Obrázek: Detail středního panelu triptychu | Ukřižování s Pannou Marií a sv. Janem | Pietro Perugino | foto: The Yorck Project
Svatý dne na 27. prosince
(6 – 100)
Příběh svatého Jana apoštola
Je to Bůh, kdo volá, lidé odpovídají. Povolání Jana a jeho bratra Jakuba je v evangeliích uvedeno velmi jednoduše, stejně jako povolání Petra a jeho bratra Ondřeje: Ježíš je povolal, oni ho následovali. Absolutnost jejich odpovědi je naznačena ve vyprávění. Jakub a Jan „byli na lodi se svým otcem Zebedeem a spravovali sítě. Zavolal je a oni hned opustili loďku i svého otce a šli za ním“ (Mt 4,21b-22).
Pro tři bývalé rybáře – Petra, Jakuba a Jana – měla být tato víra odměněna zvláštním přátelstvím s Ježíšem. Jen oni měli tu výsadu být přítomni proměnění, vzkříšení Jairovy dcery a agónii v Getsemanech. Janovo přátelství však bylo ještě výjimečnější. Tradice mu přisuzuje čtvrté evangelium, ačkoli většina moderních znalců Písma považuje za nepravděpodobné, že by apoštol a evangelista byli jedna a tatáž osoba.
Janovo vlastní evangelium o něm mluví jako o „učedníkovi, kterého Ježíš miloval“ (viz Jan 13,23; 19,26; 20,2), o tom, který spočinul vedle Ježíše při poslední večeři, a o tom, kterému Ježíš prokázal znamenitou čest pečovat o jeho matku, když Jan stál pod křížem. „Ženo, hle, tvůj syn…. Hle, tvá matka“ (Jan 19,26b.27b).
Pro hloubku svého evangelia je Jan obvykle považován za orla teologie, který se vznáší ve vysokých oblastech, kam jiní autoři nevstoupili. Věčně upřímná evangelia však odhalují některé velmi lidské rysy. Ježíš dal Jakubovi a Janovi přezdívku „synové hromu“. I když je těžké přesně zjistit, co to znamenalo, jistou nápovědu nám poskytují dvě události.
V první z nich, jak vypráví Matouš, je jejich matka požádala, aby mohli sedět na čestných místech v Ježíšově království – jeden po jeho pravici, druhý po levici. Když se jich Ježíš zeptal, zda mohou pít kalich, který bude pít on, a nechat se pokřtít jeho křtem bolesti, bezstarostně odpověděly: „Můžeme!“ Ježíš jim odpověděl: „Nemůžeme. Ježíš řekl, že se skutečně budou dělit o jeho kalich, ale že sedět po jeho pravici není jeho právo. Byl určen těm, kterým ho Otec vyhradil. Ostatní apoštoly pobouřila mylná ctižádost bratří a Ježíš využil příležitosti, aby je poučil o pravé povaze autority: „…kdo chce být mezi vámi první, bude vaším otrokem. Právě tak Syn člověka nepřišel, aby si nechal sloužit, ale aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za mnohé.“ (Mt 20,27-28)
Při jiné příležitosti se „synové hromu“ ptali Ježíše, zda nemají svolat oheň z nebe na nehostinné Samaritány, kteří Ježíše nechtěli přijmout, protože byl na cestě do Jeruzaléma. Ježíš se však „obrátil a pokáral je“ (viz Lk 9,51-55).
O prvních Velikonocích Marie Magdaléna „běžela a šla k Šimonu Petrovi a k druhému učedníkovi, kterého Ježíš miloval, a řekla jim: ‚Vzali Pána z hrobu a my nevíme, kam ho položili'“. (Jan 20,2). Jan vzpomíná, možná s úsměvem, že on a Petr běželi vedle sebe, ale pak „druhý učedník běžel rychleji než Petr a dorazil ke hrobu první“ (Jan 20,4b). Nevstoupil dovnitř, ale počkal na Petra a nechal ho vejít prvního. „Potom vešel dovnitř i ten druhý učedník, který přišel ke hrobu první, a uviděl a uvěřil.“ (Jan 20,8)
Jan byl s Petrem, když se stal první velký zázrak po Vzkříšení – uzdravení muže zmrzačeného od narození -, což vedlo k tomu, že spolu strávili noc ve vězení. Tajemný zážitek Vzkříšení je snad nejlépe obsažen ve slovech Skutků apoštolů: „Když pozorovali Petrovu a Janovu smělost a považovali je za nevzdělané, obyčejné muže, užasli a poznali v nich Ježíšovy společníky“ (Sk 4,13).
Apoštol Jan je tradičně považován také za autora tří novozákonních listů a knihy Zjevení. Jeho evangelium je velmi osobní zprávou. Vidí slavného a božského Ježíše již v událostech svého smrtelného života. Při Poslední večeři mluví Janův Ježíš, jako by už byl v nebi. Janovo evangelium je evangelium Ježíšovy slávy.
Reflexe
Od touhy usednout na trůn moci nebo svolat oheň z nebe k tomu, aby se stal člověkem, který umí psát, je dlouhá cesta: „
Svatý Jan Apoštol je patronem:
Turecka
.