Ozzy Osbourne: Na cestách s princem temnoty

Už 50 let je Ozzy Osbourne největší hvězdou heavy rocku. Během svého prvního desetiletého turné s Black Sabbath dal metalu pocit hrozivosti a ve skladbách jako „Paranoid“ a „Iron Man“ přiblížil zvuk nervového zhroucení. Jako sólový umělec pak v osmdesátých letech redefinoval žánr, zrychlil tempo svých písní a vdechl jim barokní noir. Představil světu panteon kytarových hrdinů včetně Randyho Rhoadse, Jakea E. Leeho a svého dlouholetého souputníka, blonďatého dynama Zakka Wyldea. Stal se koncertním tahákem a poskytl zásadní pódia pro všechny od Metallicy po Korn v jejich počátcích. V polovině devadesátých let vymyslel Ozzfest, hardrockovou odpověď na Lollapaloozu.

A sklízel ovoce. Všechna jeho studiová alba kromě dvou, která obsahují hymny jako „Crazy Train“, „Flying High Again“ a „Shot in the Dark“, byla certifikována jako zlatá nebo platinová a za „I Don’t Want to Change the World“ získal Grammy. Když časopis Rolling Stone v roce 2017 vybíral 100 nejlepších metalových alb všech dob, obsahoval seznam více nahrávek Ozzyho než kteréhokoli jiného umělce. A nezapomeňte, že svůj úspěch dokázal přetavit v megastar v televizní reality show The Osbournes.

„Nikdy jsem si nemyslel, že to dotáhnu tak daleko,“ říká. „Padesát let je hodně. Nechápu, proč jsem po těch pekelných časech ještě naživu. Asi ten, kdo je nahoře, pokud tam vůbec nějaký je, chce, abych tu zůstal.“

Dosud ho jeho současné turné zavedlo do Jižní Ameriky a Evropy. V době setkání s Rolling Stone je Ozzy na předměstí Allentownu v Pensylvánii, kde zahajuje severoamerickou část turné. O měsíc a půl později bude celé turné zpochybněno, protože Ozzy podstoupil operaci podivné infekce na ruce. Dnes je však kolem šesté hodiny večerní a on už vypadá připraven na pódiu. Na sobě má pruhované sako ke kolenům přes černou košili s vyšitými kříži. Má na sobě silnou černou tvářenku a nehty nalakované na černo. Ale i když je připravený, je uvolněný. Listuje časopisy na plyšové hnědé pohovce a říká, že v těchto dnech dává obecně přednost tichu v zákulisí. Přesto mluví důrazně a rád se trefuje do slov s určitou razancí, aby je zdůraznil, a s lehkostí přechází od vážného k hloupému.

Turné nazval No More Tours 2 Tour, protože to prý bude jeho poslední kompletní světové turné. Neochvějně tvrdí, že neodchází do důchodu – „v podstatě se snažím zpomalit svůj životní styl na pohodlnější způsob života,“ říká – a vyhrazuje si právo v budoucnu absolvovat krátké šňůry zaměřené na jeden konkrétní kontinent. V prosinci mu bude 70 let a chce se více věnovat vnoučatům. Zároveň se ale po posledním půlstoletí stráveném na cestách nechce vzdát ani toho všeho. „Nic jiného mi nejde,“ říká upřímně. „Nic jiného doslova neumím.“

„Co má člověk dělat, když je mu sedmdesát?“ ptá se. Wylde se zeptá, když má volno. Jednapadesátiletý kytarista má velkou, bystrou osobnost a silný přízvuk z New Jersey. Rozhovory s ním obvykle odbočují do hystericky skatologických rovin, ale teď to myslí vážně. „Když to pořád můžeš dělat jako B. B. King, proč odcházíš do důchodu? Co mu chceš říct, ne? U sportu to chápu, protože máš nějakou dobu trvanlivosti. Ale hudba je něco jiného. A u bluesových umělců vlastně získáváte tím větší důvěryhodnost, čím jste starší.“

