Příběh amerického páru, který úspěšně získal právo vystěhovat svého 30letého syna z domu, přiměl řadu třicátníků, aby se ozvali BBC a popsali své zkušenosti s bydlením u rodičů.
Důvody, proč zůstat doma, jsou různé, od kulturně přijatelných až po finanční.
Tady třicátníci popisují své současné bydlení s mámou a tátou.
Derek Radcliffe, 30 let, Calgary, Kanada
„Celý život jsem prožil v Calgary, městě založeném na ropě a plynu. Když jsem vyrůstal, viděl jsem v tomto odvětví hojnost pracovních míst v ropném a plynárenském průmyslu a stát se ropným geologem mi připadalo jako přirozená cesta.
„Byl jsem nadšený, když jsem získal své první stálé zaměstnání v malé ropné společnosti, a později jsem si našetřil dost peněz na zálohu na malý městský dům.
„Ale v červenci 2016 společnost, pro kterou jsem pracoval, vyhlásila bankrot, protože cena ropy klesla. Nedostal jsem žádné odstupné, ale mohl jsem prodat svůj městský dům (se ztrátou) těsně předtím, než společnost zkrachovala.
„S rodiči jsem měl vždy dobré vztahy a byli natolik laskaví, že mi dovolili se k nim vrátit. Uznávají a chápou problémy, s nimiž se mladí Kanaďané setkávají.
„Mnoho mých přátel je ve stejné situaci a chápou, v jaké jsem se ocitl. Jestli něco, tak jsem to já, kdo na sebe vyvíjí tlak, abych odešel domů.“
„V mém zaměstnání a v kanadském ropném a plynárenském průmyslu stále panuje značná nestabilita. Nejsem si jistý, že bych se mohl posunout dál a koupit si nebo pronajmout nové bydlení.
„Nyní bych se považoval za člověka, který má „nejisté zaměstnání“. Nemám žádné zaměstnanecké pojištění, žádné zdravotní ani zubní pojištění. Ve své kariérní nejistotě nejsem sám. Mám pocit, že jsem udělal všechno správně, ale přesto cítím úzkost z budoucnosti své kariéry.
„Právě teď ‚opustit hnízdo‘ prostě není finančně moudré rozhodnutí.“
Helen, 37 let, Wales, Velká Británie
„Školné bylo zavedeno v době, kdy jsem se hlásila na univerzitu, takže jsem si nemohla dovolit odejít studovat mimo domov.
„Zůstala jsem doma a studovala na Open University, přičemž jsem žonglovala s podnikáním a částečnými úvazky, abych zaplatila školné, výdaje na podnikání, dopravu, příspěvky na domácnost a ušetřila na zálohu na dům.
„V době, kdy jsem dokončila čtyřleté studium a získala učitelskou kvalifikaci, se ceny domů v mém okolí zčtyřnásobily – startovací domy za 45 000 liber vzrostly na 180 000 liber a od té doby jsem byla bez peněz.
„Bylo to zničující – kdybych si v 16 letech našla práci na plný úvazek a ušetřila, mohla jsem si koupit dům!“
„Myslím, že moje šance na koupi vlastního domu pravděpodobně zmizela. Snažil jsem se získat dobré vzdělání, ale když jsem si to spočítal, byl jsem na tom hůř, když jsem šel na univerzitu.“
Mohlo by vás také zajímat:
Američtí rodiče vyhráli boj o vystěhování třicetiletého syna
Svobodný, třicet a čas odejít z domu?“
„Generační propast na trhu s bydlením v naší rodině“
„Mám kamaráda, který byl na začátku ve stejné situaci. Ale kvůli ‚bance mámy a táty‘, která jí pomohla, to mezi námi nikdy nebylo jako dřív.
„Člověk se cítí odříznutý od lidí, protože má pocit, že se od nich odlišuje. Může to být izolující.
„Už jsem to tak trochu vzdala. Když mi bylo kolem třiceti, chtěl jsem se odstěhovat, ale dojdeš k tomu, že to nemá cenu. Asi bych dokázal dát dohromady zálohu, ale můj plat nestačí na hypotéku.
„Svým způsobem je bydlení doma dobré kvůli zdravotním problémům rodiny – možná bych se stejně musel vrátit domů. Moji rodiče jsou starší, takže na stěhování už je asi pozdě.
„Platím na účty za domácnost a potraviny. Snažíme se z toho vytěžit co nejvíc, ale už máme dost toho, jak nám společnost říká, že bych se měla odstěhovat – někdy člověk nemá vždycky na výběr!“
Heidi, 37 let, Kalifornie, USA
„Mám práci na plný úvazek a doma pomáhám tím, že platím na hypotéku, komunální služby a dělám domácí práce.
„I když doma přispívám, stále dodržuji domácí pravidla rodičů – hlavním z nich je, že si nemohu přivést mužskou návštěvu, která by u rodičů zůstala přes noc.
„Také jim musím dát vědět, když jdu ven, kam jdu a s kým, pro případ nouze, ale to mi nevadí. Je to jen projev vděčnosti a úcty.
„V mé filipínské kultuře je normální, že děti žijí s rodiči, i když už jsou dospělé. Máme úzkou rodinu.“
„Myslím, že když se rodiče starají o své děti od novorozeněte do 18 let, je na řadě, aby se děti postaraly o své rodiče, až zestárnou.“
„V dnešní době se lidé snaží šetřit peníze, zejména po vysoké škole, kdy je spousta z nás zadlužená, takže více lidí zůstává déle doma s rodiči.
„Mám čtyři sourozence, kteří se všichni odstěhovali, když se oženili. Já jsem stále svobodná, a tak jsem doma. Ale necítím žádný tlak na to, abych se odstěhovala. Myšlenka, že bych se odstěhovala sama, mě nikdy nenapadla.“
Rozhovor vedl Andree Massiah, tým UGC Hub & Social News
.