Černoši nemají pihy.“
Tato slova se Samanthě Fergusonové ve středoškolském věku honila hlavou poté, co jednomu chlapci ve škole řekla, že je napůl černoška a napůl běloška. Spolužáci, zmatení jejím vzhledem, ji pronásledovali otázkami typu: „Co jsi zač?“.
„Opravdu mě to rozrušilo. Jsem lidská bytost,“ vzpomíná Fergusonová, nyní 24letá učitelka třetí třídy v Glen Burnie ve státě Maryland. „Chtěla jsem se jich zeptat: „Co jsi zač?“.
Před střední školou si Fergusonová nemyslela, že je jiná než ostatní děti. Ale jak říká, žáci v její převážně bílé škole „se určitým způsobem oblékali, určitým způsobem vypadali, měli rovné vlasy. Moje pleť není tmavá, ale má jiný odstín, což mě odlišovalo“.
Jako všichni středoškoláci byla Fergusonová zamilovaná a chtěla být oblíbená. „Nikdy jsem ale nemohla být oblíbená, protože jsem nevypadala jako ostatní. Kluci se do mě nezamilovali, protože jsem měla kudrnaté vlasy a pihy.“
Poprvé si uvědomila, že lidé mají různou barvu pleti – a kvůli tomu se jim dostává různého zacházení. „Nevěděla jsem, jestli mám spolužákům říct, že jsem běloška, nebo jestli jim mám říct, že jsem černoška.“ Nevěděla, kam patří. Nevěděla, jak se má identifikovat.
„Identita je pochopení toho, kým ve světě jsme,“ říká Kerry Ann Rockquemoreová, spoluautorka knihy Beyond Black: Biracial Identity in America. „Její součástí je to, jak nás chápou ostatní, a druhou částí je to, jak rozumíme sami sobě.“
Pro mnoho míšenců může být toto chápání nepochopitelné i svévolné. Od zaškrtávání políček ve formulářích po plnění kvót se rasa používá k definování a kontrole mnoha aspektů každodenního života. A dvourasoví lidé jsou neustále postaveni před volbu.
Bylo to poprvé, co si uvědomila, že lidé mají různou barvu pleti – a kvůli tomu se jim dostává různého zacházení.
Dvourasové ženy, které bojují s vlastní identitou, mohou pociťovat ohromující tlak zvenčí na rasovou jasnost. „Lidé mají rádi jistou odpověď,“ říká Fergusonová. „Lidé mají rádi matematiku, protože když vyřešíte problém, máte odpověď, a to je prostě odpověď. Nemůžu si jen tak vybrat. Je to jako ptát se, kterou polovinu sebe sama máte raději?“
„Nevím, jestli mám nějaký konkrétní způsob, jak popsat svou etnickou příslušnost,“ říká Sarah Heikkinenová, 23letá novinářka z Cortlandu ve státě New York. „Nevím, jestli se ztotožňuji s tím, že jsem černá nebo bílá, jedno víc než druhé. Je mlhavé, jak se má smíšený člověk definovat, lidé to vždycky definují za něj.“
Téměř dvě třetiny lidí s rasově smíšeným původem se podle studie Pew Research Center, která se týkala Američanů s alespoň dvěma rasami v původu, neidentifikují jako multirasoví nebo birasoví. Existuje celá řada faktorů – odstín pleti, barva vlasů, barva očí, místo a způsob výchovy – které mohou mít vliv na to, jak se osoba s dvojím původem klasifikuje. Ve studii Pew 47 % lidí s více rasami, kteří se tak neidentifikují, uvedlo, že je to proto, že vypadají a jsou vnímáni jako příslušníci jedné rasy.
Heikkinenová, jejíž matka je černoška a otec běloch, vypadá jako běloška: Má světlé vlasy, zelené oči, pihy a světlou pleť. Přestože její fyzický vzhled neodpovídá očekávání „černocha“ v Americe, říká, že se ztotožňuje s oběma rasami stejně.
V dětství Heikkinenová bojovala s nenávistí k bílé části sebe sama. Je to ta její část, kterou všichni vidí – což jí často vadí kvůli automatickým domněnkám lidí. V dětství si přála mít tmavší pleť, aby se mohla setkat se stejnými zážitky jako její matka, bratr a sestra, kteří jsou o několik odstínů tmavší. Všimla si pohledů ostatních lidí, kdykoli byla s maminkou a sourozenci, jako by k nim nepatřila. Děti se jí ptaly: „To je opravdu tvoje máma? Jsi opravdu černá?“
„To je opravdu tvoje máma? Jsi opravdu černá?“
Fergusonová má světlou pleť, hnědé oči a tmavé kudrnaté vlasy, ale její starší sestra Ashley Fergusonová se prezentuje spíše bílou pletí, zelenýma očima a zrzavými vlasy. Ashley se stejně jako Heikkinenová někdy cítila kvůli svému vzhledu odcizená své rodině. „Moje sestra mi říkala bílé dítě,“ říká Ashley. „Vtipkovali, že jsem adoptovaná, protože jsem nevypadala jako ostatní sourozenci.“ Naštěstí se jí to nepodařilo.
