Yap, tichomořský ostrov, na který Japonsko téměř zapomnělo

S ranním sluncem na mikronéském ostrově Yap se zvedla atmosféra vzrušení a nervozity.

Je 1. března a mezi chýše tibnawů se line vůně ibišku. Celé rodiny sedí na suchých palmových listech a všechny věkové kategorie se připravují na vystoupení jménem své vesnice před stále ještě mocnými kmenovými náčelníky.

V husté džungli se tkají barevné sukně z listů pandánu, zatímco kurkumový a kokosový olej se nanáší na nepokrytou kůži mladých i starých a vytváří lesk, který se pod jasným slunečním světlem mění téměř na zlatavý.

Den Yapu je dnem, kdy Yapané vyprávějí své příběhy z minulých staletí prostřednictvím tance a zpěvu připomínajícího chorál, což je tradice zvaná churu, která se předává z generace na generaci a více než na kterémkoli jiném ostrově v Tichomoří se autenticky zachovala dodnes.

Mantra, která provází tento kmen yapské filozofie, zní „moudrost v košíku“, což je odkaz na tkané košíky, které nosí muži i ženy. Koše neslouží jen na jejich věci, ale jsou připomínkou toho, že jejich kultura je postavena na flóře, fauně a vodě, které je obklopují, a že jejich vlastní síla jako národa je definována udržováním této kultury.

Japští obyvatelé nevystupují kvůli turistům; zdejší vláda v letech 2010-2017 zaznamenala pouhých 4 000 návštěvníků ročně. Obyvatelé Yapu spíše pokračují ve svých tradicích, aby uctili své kořeny a své přírodní prostředí.

Před sto lety byl Yap na jiné cestě. Německo koupilo Španělskou Mikronésii – a tím i Yap – v roce 1899 od Španělska za 4,5 milionu dolarů a ostrovy připojilo ke svému protektorátu Německá Nová Guinea. Do první světové války mělo Německo pod kontrolou také dnešní Marshallovy ostrovy, Palau, Nauru, Severní Mariany a část Papau-Nové Guineje.

V roce 1902 podepsaly Japonské císařství a Britské impérium anglo-japonskou alianci, aby se postavily ruské expanzi. Obě země se přitom dohodly, že se v případě války, do níž by se zapojilo více mocností, vzájemně podpoří.

V roce 1914 tak Japonsko reagovalo na vyhlášení války Německu a jeho spojencům Velkou Británií a nabídlo svou pomoc výměnou za německá tichomořská panství. Během několika měsíců po vyhlášení války Německu se Japonsko zmocnilo téměř všech jeho tichomořských ostrovů.

Po skončení války byla na základě Versailleské smlouvy uzavřené Společností národů – první mezivládní organizací na světě, která byla vytvořena za účelem nastolení světového míru – Německu odebrána velká část jeho území, včetně jeho protektorátů a kolonií.

Tváří v tvář rozhodnutí o statusu německých tichomořských protektorátů se Společnost národů rozhodla předat všechny tichomořské ostrovy severně od rovníku (kromě Havaje) Japonskému císařství, což bylo rozhodnutí založené na slibu Velké Británie Japonsku a podepsané v rámci mandátu Společnosti národů pro jižní Pacifik z roku 1919.

Populace Japonců v Mikronésii prudce vzrostla. Počet obyvatel ostrova Yap se během několika let zvýšil z 97 na téměř 2 000 na ostrově s pouhými 7 000 obyvateli. Ve čtyřech budoucích státech Mikronéských federativních států (včetně Chuuk, Pohnpei a Kosrae) žilo do roku 1945 kolem 100 000 Japonců.

Dnes na Yapu žijí jen dva lidé, což je výsledek hromadné repatriace po druhé světové válce. A zatímco v 80. a 90. letech byli Japonci ještě běžnými návštěvníky, nyní jich sem podle Su Mitsue Yasui, japonské majitelky potápěčského obchodu Nature’s Way v hlavním městě Yapu, Colonii, míří méně než 300 ročně.

„Do července 1997 k nám létaly tři lety z Guamu a Palau,“ říká. „Tehdy jsme měli dobrý přístup z Japonska. Ale pak se někteří chytráci rozhodli ‚money money money‘,“ lamentuje v narážce na asijskou finanční krizi z toho roku. Gordon Bethune, generální ředitel společnosti Continental Airlines, zrušil všechny linky, které nevytvářely zisk, a Yap, ležící na půli cesty mezi státem Palau a americkým územím Guam, přišel o spojení s Japonskem. Přestože lety mezi Guamem a Yapem byly od té doby obnoveny, počet turistů na Yapu zůstává závratně nízký.