Dnes Ozzy plní své závazky vůči VIP fanouškům („Když se setkávám se svými fanoušky, říkám jim: ‚Nechtějte po mně radu, do prdele. Dejte mi radu,'“ říká se smíchem) a odpočívá ve své šatně, zatímco předskokani Stone Sour rozehřívají publikum. Sharon přichází s malým osmiletým pomeranianem, oholeným tak, aby vypadal jako sněhová koule s jazykem, jménem Bella. Posadí se na gauč, aby se k sobě přitulili, a už jen pohled na to, jak se Sharon a Ozzy škádlí, ukazuje, jak hlubokou lásku k sobě stále chovají. Dokonce i když Ozzy obrátí svou pozornost k Belle. „Nesnáší mě,“ říká o psovi. „Dívej se na to.“ Otevře pusu, jako by se jí chystal ukousnout hlavu. „Ne, ne, ne,“ řekne Sharon a dodá, že Ozzy se s psíkem „choval jako břichomluvec“. Tvrdě se zasmějí.

O tři hodiny později, uvnitř centra PPL, je to také jeden pro psy. Asi 10 000 headbangerů, kteří vypadají na tři generace, vyje spolu s Ozzym, když zpívá svůj hit „Bark at the Moon“ z roku 1983. Na to, že mu táhne na sedmdesát, vypadá Ozzy hned po příchodu na pódium omlazeně, přebíhá z jednoho konce na druhý – pečlivě se vyhýbá Wyldeovi, nevysvětlitelně oblečenému v kiltu – a burcuje publikum pantomimou „Neslyším tě.“

Během instrumentální přestávky vytahuje hasičskou hadici a polévá první řady bílou pěnivou hmotou („Vždycky se najde nějaký chlápek v první řadě, kterého chci zasáhnout,“ říká). Na jiném místě, těsně před Wyldeovou sólovou přestávkou, kdy vezme svůj nástroj do publika a předvede ohromující pyrotechnickou show na šesti strunách, vylije Ozzy na dav kbelíky vody. Když zpívá hity jako „Crazy Train“, „I Don’t Know“ a strhující provedení „Shot in the Dark“, které rozezpívá celou arénu, vypadá jako mladík, který se po pódiu plouží jako vždy. Září vzrušením. Na konci závěrečné písně, „Paranoid“ od Black Sabbath, mává na rozloučenou a nad publikem se rozlévají stužky. Je to vítězství a skvělý začátek turné.

Ví to i on sám. „Poslední dobou jsem na sebe hodně přísný,“ říká později. Když turné zahajoval, dostal stafylokokovou infekci a musel brát antibiotika. Pak dostal dvakrát zánět průdušek, dvakrát za sebou. „Měl jsem zasraný plíce plný svinstva, a to vás nikdy neopustí,“ říká. „Někdy mi odejde hlas, ale člověk se s tím vyrovná.“ Dnes se těší dobrému zdraví a je to na něm vidět. „Chci tam jít a předvést jim tu nejlepší show,“ říká. „Na sedmdesátiletého chlapa si nevedu vůbec špatně.“

Ozzy měl při zahájení sólové kariéry výrazně jiné priority. Po deseti letech v Black Sabbath, kde se jeho seznam úkolů mimo pódium skládal ze souložení, pití a drog, se kapela rozhodla, že toho na něj začíná být moc – navzdory vlastnímu herkulovskému užívání drog -, a v roce 1979 ho vyhodila. Byla to poslední ze série smůly, se kterou se Ozzy v té době potýkal. „Zemřel mi otec, moje bývalá žena mě vyhodila, protože jsem se kurva zbláznil, a pak mě vyhodila moje kapela,“ říká v telefonátu z hotelového pokoje kdesi na Středozápadě pár týdnů po koncertě v Allentownu.

Dcera jeho manažera, tehdy známá jako Sharon Arden, mu pomohla zvládnout jeho závislosti a sestavit vlastní kapelu. Spřízněnou duši našel v mladém kytaristovi jménem Randy Rhoads, který mu měl pomoci rozvinout jeho hudební nápady tak, jak to jeho spoluhráči z kapely Sabbath nikdy neudělali, a společně nahráli jeho sólový debut Blizzard of Ozz z roku 1980. Hudba byla údernější a klasičtější než cokoli, co dělal se Sabbath, a díky efektním hitům jako „Crazy Train“ a goticky znějící „Mr. Crowley“ položila základ heavy metalu, který od té doby kapely napodobují.

