Tak slyšíte truchlivé příběhy, jako je tento o 72leté babičce, jejíž jméno neuvádím, abych zabránil dalším neshodám. Loni se přestěhovala do jižní Kalifornie, aby pomohla svému synovi a jeho ženě s novým dítětem, svým prvním vnoučetem. „Čekala jsem, že se budu věnovat ručním pracím a po večerech hlídat děti,“ řekla mi.
Nedopadlo to tak. Její snacha, kterou před těhotenstvím moc neznala, „nechtěla, abych jí byla nablízku“, řekla, a nepřijímala dárky a nabídky pomoci.
Mezi kamarádkami v jejím věku, které mají syny, „skoro každá říká to samé: snachy je drží dál od dětí,“ řekla. „A synové se svých matek nezastávají, musejí být loajální ke svým manželkám“. Babička, která se cítí odstrčená, se plánuje přestěhovat a bude rodinu navštěvovat jednou za několik měsíců.
Jéje.
Přiznejme si, kolik proměnných může ovlivnit generační vazby, jako je prostá geografie, zdravotní stav a to, zda prarodiče pracují nebo jsou v důchodu. Záleží na financích, protože disponibilní příjem usnadňuje návštěvy na dálku.
Pak vezměme v úvahu nekonečné složitosti rodinné dynamiky. Navzdory údajné matrilineární výhodě znám několik tvrdě pracujících nových babiček, které poskytují pravidelnou péči dětem svých synů, a vše se zdá být přátelské.
Všichni navíc známe ženy, které otužují vlastní matky. Sociální vědy zkoumají trendy ve skupinách lidí, ale nedokážou předpovědět, co se děje v jednotlivých rodinách.
Přesto zdravotní sestra na Long Islandu jménem Susan (požádala mě, abych neuvedl její příjmení, aby nepřispívala k rodinnému napětí), poskytuje jakýsi testovací případ: Má dospělého syna a dceru, z nichž každý bydlí asi 15 minut cesty od ní.