Jasui se na Yap přestěhoval v roce 1990 z Hirošimy. „Proto jsem trochu zvláštní,“ říká. „Nejsem jako ostatní Japonci, protože jsem hibakuša (člověk, který přežil atomové bombardování v roce 1945). Můj otec byl ve městě hned po bombě, měl právo dostat podporu od vlády, ale odmítl ji.“

Jasui si vybudoval kariéru instruktora potápění. „V zimě nebylo moc práce, takže jsem obvykle jezdil na dlouhé dovolené mimo Japonsko. Studoval jsem na Palau a našel jsem jednu knihu, kterou napsal Seiko Ouchi, o starém muži, který postavil kánoi, na níž se šest členů posádky dostalo z Yapu na Boninské ostrovy (Ogasawara Islands).“

Ouchi byl jedním z mála Japonců, kteří po druhé světové válce strávili nějaký čas na Yapu. Vztahy Japonců s místními obyvateli byly během japonské správy napjaté, protože Yapané měli pocit, že jejich vládci jsou často kulturně necitliví k jejich tradicím. Po druhé světové válce byly diplomatické styky mezi Japonskem a Yapem obnoveny až v roce 1988.

Ouchi napsal o ostrově dvě knihy: „Příběh Yapu“ (1985) a „První plavba starého muže“ (1989), přičemž druhá z nich dokumentuje epickou plavbu na kánoi z Yapu do Ogasawary v roce 1986, která Yasuiho inspirovala k první návštěvě ostrova.

„Je tu jen jeden další starý Japonec (natrvalo),“ říká Yasui. „Jmenuje se Watanabe a přijel sem v roce 1978. Žije tu už 40 let a je ženatý. Vychoval šest chlapců, všichni jsou dospělí, a teď je ve svých 75 letech v důchodu. Zbytek jsou tři dobrovolníci japonské zámořské spolupráce a jeden, který si osobně prodloužil na půl roku práci v nemocnici jako počítačový specialista.“

Tedy malý počet, ale na Yap Day, největším festivalu roku, je Japonsko dobře zastoupeno. Jedním z čestných hostů je Ryoichi Horie, japonský velvyslanec ve Federativních státech Mikronésie. V nemocnici Yap Memorial Hospital Horie společně s guvernérem Tonym Ganngiyanem uspořádal slavnostní předání tří občanských grantů v celkové výši 255 802 dolarů ministerstvu školství, ministerstvu zdravotnictví a agentuře pro ochranu životního prostředí.

Den Yapu letos oslavil 50. výročí a konal se tři dny. Akci vytvořili kmenoví náčelníci, aby chránili a předávali tradice Yapu, od světoznámých kamenných peněz Rai až po písně, tance, dovednosti při stavbě kánoí a sporty.

Japonský vliv tedy není snadno patrný, ale není ani zanedbatelný. Japonci ve 20. letech 20. století zakázali tetování, tak hojné v jiných tichomořských kulturách, a na Yapu je muži a ženy nahoře bez znatelně postrádají.

Japonsko také podporovalo sňatky. Ben Tomihara, syn japonské matky a japského otce, vzpomíná, že v 50. letech vyrůstal na Yapu jako outsider.

„Když jsem chodil do školy, dělali si ze mě legraci,“ říká, když se s ním setkávám v jeho domě v Colonii. „V té době tam nebylo moc míšenců, jen moje rodina a rodina Alexandrových, kteří byli Rusové a Yapané. Jen dva.“

Tomiharovi sourozenci chodili do školy v Japonsku a nakonec se spojili se svými příbuznými na Okinawě, kde se narodila jeho matka Jošiko Tomihara. Yoshiko však byla na Yapu dobře zavedená, protože po válce otevřela na ostrově první restauraci s tempurou.

„(Japonci) přivezli zeleninu jako kankon (vodní špenát), protože my jsme zeleninu neměli,“ říká Tomihara. „Také sem přivezli sakury (třešně) jako lék,“ dodává jeho dcera Emiko. „Listy pomáhají, když se pořežete. Druhý den se to zahojí.“

Jasui si také všiml několika místních rysů, které ještě přetrvávají z dob japonské nadvlády nad ostrovem. „Yapečané jsou uctiví a zdvořilí lidé. Velmi slušní, nikdy neodhazují odpadky, respektují majitele domu. Je to základ jejich kultury,“ říká.

A právě jejich starobylá kultura, jejímž příkladem je vše, co Den Yapu zobrazuje, ji přesvědčuje, aby zůstala, poslední Japonka na Yapu. „Yapský duch mě přiměl zůstat,“ říká. „Strážní duchové Yapu a strážní duchové Japonska, ti všichni pláčou nad tím, jak se tento svět změnil. Ale tady na Yapu by mohli říct: Dobře, zdržel jsi to!“

Z Japonska se na Yap dá dostat přes Guam. Společnost United Airlines v současné době létá mezi Guamem a Yapem jednou týdně.