Ozzy se na turné vrátil k základům, nosil své charakteristické nařasené košile a svůj nový zvuk doplňoval oproštěnou pódiovou produkcí, která ukazovala kapelu. Fungovalo to a deska se vyšplhala na přední příčky hitparád. Black Sabbath mezitím pokračovali s bývalým frontmanem Rainbow Ronniem Jamesem Diem jako zpěvákem a Ozzy se chopil konkurenčního ducha. „Začal jsem s nimi válku a oni se prostě naštvali,“ vzpomíná. „Nakonec jsem Ronnieho Dia obdivoval. Měl skvělý hlas a byl dobrý zpěvák. Měli se do mě pustit, ale všichni se prostě nasrali. Vlastně to bylo spíš jako rozvod.“ Během několika let své bývalé kolegy v prodejnosti vážně předstihl.

Ozzyho kapela se vrhla zpět do studia a v roce 1981 nahrála Diary of a Madman, temnější a těžší album než jeho předchůdce, a vyrazila s větší, teatrálnější pódiovou produkcí. Ozzy se oblékl do červené řetízkové zbroje a tresky a bubeník Tommy Aldridge seděl na vrcholu pyramidy. Na jednom koncertě se pokusili nadchnout publikum tím, že na něj pomocí katapultu házeli hnijící maso. „Měli jsme takový prak plný vnitřností, masa a varlat, čehokoli; měl tvar velké ruky,“ vzpomíná Ozzy. „Sharon říká: ‚Zatlačíme na to, z prstů vyšlehnou plameny, ty zmáčkneš páčku a vnitřnosti poletí do publika‘. Ale bylo to tam celý den. Zatlačil jsem na to a ruka se zachytila o koberec a ona říká: ‚Zatlač na tu zasranou věc‘. Já na to, auuu -“ a vydá zvuk šplouchnutí a vrhne světácký pohled. „Seděl jsem tam s osmi tunami zasraných varlat a vnitřností na sobě.“

Přibližně v té době si také získal pověst divoké karty poté, co se na veřejnost dostala zpráva, že na schůzi nahrávací společnosti ukousl hlavu holubici a pak během turné udělal totéž s pálkou. Bylo to skvělé pro publicitu. Veškerý rozmach se však zastavil 19. března 1982, kdy Rhoads zemřel při podivné letecké nehodě. Kytarista se rozhodl, že si s několika dalšími členy turné udělá projížďku, ale když letadlo nabouralo do tourbusu, zlomilo se mu křídlo a zřítilo se na nedaleký zámeček. Tato tragédie byla a stále je pro Ozzyho zdrcující.

„Řekl jsem Sharon: ‚Už to nemůžu dělat,'“ říká nyní a jeho hlas se s vážností tématu prohlubuje. „A ona na to: ‚Kdybys toho teď kurva nechal…‘ Nebýt Sharon, pořád bych byl na tom zasraným poli a díval se na hořící dům. Byla to špatná scéna, člověče. Řekla: ‚Teď nepřestaneme‘.“ Našla mu jiného kytaristu, Ira jménem Bernie Tormé, který hrál ve stejnojmenné sólové kapele frontmana Deep Purple Iana Gillana. Prvního dubna byli opět na cestách.

„Moje nejživější vzpomínka, ta, ze které mám dodnes noční můry, je emotivní,“ říká dnes Tormé o nahrazení Rhoadse. “ Obrovský pocit temného šoku z mušle, který celou věc provázel. Jako člověk zvenčí, který tam byl vpuštěn, jsem si to velmi dobře uvědomoval, ale nebyl jsem toho součástí. Bylo to tak smutné, srdcervoucí. Nebyla to legrace.“

Bylo to v době, kdy Zakk Wylde poprvé viděl Ozzyho naživo v Madison Square Garden. „Vzpomínám si, že mi bylo 14 nebo 15 let a měli jsme lístky na Randyho,“ vzpomíná. „Zahájili skladbou ‚Over the Mountain‘, což je ultimátní kytarovka, a podle toho, co si s JD pamatujeme, to byly Randyho tóny. Bylo to fenomenální.“

