, nedávný výzkum ukázal, že i mezi primáty lze statusu alfa samce dosáhnout nejen díky velikosti a síle, ale také díky obratné sociabilitě a obletování ostatních.
Pružnost a přizpůsobivost: Z výše uvedených popisů je sice lákavé rozhodnout, že dominance je „špatná“ a prestiž „dobrá“, ale to je příliš zjednodušující. V diskusích o tom, zda je člověk „alfa“ nebo „beta“, se příliš často opomíjí skutečnost, že status je závislý na kontextu. Generální ředitel společnosti z žebříčku Fortune 500 má v naší společnosti vysoký status, ale kdyby ho hodili do běžné populace ve věznici Sing Sing, ocitl by se na samém konci hierarchie. V jedné skupině můžete být alfa a v jiné beta.
V kontextu drsného, nebezpečného prostředí je dominantní samec ceněn, protože dokáže získat, co chce, a poskytnout zdroje těm, kteří se mu podřídí a následují ho. Nemusí používat jiné dovednosti než sílu a zastrašování. Ale mimo čistě barbarskou společnost (tj. po většinu lidské historie) je to prestižní muž, kdo vládne. Je předurčen k tomu, aby měl největší úspěch za nejrůznějších okolností.
V jedné sadě studií provedených na vysokoškolských sportovcích bylo zjištěno, že dominantní jedinci mají nižší úroveň skutečného sebevědomí, sociální akceptace a souhlasnosti a vyšší úroveň narcismu, agresivity, agentství, nesouhlasu a svědomitosti. Dominantní jedinci byli svými vrstevníky hodnoceni jako vyšší ve sportovním a vůdčím duchu, ale nižší v altruismu, kooperativnosti, vstřícnosti, etičnosti a morálce.
Naopak prestižní jedinci měli nižší úroveň agresivity a neuroticismu a vyšší úroveň skutečného sebehodnocení, sociální akceptace, souhlasnosti a dokonce i GPA. Navíc prestiž slabě souvisela se sebeprosazujícím narcismem. Stejně jako jejich dominantní vrstevníci byli prestižní jedinci hodnoceni jako lepší vůdci a sportovci, ale byli také považováni za intelektuálnější, sociálně zdatnější, altruističtější, kooperativnější, vstřícnější, etičtější a morálnější.
Tyto výsledky jasně ukazují, že dominance a prestiž představují velmi odlišné způsoby dosažení a udržení statusu. Stojí však také za to znovu zopakovat překrývání: vlastnosti jako síla, vůdcovství, laskavost a morálka mohou existovat u téhož člověka; striktní kategorie „alfa“ a „beta“ skutečně vytvářejí falešnou dichotomii, která zastírá, čím se člověk může stát. Zatímco dominance může být v úzkém okruhu okolností výhodná, prestiž je mnohem cennější téměř ve všech souvislostech. Díky své autentické hrdosti mají prestižní jedinci větší šanci být respektováni, společensky přijímáni, a tedy i úspěšní. Koho byste raději měli ve svém týmu – Kevina Duranta nebo Dennise Rodmana?“
Trendy:
Podívejte se na rozdíl mezi oběma cestami k získání statusu z jiného úhlu pohledu: Proč předstírat, dokud to nedokážete, nemusí být falešné
Podívejte se na rozdíl mezi oběma cestami k získání statusu z jiného úhlu pohledu: Dominance je krátkodobá strategie úspěchu, prestiž je dlouhodobá strategie. Dominance je vlastnost, která vám může pomoci dobývat, ale chybí jí schopnost řídit to, co jste získali. Mezi šimpanzi platí, že jakmile se samec probojuje na vrchol a stane se alfou, jeho radost z tohoto postavení je krátkodobá; brzy se objeví jiný dominantní samec, který ho vyzve a sesadí z trůnu. Na kulturní úrovni národy jako Mongolové nebo Vikingové dominovali ostatním a ve své době byli alfa samci, ale nedokázali se přizpůsobit a vymřeli. Prestižní muži – jako otcové zakladatelé – dokázali vytvořit dědictví, které přetrvává dodnes.
Závěr
Nejsou to ani alfa, ani beta muži, po kterých ženy nejvíce touží.
Všechny výzkumy dohromady naznačují, že ideální muž (pro rande nebo romantického partnera) je ten, který je asertivní, sebevědomý, uvolněný a citlivý, aniž by byl agresivní, náročný, dominantní, tichý, plachý nebo submisivní. Jinými slovy, prestižní muž, nikoli dominantní muž.
Ve skutečnosti se zdá, že prestižní muž, který má vysokou asertivitu i laskavost, je pro ženy považován za nejpřitažlivějšího jak pro krátkodobé románky, tak pro dlouhodobé vztahy. Tento výzkum by měl poskytnout jisté ujištění, že skutečně milý, vášnivý kluk, který se naučí kulturně ceněné dovednosti, může být nesmírně přitažlivý.
Navíc, snaha stát se prestižním mužem je nejen nejjistější cestou k úspěchu u žen, ale k úspěchu v jakékoli oblasti života.
Myslím si tedy, že mnohem účinnější a zdravější cestou pro muže, kteří mají potíže s přitahováním žen, je nesnažit se pěstovat vlastnosti stereotypního, dominantního „alfa“, ale pěstovat vlastnosti prestižního muže. To znamená rozvíjet dovednosti, které přinášejí společnosti hodnotu, a pěstovat stabilní pocit identity. Taková cesta vás učiní nejen přitažlivějšími pro ženy, ale vytvoří vám také obecně nejuspokojivější život. Podle mého názoru je snaha obléci si osobnost „alfa“ obdobou stavění domečku z karet. Neexistuje žádný stabilní základ, který by podpíral vaši hodnotu.
Je načase zbavit se těchto černobílých kategorií a přijmout mnohem vícerozměrnější pojetí mužnosti. Nejpřitažlivější muž je ve skutečnosti směsicí vlastností, včetně asertivity, laskavosti, kultivovaných schopností a skutečného pocitu hodnoty v tomto světě. Skutečný alfa je plnější, hlubší a bohatší.
Verze tohoto článku původně vyšla na webových stránkách Scotta Barryho Kaufmana.