National Park Service
Příchod Evropanů na jejich území nabídl Šesti národům nové možnosti rozšíření jejich vlivu tím, že se stali dominantní silou v průmyslu obchodu s kožešinami. Zpočátku byli jejich hlavními obchodními partnery Nizozemci; ti se pak změnili na Angličany poté, co Nizozemci v roce 1660 postoupili své pozemkové nároky v Americe Anglii. Vztahy Konfederace s Francií nebyly přátelské, protože Francie se původně spojila s Abenaky, dlouholetými nepřáteli národů. Vztahy šesti národů a Francie se střídaly s obdobími míru a násilí.
S příchodem francouzsko-indiánské války v roce 1755 se Francie i Anglie aktivně snažily získat Šest národů za spojence. Zatímco Francouzi měli zpočátku jistý úspěch, zejména mezi Senekou, Šest národů se nakonec stalo spojenci Angličanů. Tato věrnost byla získána především zásluhou jednoho muže, sira Williama Johnsona. Johnson byl chudý irský přistěhovalec, který si díky jednání s indiány vybudoval v údolí Mohawk impérium. Ponořil se do indiánské kultury a díky tomu byl nakonec přijat do národa Mohawků. Johnson se nakonec stal superintendantem pro indiánské záležitosti pro většinu ze 13 kolonií a Kanadu. Po celý život byl důvěrným přítelem, prostředníkem a poradcem šesti národů. spojenectví Angličanů a šesti národů pomohlo v roce 1758 usnadnit výstavbu pevnosti Fort Stanwix na tradičním území Oneidů. Jako britští spojenci poskytli konfederace určitou míru bezpečí anglickým pohraničním osadám v New Yorku a pomáhali Britům na mnoha jejich výpravách proti Francouzům, což nakonec vedlo k anglickému vítězství nad Francouzi.
Mír, který nastal s koncem francouzské a indiánské války, však trval jen krátce, protože kolonisté se tlačili dál do indiánských zemí. Ve snaze zastavit další krveprolití se v roce 1768 ve Fort Stanwix sešli představitelé anglických kolonií a šesti národů, aby stanovili pevné hraniční linie. Tato „smlouva o hraniční čáře“ podepsaná mezi Anglií a Šesti národy (kteří s jejich souhlasem i bez něj podepisovali také za Shawnee, Delewares, Mingoes a další) stanovila pevnou hranici mezi indiánskými a evropskými pozemky. Nakonec však smlouva jen velmi málo pomohla zastavit příliv osídlení na indiánská území.
Příchod války mezi Anglií a jejími koloniemi přinesl Konfederaci šesti národů nové problémy a starosti. Ti plně nechápali, proč se Angličané mezi sebou hádají, a nechtěli být zataženi do něčeho, co vnímali jako občanskou válku. Na počátku revoluce poslali vůdci Oneidů guvernérovi státu New York zprávu, v níž stálo: „Nejsme ochotni se přidat ani na jednu stranu takového soupeření, protože vás milujeme oba, Starou i Novou Anglii. Kdyby nás Velký anglický král požádal o pomoc, odmítneme ho – a kdyby nás požádaly kolonie, odmítneme. My, Indiáni, nemůžeme z tradic našich předků najít ani si vzpomenout na žádný podobný případ.“
Tento neutrální kurz však nebylo možné udržet dlouho, protože tlak ze strany Anglie i 13 států sílil. Zejména Angličané trvali na tom, aby Konfederace plnila své závazky jako spojenec Anglie. Nakonec se aspekty občanské války v rámci americké revoluce přenesly i na území šesti národů. Konfederace se nedokázala dohodnout na jednotném postupu, a tak se rozdělila, přičemž nejen národ bojoval proti národu, ale i jednotlivci v rámci každého národa se postavili na jinou stranu. Vzhledem ke starým spojenectvím a přesvědčení, že mají větší šanci udržet si svá území pod Angličany, většina národů v té či oné formě podporovala Anglii. Pouze kmeny Oneida a Tuscarora významně podporovaly Američany.
Členové Konfederace podporující Angličany, jako například Joseph a Molly Brantovi, pomáhali svým spojencům během války podnikat četné ničivé nájezdy na pohraniční osady v New Yorku a Pensylvánii. Oneidové a Tuscarorové poskytovali Američanům cenné služby jako zvědové a průvodci, a dokonce po krátkou dobu dodávali muže do kontinentální armády. Obě strany se navzájem přepadaly a ničily si vesnice.
Pařížská smlouva vykoupila válku v roce 1783. V této smlouvě však ani Angličané, ani Američané nepřijali ustanovení pro své spojence z řad šesti národů. Konfederace byla nucena v roce 1784 podepsat samostatnou smlouvu se Spojenými státy. Tato smlouva byla vyjednána a podepsána ve zničené pevnosti Fort Stanwix a vedla k tomu, že se angličtí spojenci Konfederace vzdali značného množství svých tradičních území; nakonec nebyla o nic závaznější než smlouva z roku 1768. Oneidové a Tuscarorové by za svou podporu Spojených států dostali jen malou náhradu.
Konec revoluční války přinesl Haudenosaunee obou stran mír, ale ne vítězství. Válka zanechala jejich konfederaci a kulturu rozvrácenou a jejich země a vesnice zpustošené a zničené. Čas a štěstí sice pomohly, ale mnohé rány z té doby se dosud nezahojily.
Negociace u Oneida Carry od doktora Williama J. Campbella je nejnovější publikací, která podrobně zkoumá smlouvy, jež byly podepsány/vyjednány ve Fort Stanwix. Dr. Campbell použil historické texty k tomu, aby prozkoumal osoby, které se na smlouvách podílely, a jejich jednání před jednáním, během něj a po něm.
zpět na:
nahoru na stránku
historie &kultura
Hlavní stránka Fort Stanwix