Ozzy na ten koncert vzpomíná také. “ Odvedl stejně dobrou práci jako kdokoli jiný, ale lidé na něj křičeli: „Zatracený Randy“,“ říká. „Bylo to pro něj zatraceně těžký vystoupení.“

Tormé na tu show vzpomíná jinak. Těsně před začátkem písně „Over the Mountain“ hodil fanoušek na pódium rachejtli právě ve chvíli, kdy se Sharon chystala před vystoupením políbit Ozzyho na štěstí. Převrátila se – „zbyla po ní jen kaluž krve a já si vážně myslel, že je mrtvá,“ říká teď Tormé – a on byl jediný, kdo to viděl; Ozzy o tom nevěděl. „První polovinu koncertu jsem byl víc než roztěkaný, dokud mi jeden z členů štábu nedal znamení, že je v pořádku,“ říká kytarista. „Ale byl to dobrý koncert. Hrál jsem docela v pohodě. Bylo to hodně hořkosladké díky tomu, že jsem věděl, že Randy opravdu chtěl hrát v MSG. Opravdu tam měl být. Já jsem na to neměl nárok.“

Ozzy se s Tormem nedávno znovu setkal na švédské zastávce turné No More Tours 2 Tour. „Neviděl jsem ho snad tisíc let,“ říká Ozzy. „Někdo mi řekl, že je před mou šatnou. Řekl jsem: „Ne.“ On na to: „Nikdy nezapomenu, jak jsem s tebou hrál, Ozzy. Byla to velká legrace. Nemohl jsem si vzpomenout, jak vypadá. Bylo to už tak dávno.“ („Vážil jsem si toho, že jsem ho viděl,“ říká Tormé. „Bylo to pro mě příjemné uzavření hrozného období.“)

Ozzy při vzpomínce na Rhoadsovu smrt říká: „Dodnes, když s vámi teď mluvím, jsem zpátky na tom poli a dívám se na ten zasranej vrak letadla a hořící dům,“ říká. „S něčím takovým se člověk nikdy nevyrovná. Jsi v šoku.“ Odmlčí se. „Je to legrační,“ řekne. „V týhle hře někoho zabijou nebo umře, a hned je z něj zasranej hrdina. Chtěl bych mít ještě pár let na téhle planetě.“

Tormé po několika měsících skupinu opustil, ale Ozzy si udržel dynamiku. Oženil se se Sharon Ardenovou a jeho další album Bark at the Moon z roku 1983, na kterém se podílel kytarista Jake E. Lee, se umístilo v první dvacítce hitparád. The Ultimate Sin, vydané v roce 1986, si vedlo ještě lépe a po Leeově odchodu angažoval Wyldea pro sérii platinových a multiplatinových alb, včetně No More Tears. Během toho všeho se Ozzy potýkal se závislostmi. Nyní, když je čistý a střízlivý, má perspektivu. „Měl jsem být kurva desetkrát mrtvej,“ říká dramaticky. „Neříkám to proto, abych byl vtipný. Měl jsem nehodu na čtyřkolce . Dvakrát se mi zastavilo srdce. Několikrát jsem se předávkoval drogami, na což nejsem kurva pyšnej.“ Teď už je všechno jinak: „Nekouřím tabák. Nepiju chlast. Už nefetuju.“ Soustředí se teď na show.

„Jsem hrozný nespavec,“ říká Ozzy v zákulisí v Allentownu. Pro zdůraznění široce rozevře oči. „Za poslední měsíc jsem nespal víc než hodinu a půl za noc.“

Jeho neurolog mu řekl, že musí víc cvičit, aby se uklidnil, ale po koncertních večerech je to těžké, když adrenalin stále pumpuje. Ve dnech volna si dá hodinu nebo dvě na eliptickém trenažéru – „prostě se vypotím,“ říká – a teď, když už se necpe zakázanými látkami, nachází jiné způsoby, jak zaměstnat svou mysl.

