Zhuge Liang (181-234 n. l.) z Číny je považován za vynálezce trakaře. Liang byl generál, který trakaře používal k přepravě zásob zraněných vojáků. Čínské trakaře měly dvě kola a k jejich pohonu a řízení bylo zapotřebí dvou mužů.
Nejstarší trakaře s archeologickými doklady v podobě jednokolového vozíku pocházejí z nástěnných maleb a reliéfů cihlových hrobek dynastie Chan z 2. století n. l. Malovaná nástěnná malba muže tlačícího trakař byla nalezena v hrobce v Čcheng-tu v provincii S‘-čchuan a je datována přesně do roku 118 n. l. V hrobce v Čcheng-tu v provincii S‘-čchuan byl nalezen muž, který tlačí trakař.Kamenný vytesaný reliéf muže tlačícího trakař byl nalezen v hrobce Šen Fu-ťüna v provincii S‘-čchuan, datovaný kolem roku 150 n. l. A pak je tu ještě příběh o zbožném tung Jüanovi, který tlačil svého otce na jednokolovém trakaři lu-che, vyobrazený na nástěnné malbě v hrobce-svatyni Wu Liang v Šan-tungu (datované do roku 147 n. l.). existují však ještě starší zprávy než tyto, které sahají až do 1. století př. n. l. a 1. století n. l. Známé jsou také příběhy o muži, který tlačil trakař. V Knize pozdějších Chanů z 5. století se uvádí, že manželka kdysi chudého a mladičkého císařského cenzora Bao Xuana mu během jejich chabého svatebního obřadu pomohla zatlačit lu che zpět do jeho vesnice, a to někdy kolem roku 30 př. n. l. Později, během povstání Rudého obočí (asi 1. polovina 20. století př. n. l.), se císařský cenzor Bao Xuan vrátil do své vesnice. 20 n. l.) proti uzurpátorovi Wang Mangovi (45 př. n. l. – 23 n. l.) zachránil úředník Čao Si svou ženu před nebezpečím tím, že se přestrojil a tlačil ji na svém vozíku lu che kolem skupiny loupeživých povstalců, kteří ho vyslýchali, a dovolili mu projít, když je přesvědčil, že jeho žena je strašně nemocná.
V čínském historickém textu Sanguozhi (Záznamy tří království), který sestavil starověký historik Chen Shou (233-297 n. l.), se nicméně vynález trakaře připisuje předsedovi vlády Shu Han z let 197-234 Zhuge Liangovi (181-234 n. l.).Psalo se v něm, že Zhuge Liang v roce 231 n. l. vyvinul vozidlo dřevěného vola a použil ho jako dopravní prostředek pro přepravu vojenských zásob při tažení proti Cao Weiovi. další poznámky k textu od Pei Songzhiho (430 n. l.) podrobně popisovaly konstrukci jako velké jediné centrální kolo a nápravu, kolem níž byl postaven dřevěný rám znázorňující vola.Učenec Gao Cheng z dynastie Song (960-1279), který psal později v 11. století, napsal, že malý trakař jeho doby s hřídelí směřující dopředu (takže byl tažen) byl přímým potomkem dřevěného vola Zhuge Lianga. dále poukázal na to, že trakař „klouzavého koně“ ze 3. století se vyznačoval jednoduchým rozdílem, že hřídel směřovala dozadu (takže byl místo toho tlačen).
Trakaře v Číně se vyráběly ve dvou typech. Běžnější typ po 3. století má velké, uprostřed umístěné kolo. Předchozí typy byly univerzálně trakaře s předním kolem. trakař s centrálním kolem mohl zpravidla přepravovat šest lidských pasažérů najednou a namísto namáhavého množství energie, kterou muselo vynaložit zvíře nebo člověk táhnoucí trakař, byla váha břemene rovnoměrně rozložena mezi kolo a tahače.To oceňovali evropští návštěvníci Číny od 17. století a značnou pozornost mu věnoval člen nizozemské Východoindické společnosti Andreas Everardus van Braam Houckgeest ve svých spisech z roku 1797 (který přesně popsal jeho konstrukci a schopnost unést velké množství těžkých zavazadel). díky nižší nosné ploše byl však evropský trakař jednoznačně užitečnější pro práci na krátké vzdálenosti. od 60. let 20. století se tradiční trakaře v Číně stále hojně používaly.
.