Matoušovo vyprávění o Ježíšově horském kázání (Mt 5,1-2) pokračuje, když Ježíš obrací téma zpět k modlitbě. Místo toho, aby tentokrát uvedl vzor modlitby, Ježíš popisuje postoj, skrze který by mu Boží děti měly přinášet své prosby. Tento výrok také hovoří o Boží ochotě odpovědět těm, kdo ho upřímně hledají (Římanům 1,20; Žalm 19,1; Matouš 7,8).
Učenci se domnívají, že formulace zde může naznačovat stoupající intenzitu. Mohlo by jít o básnické uspořádání, kde „prosit“ znamená jednorázovou žádost, „hledat“ odkazuje na něco vytrvalejšího a „klepat“ naznačuje hlubokou vytrvalost. To by naznačovalo něco ve smyslu „žádat, žádat znovu a stále žádat“. Řecká slovesa jsou zde v podobě, která předpokládá neustálou činnost: Ježíš říká, že bychom měli „stále prosit… hledat… klepat“.
Jádro Ježíšovy myšlenky spočívá v tom, že Bůh naslouchá, věnuje pozornost svému lidu a je připraven dát mu dobré dary. Jak pozoruhodná pravda! Bůh všeho stvoření se tak hluboce zajímá o své děti, že je slyší, když se modlí. A co víc: Odpovídá. Tím oslovuje i ty, kteří mají pochybnosti a otázky týkající se víry. Ti, kterým chybí víra, ale usilují o pravdu, ji najdou v Kristu (Mk 9,24; Jan 14,6).
Protože Bůh naslouchá a miluje, Ježíš svým posluchačům říká, aby prosili, hledali a klepali. Když budete prosit, bude vám dáno. Když budete hledat, naleznete. Když zaklepeš, budou ti otevřeny ty správné dveře. Ježíš svým následovníkům přikazuje, aby přinášeli své prosby, hledali odpovědi a prosili, aby byli vpuštěni do Boží přítomnosti. Místo toho, aby tato zaslíbení omezoval a kladl podmínky, je Ježíš v následujícím verši ještě obšírnější.
Ježíš však bude dále objasňovat, že tato zaslíbení nejsou prostředkem k manipulaci s Bohem. Modlitba není v Písmu nikdy představena jako prostředek, kterým bychom pouze dosáhli svého, jako by byl pouhou magií nebo systémem pro dosažení úspěchu. Místo toho jsou tyto verše pozváním k interakci se štědrým Otcem, který rád naslouchá modlitbám svého lidu.