Vytáhne hnědý kožený zápisník. Některé stránky jsou vyplněné psaním velkými tiskacími písmeny, na jiných jsou čmáranice stejných čertovských hlav a na některých jsou kresby pastelovými barvami. „Když jsem v hlavě sám, je to špatná oblast,“ říká. „Vždycky je to: ‚Mrtvý. Umřeš. Bude válka. Donald Trump nás všechny pošle do pekla'“. Odmlčí se. „Nejspíš to udělá.“

Kromě notebooku má v šatně televizi, různé rockové časopisy a portrét svého milovaného Rockyho, hnědého dlouhosrstého pomeraniana. „To je můj miláček,“ říká s úsměvem. „Je jako anděl. Uklidňuje mě.“ Tak proč tu není na cestách? „Nesnáší létání,“ říká Ozzy. „Všude se posere.“

I když je Ozzy ke svým vystoupením kritický, našel si na cestách svůj rytmus. Ve dnech koncertů dorazí na místo konání včas, aby stihl soukromou zvukovou zkoušku pro fanoušky, kteří si zakoupili VIP balíčky. Po písni Black Sabbath s Wyldeovým zpěvem (kromě vyloženě heavymetalové party Black Label Society kytarista ve volném čase vede tributní skupinu Zakk Sabbath) Ozzy vystoupí a předvede jednu ze svých. V Allentownu ho téměř stovka fanoušků sleduje, jak projíždí „Bark at the Moon“; jedna žena v první řadě si do rytmu šlehá dlouhým culíkem.

Ačkoli se od doby, kdy se Wylde po prvním turné No More Tours vydal vlastní cestou, vystřídalo v různých funkcích pět dalších kytaristů, několikrát se k sestavě vrátil. „Když jsem se poprvé setkal s Ozzym, řekl mi: ‚Zakku, hraj prostě srdcem,'“ vzpomíná kytarista. „Tak mi udělej sendvič se šunkou a odlehči hořčici“. Takže už třicet let si dávám lehce hořčici. Je to dobré.“ Chlapecky se směje.

„Je jako člen rodiny,“ říká Ozzy o kytaristovi. „Když jsem měl nehodu na čtyřkolce, první, koho jsem uviděl, když jsem se probral, byl Zakk, jak sedí před mým nemocničním pokojem. Je tak loajální. Je to s ním víc než kamarád.“

Zbytek sestavy tvoří baskytarista Rob „Blasko“ Nicholson, který je v kapele od roku 2006, klávesista-kytarista Adam Wakeman (syn klávesisty Yes a spolupracovníka Black Sabbath Ricka Wakemana) a bubeník Tommy Clufetos. Wakeman a Clufetos byli také součástí koncertní sestavy na rozlučkovém turné Black Sabbath. „Tommy je zatraceně skvělý,“ říká Ozzy. „Nikdy nehraje dvakrát stejné sólo. Když máš za sebou dobrou kapelu, nemusíš se jako frontman otáčet a dávat jim signály. Je to jedna mašina a každým koncertem se zlepšuje.“

Po zvukové zkoušce Ozzy pózuje pro fotografie s asi 50 lidmi, kteří si zakoupili vstupenky na setkání („Nezlomte mu žebra,“ varuje je před Ozzyho příchodem statný člen ochranky). Na nedávném koncertě jeden z fanoušků využil možnosti vyfotit se, aby požádal svou přítelkyni o ruku. „Poklekl na jedno koleno a řekl: „Miláčku, vzala by sis mě?“ a ona se rozplakala,“ říká Ozzy. „Já jsem jako ten třetí, jen jsem tam stál jako blbec. Ale bylo to krásné.“ („Ozzyho personál byl úžasný,“ říká jeho nynější snoubenec Jason deYoung. „Dokonce nás překvapili tím, že natočili video, které se stalo virálním na Facebooku“). Po focení se v šatně setkává s menší skupinkou, která mu klade libovolné otázky. Tyto dotazy se pohybovaly od těch o Rockym až po „mou kurva nejoblíbenější příchuť zmrzliny“. (Pro zajímavost, je to kávová a vanilková od Häagen-Dazs.)

