Západoevropští skladatelé již od barokní éry používají zmenšenou septimu jako melodický interval, který vyjadřuje intenzivní, někdy neklidné emoce. Richard Taruskin (2010, s. 258) upozorňuje na klesající melodické figury v basovém (pedálovém) partu varhanního chorálového preludia J. S. Bacha z Orgelbüchlein „Durch Adam’s Fall“:
„Co je silným překvapením a dalším důkazem Bachovy jedinečné obrazotvorné smělosti, je specifická podoba pedálového partu obbligata v této chorálové úpravě: téměř nic než disonantní kapky septimy – Adamův pád ve slyšitelné podobě! A nejen pád, ale i doprovodná bolest a utrpení jsou zobrazeny (a svým způsobem evokovány), protože tolik těchto sept je zmenšených.“
Expresivní potenciál tohoto intervalu se Mozartovi neztratil, zvláště když, jak říká Dennis Matthews (1971, s. iii), „Mozart si pro své nejznepokojivější výroky vyhradil mollovou domácí tóninu“. Úvodní téma Klavírního koncertu c moll, K491, obsahuje stoupající zmenšenou septimu:
Ještě překvapivější je finále Mozartovy Symfonie g moll č. 40, K550, které kritik Charles Rosen (1971, s. 324) nazývá „dílem vášně, násilí a smutku“. V rozvojové části se objevuje dezorientující sekvence zmenšených septakordů:
Dramatickou působivost přestávky dále využívali operní skladatelé v průběhu 19. století. Robert Donington (1963, s. 175) slyšel temné, atmosférické Preludium k Wagnerově opeře Siegfried jako „jakousi živelnou zádumčivost… Jeho materiálem je neklidný sled tercií nízko v basu a oddělený zmenšenou sedminou.“:
.