“ jedinečné zapojení mozku … mu umožnilo vnímat svět z pohledu vyšší dimenze,“ píše Leonard Shlain ve svém podnětném pátrání po zdroji Leonardovy geniality. Ale co je to vlastně „vyšší vědomí“ a lze ho odpoutat od zátěže spiritualismu a pověr, aby obohatilo naše sekulární chápání toho, co znamená být člověkem?
Málo současných myslitelů udělalo pro obnovení filosofie jako vůdčího světla veřejného života a praktického nástroje osobního růstu více než filosof a zakladatel Školy života Alain de Botton, který krásně napsal o takových trvalých myšlenkách, jako je role umění v lidském štěstí a co nás Nietzsche učí o roli obtíží, které budují charakter. De Bottonův nedávný fantastický rozhovor s Timem Ferrissem mě upozornil na tuto neméně fantastickou videoesej zabývající se otázkou vyššího vědomí.
Jako lidské bytosti trávíme většinu života fungováním ve stavech nižšího vědomí, kdy se staráme hlavně o sebe, své přežití a vlastní úspěch, úzce vymezený.
Obyčejný život odměňuje praktické, neintrospektivní, sebeospravedlňující pohledy, které jsou charakteristickými znaky toho, co bychom mohli nazvat „nižším“ vědomím. Neurovědci hovoří o „nižší“ části mozku, kterou označují jako plazí mysl, a říkají nám, že pod její vládou vracíme úder, když jsme zasaženi, obviňujeme druhé, potlačujeme všechny zbloudilé otázky, které postrádají bezprostřední význam, nedokážeme volně asociovat a úzce se držíme lichotivého obrazu toho, kdo jsme a kam směřujeme.
Ve vzácných chvílích, kdy na nás nečekají žádné hrozby ani požadavky, třeba pozdě v noci nebo brzy ráno, kdy jsou naše těla a vášně v pohodě a klidu, však máme tu výsadu, že můžeme přistupovat k vyšší mysli – tomu, co neurovědci nazývají neokortex, sídlu představivosti, empatie a nestranného úsudku. Uvolňujeme sevření vlastního ega a povznášíme se k méně zaujatému a univerzálnějšímu pohledu, odhazujeme trochu obvyklého úzkostného sebeospravedlňování a křehké pýchy.
V takových stavech se mysl pohybuje mimo své partikulární zájmy a touhy. Začínáme přemýšlet o druhých lidech nápaditějším způsobem. Namísto kritiky a útoků si můžeme svobodně představit, že jejich chování je vedeno tlaky vycházejícími z jejich vlastní primitivnější mysli, o níž nám zpravidla nemohou nic říci. Jejich vznětlivost nebo zlomyslnost jsou, jak nyní vidíme, spíše příznaky zranění než „zla“.
Je to úžasný postupný vývoj, když si vyvineme schopnost vysvětlovat jednání druhých jejich trápením, a ne pouze tím, jak na nás působí. Vnímáme, že vhodnou reakcí na lidskost není strach, cynismus nebo agrese, ale vždy – pokud to dokážeme – láska. V takových chvílích se svět ukazuje jako zcela jiný: jako místo utrpení a chybného úsilí, plné lidí, kteří se snaží být vyslyšeni a brojí proti druhým, ale také jako místo něhy a touhy, krásy a dojemné zranitelnosti.
Přiměřenou reakcí je všeobecný soucit a laskavost.
Stavy vyššího vědomí jsou ovšem zoufale krátkodobé. V žádném případě bychom neměli usilovat o to, aby byly trvalé, protože se příliš neslučují s mnoha důležitými praktickými úkoly, kterým se všichni musíme věnovat. Měli bychom je však co nejlépe využít, když se objeví, a sklízet jejich vhledy pro dobu, kdy je budeme nejvíce potřebovat. Vyšší vědomí je obrovským triumfem nad primitivní myslí, která si žádné takové možnosti nedokáže představit. Ideální by bylo, kdybychom si trochu více uvědomovali výhody této vyšší mysli a snažili se, aby naše oceánské zážitky byly o něco méně náhodné a méně oděné do zbytečných tajemství.
Film je součástí vynikajícího cyklu Škola života, který se již dříve zabýval tím, co pro duši dělají velké knihy, jak přestat nechat zvyk otupovat naši živost, k čemu je filozofie, jak najít naplňující práci a co přijde po náboženství.