Předtím, než vystoupí, zahřeje si hlas pomocí cviků, které ho naučil hlasový trenér, a pomodlí se. „Řeknu pár slov své vyšší moci, které, chcete-li, říkejte Bůh, je mi to jedno,“ říká. „Musím to předat někomu jinému, protože je to příliš velký problém na to, abych s tím mohl chodit. Pokud se něco pokazí, bylo to jeho rozhodnutí, ne moje. Jinak si to vezmu s sebou do postele.“

Wylde říká, že mají i další tradici. „Sejdeme se v hloučku a já řeknu: ‚Tak jo, rozjedeme tuhle show a uděláme ten nejlepší rock, jakého jsme schopni,‘ a Ozzy na mě: ‚Jdi do prdele,'“ říká se smíchem. „A já na to: ‚Cože, Ozi?‘ ‚Drž hubu‘. A pak jdeme dělat show.“

Ozzy si nepamatuje, jak vznikly některé jeho pódiové výstřelky – jako například kropení publika hadicí, které dělá už desítky let. Jiné připisuje Sharon. Obří svítící kříž uprostřed pódia byl její nápad. „Moje žena miluje kříže,“ říká Ozzy. „Vzhledem k tomu, že je napůl Židovka, nevím, jak to funguje, ale miluje je a já nevím proč. Předpokládám, že je to součást dědictví Sabbath.“ Dalším jejím nápadem byla „laserová klec“, soustava světel, která ho obklopuje během náladové střední části písně „No More Tears“. „Má opravdu divadelní myšlení, moje žena,“ říká. „Zřejmě to vypadá dobře. Když se ta věc spustí, všichni se zblázní. Někdy si přeju, abych byl v publiku a mohl se na mě dívat.“

Nedávno se mu lasery vymstily. Během písně „Mama, I’m Coming Home“ vysílá pódium nad publikum soustavu paprsků, které promítají barevné skvrny na stěnu za ním. Ozzy se jimi nechal uprostřed písně na koncertě v Holmdelu ve státě New Jersey přenést. „Říkám: ‚Už nejsme v Kansasu, Ozi,'“ říká Wylde. „Nechal jsem po sobě drobečkovou stopu, která nás zavedla zpátky k verši.“

Když bylo hotovo, Ozzy nebyl spokojený. „Chci tu písničku udělat znovu, protože jsem ji úplně posral,“ řekl publiku. „Nevadí vám to?“

„To bylo poprvé za třicet let, co jsme dělali písničky takhle po sobě,“ říká Wylde.

„Já jsem se kurva strefoval,“ říká Ozzy o pár dní později a zní to naštvaně. „Byl jsem celý v těch červených, zelených a modrých třpytkách. Zakk přišel a povídá: ‚Mami, jdu domů,‘ a já si říkám: ‚Na co to kurva myslím?““ „Na co?“ ptá se. Ozzy se rozesměje. „Byl jsem jako zhypnotizovaný.“

Když se vystoupení povede, Ozzy se cítí nabitý energií a nespavost se opět dostaví. „Nespím kurevsky dlouho,“ říká. „Všude kolem mě sviští tolik adrenalinu.“ Je den po zastávce turné v Indianapolis a on má z koncertu obzvlášť dobrý pocit. „Bylo to 22 000 lidí, kteří šíleli,“ říká. „Po včerejším koncertu jsem spal hodinu a 35 minut. Proto cvičím. Zbavuje mě to té nervozity. Musím se vyčerpat.“ Zbytek dneška hodlá strávit kreslením nebo sledováním dokumentů v televizi. „Televizní seriály a všechny tyhle kraviny mě kurva nezajímají,“ říká. „Ten seriál by byl můj život.“ (A aby bylo jasno, v televizi stále vysílá svůj seriál o cestování po světě Ozzy & Jack’s World Detour, který vymyslel jeho syn)

Na koncertech v oblasti New Yorku fanoušci před vystoupením i po něm bouřili. Na Jones Beach zpíval mužský sbor na pánských toaletách „No more beers“ a ve frontě na lístky v Holmdelu byli dva muži optimističtí ohledně koncertu. „Bohové rocku se na nás usmívají,“ řekl jeden z nich. „Neprší. Prostě si řekli: ‚Ozzymu je sedmdesát, tak mu to pořádně nandáme‘.“

Hlouček mužů před jedním z barů si vyměňuje historky a jeden jménem Steve má na sobě laminátku na setkání. „Tohle je jako tady to pivo za sto dolarů,“ říká Rolling Stone. „Moje žena se s ním dala asi na 30 vteřin do řeči a museli ji vyhodit s sebou. Byl to dobrý zážitek. Stálo to za ty peníze.“ Zdá se, že nikdo nevěří, že Ozzy odchází do důchodu, ale zároveň prý chtěli využít možnosti vidět ho naživo pro případ, že by to byla jejich poslední šance; Stevův kamarád Anthony lituje, že zmeškal rozlučkové turné Black Sabbath, protože musel pracovat. Později budou skupinky fanoušků skandovat „Ozzy“, když se budou vracet ke svým autům pod dálničním podjezdem, zatímco jiní fanoušci v autech jim budou křičet zpátky „Ozzy“.

