Podle Katechismu katolické církve:
1862 Veniálního hříchu se člověk dopustí, když v méně závažné věci nedodrží normu předepsanou mravním zákonem, nebo když neuposlechne mravní zákon v závažné věci, ale bez plného vědomí nebo bez úplného souhlasu.
Definice slova „veniální“ je „odpustitelný“. Čin, pokud není nařízen k tomu, co je dobré, je považován za hříšný – buď všedně, nebo smrtelně. Je-li takový čin všedně hříšný, zahrnuje předmět, který není považován za „těžký“. Takový čin, i když je spáchán s plným vědomím a plným souhlasem, zůstává všední, dokud předmět činu není závažný. Pokud je však předmět daného činu „závažný“, může být spáchání tohoto činu smrtelně hříšné. Úmyslná nevědomost a „tvrdost srdce“ zvyšují „dobrovolný charakter hříchu“. Svatý Tomáš Akvinský tak při pojednání o rozdílu mezi všedním a smrtelným hříchem ve své Sumě teologické naznačil, že všední hřích se liší od smrtelného hříchu stejným způsobem, jakým se něco nedokonalého liší od něčeho dokonalého.
K tomu, jaký druh hříchu byl například spáchán, lze dospět položením následujících tří otázek:
- Obsahoval čin těžkou věc?
- Byl čin spáchán s plným vědomím špatnosti, která při něm byla spáchána?
- Byl čin spáchán s plným souhlasem vůle?
Jsou-li všechny tři otázky zodpovězeny kladně, byla splněna kritéria smrtelného hříchu. Pokud je některá ze tří otázek zodpovězena záporně, byla splněna pouze kritéria pro všední hřích. V případě pochybností ohledně kterékoli z těchto tří otázek se předpokládá, že kritéria pro smrtelný hřích nebyla splněna.
Každý spáchaný všední hřích zvyšuje pokání, které musí člověk vykonat. Pokání nevykonané během života se mění na trest v očistci. Všední hřích může být ponechán nevyznaný, pokud existuje nějaký záměr nápravy. Ze svátosti smíření člověk dostává milost, která mu pomůže překonat všední i smrtelné hříchy. Doporučuje se zpovídat se ze všedních hříchů. Senilní hříchy vyžadují nějaký druh pokání.
Podle Magisteria senilní hříchy obvykle zůstávají senilními bez ohledu na to, kolik jich člověk spáchá. Nemohou se „sčítat“, aby dohromady tvořily smrtelný hřích, ale jejich hromadění vede k větší náchylnosti ke spáchání smrtelného hříchu. Existují případy, kdy se opakovaná provinění mohou stát těžkou záležitostí. Například kdyby člověk ukradl určité osobě malé množství majetku, časem by ho ukradl tolik, že by se to vyvinulo v závažnou krádež této osoby.
Při tom všem by člověk neměl brát všední hřích na lehkou váhu, zvláště když je spáchán úmyslně. Nikdo se bez zvláštní milosti (obecně se má za to, že se vztahuje pouze na Pannu Marii)nemůže zcela vyhnout ani poloúmyslným všedním hříchům (podle definice Tridentu). Člověk však musí, aby se vyhnul smrtelným hříchům, usilovat (pokud je to možné) o překonání všedních hříchů. Magisterium učí, že ačkoli řada všedních hříchů sama o sobě nedává dohromady smrtelný hřích, každý všední hřích dále oslabuje vůli, a čím ochotněji se člověk dopouští takových pádů, tím více je nakloněn ke smrtelným hříchům a nevyhnutelně do nich upadne, bude-li na této cestě pokračovat.
.