Ahoj všichni,
Narazil jsem na tyto úžasné stránky poté, co jsem hledal na internetu snad celou věčnost a hledal nějakou radu, návod nebo moudrost. Popravdě řečeno, já sama vlastně nevím. Mám problém se spánkem, kterým trpím už asi 2 roky. Odsunula jsem ho však stranou a odkládala tento problém, který jsem měla. V té době jsem obecně cítil příčinu problému, ale popíral jsem důvod a účel, kterému jsem dodnes tak pevně věřil. Důvodem mých bezesných nocí bylo zaměstnání, které jsem vykonával. Politika v kanceláři, úkoly & lidí, se kterými jsem se denně v kanceláři potýkal, mi způsobovaly takový stres, že jsem se bál večer zavřít oči a jít spát, protože jsem si nepřál, aby přišel zítřek.. a já musel jít znovu do kanceláře a znovu se potýkat se všemi těmi útrapami. Zůstala jsem však kvůli jednomu člověku. Jednomu mému kolegovi. Chovala jsem se k ní jako ke starší sestře, kterou jsem nikdy neměla, a dala jsem si osobní slib, že ji budu chránit a starat se o ni, jak jen to půjde, protože podle mě to alespoň členové rodiny dělají. Postupem času jsem ze sebe byla docela zklamaná, protože jsem nemohla nic moc dělat. Den co den jsem ji viděl, jak je vystresovaná a napjatá ze své práce. Nemohl jsem s tím nic dělat, protože jsem byl v kanceláři jen malá ryba a špatně se mi daří dodržovat slib, který jsem dal. Pocit viny, že jsem slib nedodržel, a nesnesitelná bolest, když jsem se díval, jak se trápí, byly pekelné. Neskonale mě to trápilo. Obvykle jediné, čím jsem ji mohl (možná) rozveselit, bylo nechat jí sladké a povzbudivé vzkazy nebo drobné dárky či sladkosti a na ten krátký okamžik jsem mohl vidět její úsměv, který mě opravdu potěšil. Ale takhle to šlo dál a dál a já věděla, že tahle situace se nezlepší. Když jsem se den za dnem cítil víc a víc zbytečný a zároveň mě pomalu drtilo zevnitř sledovat, jak se trápí, už jsem to nevydržel a po téměř roce jsem rezignoval. Myslel jsem si, že to bude správné, protože jsem si našel jinou práci. Nebyla jsem však tak nadšená, jak jsem si myslela. Ve skutečnosti jsem se cítila hrozně. Nedokázala jsem zapadnout a moje nová práce byla ještě více stresující než ta, ze které jsem odešla. A pak to začalo. Mé potíže se spánkem se zhoršily, když jsem se z nevyspání dostala do stavu, kdy jsem nemohla spát. Bylo to hrozné, protože jsem byl den za dnem k smrti unavený, ale nějak jsem stále odmítal spát kvůli nějaké záležitosti. Okamžitě jsem věděl, že tuto záležitost musím vyřešit, a tak jsem se vydal za poradcem, aby zjistil, zda je pro mě můj současný pracovní obor vhodný. Poradce mi dal několik tipů na kariérní cestu, kterou bych se měl vydat a která by mě pravděpodobně učinila šťastnějším. Myslel jsem si, že jsem vyřešil své problémy, protože jsem byl předtím ztracený a byl jsem na pochybách, zda můj současný pracovní obor je něco, co bych měl dělat, protože se v něm cítím hrozně. Nedlouho poté jsem dala výpověď a v současné době mi běží měsíční výpovědní lhůta. Ne, novou práci jsem nedostala. Ano, jsem si plně vědoma toho, že to není příliš moudrý krok, když člověk nastoupil do práce. Ale věděla jsem, že musím odejít co nejdříve, protože můj zdravotní stav se zhoršuje. Také jsem si potřebovala odpočinout.
Myslela jsem si, že se budu cítit lépe, až hodím výpověď. Ale nic se nezměnilo. Ve skutečnosti se to ještě zhoršilo. Začala mě bolet hruď. Ne, není to nemoc spojená se srdcem, ani hypertenze, když na to přijde. Ale ta bolest je něco hlubokého. Cítím se uvnitř tak chladná a prázdná a obvykle jsem si na hrudník položila ruku jen proto, aby mi teplo dlaní poskytlo trochu útěchy. A tak jsem hned šla na další sezení do osobní poradny a zjistila jsem, že mi celou dobu, co jsem opustila svou předchozí společnost, chybí moje sestra. Ale tyhle pocity jsem držela stranou a myslela si, že když změním práci, bude to lepší. Pokaždé, když se objeví nějaká myšlenka na ni, vyvolá to ve mně bolest, kterou cítím v hrudi, a bolí to. Bylo to tak zlé, že jsem měla potíže s dýcháním, protože jsem dostala nějaký záchvat spojený se stresem. Vždy, když jsem měla tento problém, musela jsem si vzít prášky na uvolnění a úzkost. Ptal jsem se sám sebe, proč mi tak strašně chybí, až tím fyzicky trpím. Zamiloval jsem se do ní? Ne, přemýšlel jsem o tom a jsem si jistý, že to není to, co jsem v ní viděl. Nakonec jsem dostal odpovědi od poradce. Řekla mi, že jsem tak moc toužil po její péči, náklonnosti a pozornosti proto, že jsem od svých rodičů v dětství až do teď nikdy nic nedostal a ona je ta jediná, která mi mohla dát, co jsem potřeboval. Proto jsem ji brala jako někoho, kdo se o mě může citově postarat, jako člena rodiny, jako sestru, kterou jsem vždycky chtěla. Když jsem se nad tím zamyslela, moje dětství bylo dost drsné a bylo opravdu těžké vyrůstat i s rodiči nablízku. Problém teď je, že s ní nemůžu mluvit o tom, jak se cítím, a o celé své situaci, protože se bojím, že bych ji mohl vyděsit, nebo se obávám, že se ke mně nikdy ve skutečnosti nechovala jako k bratrovi po celou dobu a jen se ke mně chová hezky. Když tohle píšu, jsem nesmírně vyčerpaný, protože jsem už bůhvíjak dlouho nespal a ty záchvaty, které mám, kdykoli na ni pomyslím. Strašně mi chybí, a přesto jí to nedokážu vyjádřit, protože se bojím, že ji vyplaším a ztratím ji celou, a vlastně ani nevím, na koho bych se mohl obrátit. Jsem ztracený a opravdu mám pocit, že umírám. Nějaká moudrá slova a rady? Jak bych měl postupovat nebo se na tuto záležitost dívat? Milí všichni, prosím.