Zvědavé otázky: Proč je den rozdělen na dvacet čtyři hodin?

Tisíce let počítáme věci po deseti, tak proč je proboha den rozdělen na 24 hodin? Zjišťuje to Martin Fone, autor knihy Padesát zvídavých otázek.

Všichni jsme do jisté míry otroky času. Reguluje náš každodenní život, a pokud si nedáme pozor, může nás zcela ovládnout.

Je to záhadný koncept, už proto, že způsob, jakým zaznamenáváme plynutí času, je zakořeněn v číselné soustavě o základu dvanáct – tedy počítání v dávkách po dvanácti. Těm z nás, kteří jsou zvyklí na soustavu o základu deset – počítání v dávkách po deseti – to připadá poněkud archaické.

Když jsem toho měl trochu na rozdávání, začal jsem přemýšlet, proč tomu tak je.

„Viníky“, pokud se rozhodnete o nich takto uvažovat, jsou Sumerové prostřednictvím starých Egypťanů. Ačkoli je z hieroglyfů pocházejících již z roku 3000 př. n. l. zřejmé, že Egypťané používali desítkový početní systém se základem deset, od Sumerů zdědili a převzali systém se základem dvanáct.

Proč dvanáct? Základem byly tři klouby na každém ze čtyř prstů ruky.

Když Egypťané uvažovali o pojmu času, vzhlíželi k nebi. Sledovali zejména řadu třiceti šesti malých souhvězdí, známých jako dekany, které postupně vycházejí nad obzor přibližně ve čtyřicetiminutových intervalech.

Východ každého dekanu znamenal začátek nové hodiny. Dekáda – desetidenní období – začínala objevením se nového dekanu na východní obloze těsně před svítáním.

V roce 2100 př. n. l. vytvořili Egypťané jednotný roční kalendář sestávající z třiceti šesti dekanů, které tvořily 360denní rok. Tento systém se ukázal být dostatečně přesný na to, aby dokázal předpovídat každoroční záplavy Nilu, tak důležité pro jejich zemědělský systém.

Během Nové říše (přibližně 1550-1070 př. n. l.) byl systém měření zjednodušen tak, že se používal soubor čtyřiadvaceti hvězd, dvanáct označujících denní a dvanáct noční dobu. Jakmile byly světlé a tmavé hodiny rozděleny na dvanáct částí, vznikl koncept čtyřiadvacetihodinového dne.

Délka jednotlivých hodin se však měnila v závislosti na ročních obdobích a teprve v helénistickém období a zejména u Hipparcha (působil v letech 147-127 př. n. l.) se vyvinul koncept pevného časového úseku.

Hipparchos navrhl rozdělit den na dvacet čtyři rovnodenních hodin na základě dvanácti hodin denního světla a dvanácti hodin tmy pozorovaných ve dnech rovnodennosti.

I přes tento návrh laici po mnoho staletí nadále používali sezónně se měnící hodiny. Hodiny pevné délky se staly běžnými až poté, co se ve čtrnáctém století v Evropě poprvé objevily mechanické hodiny.

Hipparchos a další řečtí astronomové převzali astronomické techniky vyvinuté Babyloňany, kteří používali sexagesimální (základ šedesát) systém počítání.

A hádejte, od koho ho získali? Hned v jednom. Sumerové.

Proč používali sexagesimální početní systém, není jasné, i když je vhodný pro vyjadřování zlomků. Koneckonců je to nejmenší číslo, které je stejně dělitelné každým z prvních šesti čísel, stejně jako deseti, dvanácti, patnácti, dvaceti a třiceti.

Ti, kdo měli zálibu v desítkové soustavě, učinili několik pokusů o její zavedení. Francouzi v roce 1793, prodchnuti revolučním zápalem, zavedli francouzský revoluční čas: desetihodinový den se sto minutami v hodině a sto sekundami v minutě. Oficiálně byl zaveden 24. listopadu 1793, ale byl hluboce nepopulární a 7. dubna 1795 byl opuštěn.

Francouzi to v roce 1897 zkusili znovu. Úřad pro zeměpisné délky zřídil pod vedením matematika Henriho Poincarého Komisi pro decimalizaci času (Commission de décimalisation du temps), která měla za úkol vymyslet desítkovou soustavu. Jak už to u komisí bývá, šlo o určitý kompromis, který zachoval čtyřiadvacetihodinový den, ale rozdělil hodinu na sto minut a minuty na sto sekund. Nezískal si velkou podporu a v roce 1900 byla myšlenka v tichosti opuštěna.

Decimalizace se začala vkrádat zadními vrátky. Hodiny, které sledují časy nástupu a ukončení práce dělníků, používají pro záznam částí hodin desetinná čísla. A samozřejmě je snazší označit část hodiny desetinným zápisem, pokud používáte balík textových editorů.

Ale zdá se, jako bychom zůstali u našeho zastaralého systému označování času. Říkám, že za to mohou Sumerové.

Martin Fone je autorem knihy „Padesát zvídavých otázek“, z níž je tento článek úryvkem – více informací o jeho knize nebo si její výtisk můžete objednat na Amazonu.