Vnější vrstva Země, pevná kůra, po které chodíme, se skládá z rozbitých kousků, podobně jako skořápka rozbitého vejce. Tyto kousky, tektonické desky, se pohybují po planetě rychlostí několika centimetrů za rok.
Vždy jednou za čas se spojí a vytvoří superkontinent, který se udrží několik set milionů let, než se rozpadne.
Platně se pak rozptýlí nebo rozptýlí a vzdálí se od sebe, až se nakonec – po dalších 400-600 milionech let – opět spojí.
Poslední superkontinent, Pangea, se zformoval asi před 310 miliony let a začal se rozpadat asi před 180 miliony let. Předpokládá se, že další superkontinent vznikne za 200-250 milionů let, takže v současné době jsme zhruba v polovině fáze rozptylu současného cyklu superkontinentů.
Otázka zní: jak vznikne další superkontinent a proč?
Existují čtyři základní scénáře vzniku dalšího superkontinentu:
Jak se každý z nich zformuje, závisí na různých scénářích, ale v konečném důsledku souvisí s tím, jak se Pangea oddělila a jak se světové kontinenty dodnes pohybují.
Rozpad Pangey vedl ke vzniku Atlantického oceánu, který se dodnes otevírá a rozšiřuje. V důsledku toho se Tichý oceán uzavírá a zužuje.
V Tichém oceánu se podél jeho okrajů nachází prstenec subdukčních zón („ohnivý prstenec“), kde se oceánské dno dostává pod kontinentální desky a proniká do nitra Země neboli je subdukováno. Tam se staré oceánské dno recykluje a může přecházet do sopečných chocholů.
Oproti tomu Atlantik má velký oceánský hřbet produkující nové oceánské desky, ale je domovem pouze dvou subdukčních zón: oblouku Malých Antil v Karibiku a Skotského oblouku mezi Jižní Amerikou a Antarktidou.
Novopangea
Předpokládáme-li, že současné podmínky přetrvávají, takže Atlantik se nadále otevírá a Pacifik uzavírá, máme scénář, podle kterého se další superkontinent vytvoří na antipodech Pangey.
Amerika by se srazila se severně driftující Antarktidou a poté do již sražené Afriky-Eurasie.
Superkontinent, který by pak vznikl, byl pojmenován Novopangea neboli Novopangaea.
Pangea Ultima
Otvírání Atlantiku se však může v budoucnu zpomalit a skutečně začít uzavírat. Dva malé subdukční oblouky v Atlantiku by se potenciálně mohly rozšířit po celém východním pobřeží Ameriky, což by vedlo k reformě Pangey, kdy by se Amerika,
Evropa a Afrika opět spojily v superkontinent zvaný Pangea Ultima. Tento nový superkontinent by byl obklopen super Tichým oceánem.
Aurica
Pokud by však v Atlantiku vznikly nové subdukční zóny – k čemuž možná již dochází – může být osudem Tichého i Atlantského oceánu jejich uzavření. To znamená, že by na jejich místě musela vzniknout nová oceánská pánev.
V tomto scénáři se panasijský rift, který v současnosti protíná Asii od západu Indie až po Arktidu, otevře a vytvoří nový oceán. Výsledkem je vznik superkontinentu Aurica.
Vzhledem k současnému driftu Austrálie k severu by se ocitla ve středu nového kontinentu, protože východní Asie a Amerika by z obou stran uzavřely Pacifik.
Evropská a africká deska by se pak při uzavření Atlantiku opět spojily s Amerikou.
Amázie
Čtvrtý scénář předpovídá budoucí Zemi zcela jiný osud. Několik tektonických desek se v současnosti pohybuje na sever, včetně Afriky i Austrálie. Předpokládá se, že tento drift je poháněn anomáliemi, které zanechala Pangea hluboko v zemském nitru, v části zvané plášť.
V důsledku tohoto severního driftu si lze představit scénář, kdy se kontinenty, s výjimkou Antarktidy, budou stále posouvat na sever. To znamená, že by se nakonec shromáždily kolem severního pólu v superkontinentu zvaném Amasia.
V tomto scénáři by Atlantik i Pacifik zůstaly většinou otevřené.
Z těchto čtyř scénářů je podle našeho názoru nejpravděpodobnější scénář Novopangea.
Je logickým vývojem současných směrů driftu kontinentálních desek, zatímco ostatní tři předpokládají, že do hry vstupuje jiný proces. Pro Auriku by musely existovat nové subdukční zóny v Atlantiku, pro Pangeu Ultima by muselo dojít k obrácení atlantického otevření nebo pro Amasii by musely existovat anomálie v zemském nitru, které po sobě zanechala Pangea.
Zkoumání tektonické budoucnosti Země nás nutí posouvat hranice našich znalostí a přemýšlet o procesech, které utvářejí naši planetu v dlouhém časovém měřítku.
Vede nás také k přemýšlení o zemském systému jako celku a vyvolává řadu dalších otázek – jaké bude klima příštího superkontinentu? Jak se přizpůsobí oceánská cirkulace? Jak se bude vyvíjet a přizpůsobovat život?
To jsou otázky, které posouvají hranice vědy dál, protože posouvají hranice naší představivosti.
Mattias Green, lektor fyzikální oceánografie, Bangorská univerzita; Hannah Sophia Davies, doktorandka, Universidade de Lisboa , a Joao C. Duarte, výzkumný pracovník a koordinátor skupiny mořské geologie a geofyziky, Universidade de Lisboa.
Tento článek je přetištěn z The Conversation pod licencí Creative Commons. Přečtěte si původní článek.