„Ve společnosti máme očekávání, jak by měl vypadat černoch nebo jak by měl vypadat běloch,“ říká doktorka Sarah Gaitherová, odborná asistentka psychologie a neurovědy na Duke University. „A pokud tak nevypadáte, je to rušivé.“
Gaitherová, která je míšenka, říká, že se s ní zachází jako s „párty hrou“: „‚Hádej, jaké je rasy. Vsadím se, že neuhodneš,“ říkají. Neodpovídám ničímu očekávání.“
Chci být spravedlivá k tomu, kdo jsem, ale je to těžké, když společnost chce, abyste si vybrali jen jednu,“ říká Kayla Boydová, 23letá módní a lifestylová bloggerka z Bronxu ve státě New York. Na mnoho identifikačních faktorů (barva očí, váha, země původu) může existovat jen jedna správná odpověď. Rasa je však výjimkou z pravidla – a ne všechny formuláře mají možnost „zaškrtnout vše, co platí“. Teprve v roce 2000 umožnilo sčítání lidu v USA dokonce výběr více možností u rasy.
„Velkým problémem je, že jako společnost uvažujeme v kategoriích buď – anebo,“ říká Gaither. „Můžete být jen tím či oním. Nemůžete být dvěma věcmi zároveň.“
„To, že se mohu vydávat za mnoho různých ras, znamená, že ostatní lidé nevědí, jak mě zařadit, ale také to způsobilo, že jsem se musela zamyslet, jak zařadit sama sebe,“ říká Boydová.
Kombinace černošského a bělošského původu znamená mnohem víc než to, jak tato DNA ovlivňuje odstín vaší pleti nebo strukturu vlasů. Křehká historie mezi oběma rasami může pro ty, kteří se potýkají s tím, že jsou směsicí obou ras, představovat nesčetné psychické a emocionální problémy. Stává se to intenzivně osobním způsobem, který se liší od Američanů jedné rasy. Prarodiče Samanthy a Ashley Fergusonových z matčiny strany – kteří pocházejí z jihu Mississippi – se nejprve nesmířili s tím, že jejich matka žije s Afroameričanem. Teprve když se Ashley narodila a vypadala jako běloška, byli se vztahem jejích rodičů „smířeni“.
Heikkinen si uvědomuje privilegia, která plynou z toho, že vypadá jako běloch: „Policista si nebude myslet, že jsem hrozba.“
Sarah Sneedová, 31letá výchovná poradkyně z Newarku ve státě Delaware, si myslí, že – ať už je ve vládních formulářích více kolonek, nebo ne – mezi bělochy a černochy panuje taková nevraživost, že volba obou už nepřipadá v úvahu; buď jedno, nebo druhé.
V poslední době se Sneedová při kontrole sociálních médií – a při pohledu na příspěvky hlásající nadřazenost bělochů nebo zlehčující #BlackLivesMatter – ještě více stydí za svou bílou stránku. „Pokud se rozhodnu být bílá, pak plivu na historii své druhé strany,“ říká. „Jak se to opovažuji dělat? A rozhodnout se být černá, to je jako říct: ‚Všichni běloši jsou hanební‘, ale já vím, že ani to není pravda.“
Všechny ty přestřelky, pochody a nepokoje způsobily, že si Samantha Fergusonová uvědomila, že jsme jako země nedošli tak daleko, jak by si lidé chtěli myslet. „Necítím větší bolest nebo zranění kvůli jedné skupině,“ říká Fergusonová. „Neříkám, že za všechno, co se děje rasově nespravedlivě, mohou běloši nebo černoši. Jsou to rozhodnutí, která dělají obě skupiny; morálka a myšlenky, které se předávají po generace.“
Sneedová se identifikuje spíše jako černoška, protože říká, že se ve své černé barvě cítí lépe než ve své bělosti, ale to s sebou nese řadu problémů. „Protože vypadám jako běloška, lidé si myslí, že nemůžu pochopit, jaké to je být černoškou, takže se stydím,“ říká. „Čtu komentáře o tom, že jsem silná černoška, a já si říkám, že nemůžu být silná černoška, protože jsem jí nikdy nemusela být, protože nevypadám jako černoška.“ Ale ani zkušenost být „Becky“ nebo bílou dívkou není pro Sneedovou něčím autentickým.
Vychovávala ji bílá matka, ale žila v oblasti s početnější černošskou populací. Způsob, jakým mluvila, byl méně „správný“, říká Sneedová, a věci, které ji zajímaly, byly ty, které rezonovaly s černošskou komunitou: Poslouchala R&B; a hip-hop. Sneedová se podle svých slov nikdy necítila dobře ve věcech, které přisuzovala bělochům, například že má rovné vlasy nebo miluje country hudbu. Uvnitř se cítila jako černoška, ale navenek vypadala jako běloška. Tento nesoulad vedl k tomu, že ji její vrstevníci těžko přijímali, a ona vnitřně bojovala se svou identitou.