Sám Ozzy se na tomto turné snažil poděkovat svým fanouškům za to, že při něm stáli. „Jak bych mohl odejít do důchodu od vás, vy sráči?“ ptá se davu v Holmdelu.

Ačkoli se zdálo, že si rozlučkové turné Black Sabbath užívá, když probíhalo, Ozzy teď říká, že to tak nebylo. „Se Sabbath jsem jen zpěvák s kapelou,“ říká ve svém volném dni. „Tohle je něco jiného. Mám velkou svobodu a baví mě to.“

„Se Sabbath se nesmí kurva bavit,“ pokračuje. „Je to příliš vážné. Tony se do mě snažil navážet a říkal: „Nemluv kurva přes moje sóla.“ Já na to: „Dobře, jsi si jistý? ‚Protože většina té zasrané písničky jsou sóla. Úvod písničky trvá pět minut a pak asi dvě vteřiny zpívám a pak je další. V mých vlastních věcech se chci bavit, a o tom je pro mě hudba. Nejsem zkurveně vážný zpěvák. Jsem jen frontman, který se snaží rozproudit dav vepředu.“

Další věcí, která na tomto turné nadchla fanoušky, byla Wyldeova obzvlášť bombastická, prodloužená kytarová přestávka. V Allentownu kytarista opustil pódium kvůli publiku a zahrál sólo do půlky nosu na obou stranách arény spolu se zastávkou uprostřed, kdy hraje hlavní riffy a sóla k několika Ozzyho klasikám, které nejsou v hlavním setu: „Miracle Man“, „Crazy Babies“, „Desire“ a „Perry Mason“. Stejně postupuje i na venkovních koncertech v New Yorku a New Jersey. „Hraje zuby, hraje za hlavou, má krk za zadkem,“ říká Ozzy po koncertě v Indianapolisu s nadšením v hlase. „Za ty roky se opravdu zvedl.“

„Já jen chodím ven a přijímám objednávky na pití,“ žertuje Wylde. „Všichni dávají opravdu dobré spropitné, takže je to fakt super.“ Vážněji říká, že začal hrát riffové medley, protože je to zajímavější než „profrčet stupnice“. A baví ho vidět zblízka pohledy lidí. „Těsně předtím, než jsme se dostali k ‚Desire‘, tuhle v Camdenu, dva malí berserkové, asi osmiletí, tam jen tak viseli a koukali,“ říká. „Všichni si se mnou plácli, tak jsem se na místě zastavil a začal si s nimi hrát. Když jdu kolem, snažím se plácnout nebo bouchnout pěstí co nejvíce lidem. Snažím se navázat oční kontakt. Je to vždycky super.“

„Tahle kapela je fakt dobrá,“ říká Ozzy o celé své koncertní sestavě. „Chtěl bych se Zakkem natočit další album, kdybych mohl.“ Ozzy má v současné době několik nápadů na písně, nad kterými jen sedí a čeká na vhodnou chvíli. „Jeden se jmenuje ‚Pan Armageddon‘, což bude dobrá písnička,“ říká. A o čem bude? „Co myslíte? O Vánocích to nebude. Je to pěkná, milá písnička o muži, který se jmenuje ‚Pan Armageddon‘.“ Ozzy se směje.“

Ozzy měl na Středozápadě dobrou náladu, ale ta se o pár týdnů později drasticky změnila. Po koncertě v Salt Lake City na začátku října si všiml, že něco není v pořádku s jeho pravou rukou. Ozzy pravidelně nosí prsten na palci, když není na pódiu, a když si ho chtěl nasadit, neseděl mu. Pokrčil rameny, šel spát a druhý den byla číslice „velká jako zasraná žárovka,“ říká v telefonátu ze svého domu v Los Angeles v polovině října.

