Kdybych mohla od oltáře na svatbě běžet rovnou na dopravní úřad, asi bych to udělala. Tak moc jsem toužila změnit si jméno. Stála jsem ve frontě na úřadě sociálního zabezpečení s oddacím listem v ruce, nadšená, že mohu dokázat svou oddanost novému manželovi a svůj závazek vůči naší budoucnosti. Byla jsem teď paní Goldschneiderová, na tento titul jsem i po třinácti letech neuvěřitelně hrdá. Nejsem si však jistá, proč mě nenapadlo, že bych mohla být vším tím – věrnou partnerkou, oddanou manželkou -, aniž bych se vzdala svého jména.
Na srazu po dvaceti letech od ukončení střední školy začal jeden můj bývalý spolužák konverzaci otázkou, zda jsem bývala Jackie Mark. „Ano,“ odpověděla jsem. „A kdo jsi byla ty?“ Najednou jsem měla pocit, že mé staré já se nevyvinulo, ale skončilo. Neohrabaná teenagerka nerozkvetla v ženu, kterou jsem teď byla. Z neohrabaného teenagera byl někdo jiný a já jsem začínala znovu jako nový člověk. Nezměnila jsem si jen jméno, změnila jsem svou identitu.
Stýská se mi po mém starém jménu a nemá to nic společného s mou láskou k manželovi, našim čtyřem dětem ani s tím, že jsem manželka. Ale někdy se zlobím, jak snadno jsem se vzdala jména, které představovalo celé mé dětství – jména, které mě spojovalo s rodiči, prarodiči, sourozenci a všemi lidmi, kteří mě znali 30 let, než jsem se stala Evanovou ženou. Jméno, které jsem milovala, a vzdala jsem se ho, aniž bych si mohla vybrat.
Nikdo mě nenutil, abych si změnila jméno, ale byla jsem podmíněna tím, že je to něco, co manželka prostě dělá.
Tady nejde o feminismus. Ačkoli jsem hrdá na to, že jsem silná žena, ráda jsem se vzdala kariéry advokátky, abych mohla vychovávat děti, sedět ve frontách v autobuse a malovat dětem ve třídě velikonoční vajíčka. Denně vyrážím do tří supermarketů, abych našla ty správné cereálie, a skládám prádlo jako rocková hvězda, a to vše bez jakékoliv zášti. Ale to jsou rozhodnutí, která jsem udělala, protože jsem chtěla a cítila jsem, že jsou správná.
Ale vzdát se svého jména jsem si opravdu nevybrala. Nikdo mě nenutil, abych si změnila jméno, ale byla jsem podmíněna tím, že je to něco, co žena prostě udělá – aby se její manžel necítil uražený a její děti nebyly zmatené – na základě tradic, které jsou v rozporu se vším, v co věřím. Kromě toho, že jsem tím chtěla dokázat svou oddanost, jsem se bála mít jiné příjmení než moje budoucí děti, které by samozřejmě všechny byly Goldschneiderovy.
Podle rodinné a manželské psychoterapeutky Kimberly Agresta, spoluzakladatelky Agresta Psychotherapy Group v New Jersey, byly ženy v historii považovány za majetek, a proto dostávaly příjmení svého otce, dokud nebyly po svatbě „vydány“. Ženy pak přijaly příjmení svého manžela, protože jako „majetek“ byly převedeny z otce na manžela. A přestože jsou tyto představy zastaralé, tato jmenná konvence přetrvává dodnes. „Navzdory skutečnosti, že ženy jsou hlavními živitelkami ve 40 % amerických domácností, 80 % žen dobrovolně přijímá příjmení svého manžela,“ říká Agresta.
Téměř všechny mé kamarádky si po svatbě vzaly příjmení svého manžela a já jsem nechtěla, aby se můj manžel cítil znehodnocený tím, že jsem tak neučinila. Bála jsem se, jak to bude vypadat, když si nechám své jméno, jako bych byla jednou nohou venku, což je, jak vysvětluje Agresta, častý důvod, proč si ženy mění jméno. „Ale proč je to právě žena, kdo je postaven do pozice, že si musí změnit jméno a vzdát se své již zavedené identity?“ říká. „Proč je to tak, že když si žena ponechá své jméno, nějak to ‚oslabuje‘ jejího manžela, ale když si své jméno ponechá muž, opak není pravdou?“
Tak co teď? Během 13 let jsem si vybudovala nový život jako paní Goldschneiderová. Teď už si jméno zpátky měnit nebudu. Ale chci, aby se moje dcera cítila svobodná při rozhodování, při kterém jsem se já svobodná necítila, a aby se pozastavila nad tím, než se vzdá jména, které určovalo celý její předmanželský život, ať už se nakonec rozhodne pro cokoli. Jak jí mám vysvětlit, že jméno nemá žádný vliv na lásku k partnerovi nebo vztah k dětem? Agresta se domnívá, že neexistuje žádný obecný způsob, jak ženě v tomto ohledu poradit, protože taková rada by byla šitá na míru tomu, odkud tyto obavy a strach pramení.
Takže své dceři řeknu, co jsem se za 11 let mateřství naučila sama: Že láska k dítěti nemá nic společného se jménem, které podepíšete na dokumentu. Je to daleko za jakýmkoli právním označením. Pořád budeš maminkou, ať už ti svět říká jakkoli, a tvé děti tě budou milovat stejně, bez ohledu na tvé příjmení.“
Řeknu jí, aby si vzala někoho, kdo jí dává pocit síly a kdo je dostatečně jistý, aby porušil tradici, když je to pro ni důležité. Když se ohlédnu zpět, jsem si jistá, že můj manžel by plně podpořil mé rozhodnutí nechat si jméno, kdybych měla odvahu dát si tuto možnost.
A všem svým dětem řeknu, aby měly odvahu alespoň zvážit všechny možnosti, aby žily život podle svých vlastních podmínek a aby se ujistily, že je lidé znají jako silné a statečné bez ohledu na to, jak se nakonec jmenují.
Pro nepřehlédnutelné novinky, odborné kosmetické rady, geniální řešení pro domácnost, chutné recepty a mnoho dalšího se přihlaste k odběru newsletteru Good Housekeeping.
Předplaťte si odběr nyní
.