Velkou součástí zkušenosti s míšencem je to, že se s ním ve společnosti zachází – nebo nezachází – jako s černochem.
Sneed se usilovně snažila dokázat, že je černoška, používala kosmetické přípravky vyrobené pro černošky a chodila do černošského kosmetického salonu, ale i to v ní vyvolávalo pocit studu.
Jako lidé máme v sobě zabudovanou tendenci chtít patřit do skupin, říká Gaither. Vyhledáváme rodinu a přátele, protože jsme od přírody společenské bytosti. „Pro míšence, kteří bojují s tím, zda jsou dostatečně bílí nebo černí, aby zapadli, je to další daň,“ říká.
Typicky pro lidi, kteří jsou napůl bílí a napůl černí, je velkou součástí jejich zkušenosti to, že se s nimi ve společnosti zachází – nebo nezachází – jako s černochy, říká Gaither. „Pokud nemáte ty rysy nebo barvu pleti, které mohou vést k napětí a předsudkům, s nimiž se potýká mnoho členů černošské komunity, pak je tu trapnost, s níž se smíšené osoby potýkají, když se hlásí k černošské identitě,“ pokračuje.
„Pokud fenotypově vypadáte jako černoch, nemáte možnost říct, že jste běloch, protože máte bílé rodiče,“ dodává Rockequemore, který se sice považuje za míšence, ale identifikuje se jako Afroameričan. „Pokud vypadáte jako běloch, můžete se identifikovat celou řadou způsobů. Vypadáte nejednoznačně, takže máte více možností identity.“
Stejně jako Sneedová, i Heikkinenová strávila většinu svého života tím, že musela dokazovat svou černošskost těm, kteří ji zpochybňovali. Stalo se pro ni běžnou praxí, že těm, kteří si to potřebovali ověřit, ukazovala obrázek sebe a své matky. Také Gaitherová nosí v peněžence rodinnou fotografii jako „důkaz“, že má černého otce. A přestože neustálé zdůvodňování identity je frustrující, Heikkinenová si uvědomuje privilegium, které s sebou nese to, že vypadá jako běloška. „Když vejdu do obchodu, lidé mě nebudou sledovat,“ říká. „Policista mě nezastaví a nebude mě vyslýchat nebo si myslet, že jsem hrozba. Je to svým způsobem privilegium splynutí s prostředím, neviditelnosti, protože lidé si vás prostě nevšimnou.“
Ashley Fergusonová se domnívá, že lidé toho od míšenců tolik vyžadují, protože se snaží, aby se cítili pohodlněji. „Pro lidi je děsivé, když si vás nemohou zařadit, protože jste pro ně cizí,“ říká. V závislosti na tom, jak je někdo vychováván, může mít potřebu zařadit člověka do škatulky, aby pochopil jeho verzi, tvrdí její sestra Samantha.
„Myslím, že zařazení do škatulky není to špatné,“ pokračuje. „Špatné je, když mě strčíte do škatulky se stereotypy. Neříkám ‚jsi bílá‘, ale ‚jsi bílá, takže když mluvíš, zníš korektně a profesionálně‘ a ‚jsi černá, takže zníš nevzdělaně a hlučně‘. Myslím, že to je ta špatná část – ty ostatní věci v té škatulce.“
„Nemůžu být silná černoška, protože jsem jí nikdy nemusela být, protože nevypadám jako černoška.“
Samantha Fergusonová, která vystudovala Bowie State University, historickou černošskou vysokou školu, vzpomíná, že se s ní na této škole kvůli jejím bílým rysům zacházelo jinak.
„Když přijdete do kanceláře finanční pomoci a o něco je požádáte, neberou vás vážně,“ říká Fergusonová. „Prostě vás popostrčí, ale se mnou jinak jednat nebudou. To není fér.“
Příjemné chvíle na akademické půdě neskončily u administrativy. Její spolužáci ji také posuzovali na základě její domnělé rasy. „Chodila jsem s černochy,“ vzpomíná Fergusonová. „A bylo hodně holek, kterým se nelíbilo, že to dělám, protože mě neviděly jako černošku.“ Podotýká, že ženy, které na ni byly hrubé, ve skutečnosti o tyto muže samy neměly zájem. „Nebyly žárlivé, jen chtěly být nenávistné“.
Mnoho lidí má názory na to, jak byste se měli chovat, kam patříte a jak byste se měli zařadit, když jste míšenci. Ale někdy to prostě nejde.
„Nevíte, kam patříte,“ říká Sneed. „Mám pocit, že se jen tak vznáším. Jsem černá. Jsem běloch. Když se ocitnete uprostřed… máte pocit, že vás někdo tahá za nos… je vám to pořád nepříjemné.“
Biraci nejsou buď-anebo, i když se identifikují jako jedna rasa více než druhá. Nemůžete je zařadit do nějaké škatulky nebo tento problém „vyřešit“. Ptá se Boyd: „Nechci, aby mě lidé strkali do nějaké škatulky, ale jde o to, jak se z ní vymanit?“ ptá se Boyd.
.