Ukázal to Sharon a ona řekla: „Vezmi si kabát. Jedeme na pohotovost.“ „Řekl jsem: ‚Co je to za povyk?'“ Ozzy říká. „Nebylo mi špatně. Ale když jsme tam přišli, z nějakého důvodu se mi zvedl krevní tlak.“ Po provedení několika testů mu lékař řekl, že se nakazil stafylokokovou infekcí, pravděpodobně přes utržený nehet na palci. „Doktor mi řekl: ‚Pamatujete si, jak jste s někým mluvil a podával mu ruku?'“ vzpomíná. „No, já dělám to setkání a přivítání na koncertě a musím si denně potřást kurva 200 rukama. Řekl: ‚To to vysvětluje‘.“

Ozzy se zpočátku divil, co je to za problém. „Neměl jsem strach,“ říká. „Dělal jsem si legraci. A doktor řekl: ‚Nevím, jestli si uvědomujete, pane Osbourne, že to je velmi vážný problém, který máte‘.“ Nakonec podstoupil operaci palce a prostředníčku, aby vyléčil tři různé stafylokokové infekce, které se mohly stát smrtelnými, pokud by se neléčily. „Neuvědomoval jsem si jejich závažnost,“ říká. (Operaci přirovnává k tomu, když se musel nechat očkovat proti vzteklině poté, co ukousl hlavu netopýrovi. „Řekl jsem tehdy Sharon: ‚Jestli mě uvidíš, jak čichám k psímu zadku, rozveď mě.“)

Operace, jak říká, byla utrpením. Ležel v nemocnici – omráčený antibiotiky – téměř týden, než mohl jít domů. Poslední čtyři koncerty turné, jeden v Las Vegas a tři v Kalifornii, musel nakonec odložit na léto příštího roku. „Nebyl jsem schopen dělat nic,“ říká. „Jsem pravák. Nemůžete si utřít zadek. Neměl jsem moc zasraných dobrovolníků, kteří by to udělali za mě.“

Když to vypráví, říká, že se cítí o 85 až 90 procent lépe. Jakmile se dal do pořádku, rozhodl se, že by se měl vrátit na pódia, a tak si na Silvestra zamluvil Ozzfest. Na koncertě, který se uskuteční v L.A., vystoupí také Rob Zombie, Marilyn Manson a Jonathan Davis z Korn. Poté přiveze No More Tours 2 do Anglie a Evropy; turné je naplánováno až do roku 2020.

Ozzy je zatím jen rád, že se dostal ze zdravotních potíží. „Mohlo to dopadnout mnohem hůř,“ říká a jeho hlas se s přibývající důležitostí prohlubuje. „Mohl jsem být mrtvý.“

Po celou dobu turné se jedna z nejvýznamnějších písní každého večera týkala jeho smrtelnosti. Je to ta, kterou hraje už od prvního turné No More Tours Tour: „Road to Nowhere“, ve které Ozzy zpívá: „Through all the happiness and sorrow, I guess I’d do it all again.“ (Přes všechno to štěstí a smutek, myslím, že bych to všechno udělal znovu). Je to text, který pro něj nyní, kdy je na svém druhém závěrečném světovém turné, znamená něco jiného.

„Lidé mi často říkali: „Kdyby ses mohl vrátit a něco změnit, udělal bys to jinak?“ říká. „Odpovídám: ‚Ne, nic bych neměnil. Kdybych něco změnil, nebyl bych tam, kde jsem teď.‘ ‚Road to Nowhere‘ je o tom, že nikdo z nás neví, kam se dostane.

„Když jsme dělali první album Black Sabbath, netušil jsem, že po padesáti letech budu dělat všechny ty koncerty před dvaceti tisíci lidmi, jako jsme měli včera večer,“ pokračuje. „Říkal jsem si: ‚Tohle mi vystačí na pár alb a cestou seženu pár holek‘. Odešel jsem od Sabbath a udělal jsem skvělou věc na vlastní pěst. Potkal jsem Randyho Rhoadse. Byl to fenomenální chlapík. Můj život byl prostě neuvěřitelný. Můj příběh bys nemohl napsat, nemohl by sis mě vymyslet.“