The 25 Worst No. 1 Hip-Hop Songs

Artwork by Sam Moore. Titulky: Steven Fiche.

Hip-hop je možná náchylnější ke zkoumání než kterýkoli jiný žánr. Vždyť ani nehrají na skutečné nástroje, zní jeden neargument. Jen opakují pořád dokola to samé, říká další. Vždyť to ani nemá smysl. Podívejte, je snadné pochopit, proč mnoho posluchačů zcela zavrhlo Flockaveli Waka Flocka Flamea. Pro mnohé však drtivá síla této nepravděpodobné klasiky z roku 2010 převáží nad jejím vykostěným opakováním, i když si nelze nevšimnout, že nejlepší háčky sotva zastíní třeba Bubba Sparxxxovo „Bootybootybootybooty rockin‘ everywhere.“

(Přečtěte si: 25 nejhorších rockových písní číslo 1)

Hiphopových bezmyšlenkovitých potěšení je mnoho a nikde to není patrnější než při pohledu na historii jeho žebříčků. Písně jako „Ice Ice Baby“ od Vanilla Ice byly vydány ještě předtím, než většina Ameriky věděla, co je to hip-hop, zatímco takové jako „This Is Why I’m Hot“ od Mims se jednoduše ohlížejí po krátkém seznamu definičních znaků hip-hopu, aniž by se snažily vzorec prohloubit. Netrvalo dlouho a celé regiony – zejména Houston, Atlanta, New Orleans a další jižanská ohniska – byly oplakávány pro nedostatek jemnosti svých předních rapperů. Zatímco opilé masy tančily dál, vznikaly a byly obhajovány termíny jako „conscious rap“ a „backpack rap“.

Následujících 25 skladeb má své kouzlo – nebo alespoň není těžké pochopit, proč se jich prodalo tolik desek/zvonění. Několik z nás pisatelů si vzpomíná, že „Crank That (Soulja Boy)“ vyšla na křižovatce pro nás jako hudební fanoušky; začínali jsme si uvědomovat, že popularita díla nemusí být nutně úměrná jeho hodnotám. Přesto mám hezké vzpomínky na to, jak se můj učitel jazyků na podzim po vydání této písně učil její kroky a předváděl je na několika školních plesech poté, co její popularita v létě prudce vzrostla.

(Přečtěte si: 25 nejhorších popových písní č. 1)

Nakonec jsme sem „Crank That“ nezařadili a nostalgie se do našich kritérií většinou nepromítla. Tyto písně byly vybrány spíše kvůli jejich otupělým textovým výmyslům, chytlavé produkci, neživotnému opakování, neadekvátnímu provedení a/nebo utvrzování stereotypů.

Nyní nás omluvte, když půjdeme znovu narazit na tu novou skladbu Busdriver.

-Michael Madden
Zástupce šéfredaktora

Positive K – „I Got a Man“

Nápad vyměňovat si takty namísto struktury sloka-duk-verš zrodil některé z nejlepších hiphopových písní. „The M.G.M.“ od Wu-Tang Clan? Skvělá věc. „Check the Rhime“ od A Tribe Called Quest? Do prdele. No. 1 od Postive K z alba The Skills Dat Pay Da Bills rappera z Bronxu je absolutní, téměř nezpochybnitelná jednička. Můžete se bavit o tom, jak mužský protagonista svou nedůvěrou a mentalitou „Já ti ukážu!“ ohrožuje ženskou agenturu, ale slabiny písně spočívají na zcela základní úrovni. Pravděpodobně jste tento příběh slyšeli nebo zažili na vlastní kůži: Víte, že jste byli odmítnuti, protože vaše vyvolená žena má, nebo alespoň tvrdí, že má, muže. Poslouchat tento klišovitý rozhovor za doprovodu nedbalého, opakujícího se beatu nemůže být o moc příjemnější. Ale devadesátá léta byla úplně jiná doba. Skladba se umístila na vrcholu žebříčku Billboard Hot Rap Singles, takže Positive K skutečně měla na to, aby se dostala na první místo. Neměl však dost na to, aby se na vrchol dostal dvakrát; „I Got a Man“ byl jeho jediný hit. -Brian Josephs

Pitbull ft. Ne-Yo, Afrojack a Nayer – „Give Me Everything“

Je tohle ten okamžik, kdy se zlomyslný Pitbull, kterého jsme si všichni zamilovali díky písním jako „Culo“ na začátku roku 2000, oficiálně proměnil ve frajera, který dělá firemní koncerty v aljašských Walmartech a dvakrát během prvních sedmi vteřin písně vysloví jméno Kodak? Méně Daddy Yankee a více Flo Rida, po této písni se zdálo, že je o 100 % menší šance, že urážka Pitbulla do obličeje povede k rozhazování rukama. Vždyť ten chlap má v klipu na sobě oblek Pee-wee Hermana. Z pronikavých synťáků bolí hlava a Ne-Yoův refrén, z něhož píseň čerpá svůj název, vypadá, jako by se někdo snažil přesvědčit holku, aby zkusila anál pro případ, že zítra přijde apokalypsa. V jednu chvíli Pitbull prosí posluchače, aby „sáhli po hvězdách“, protože pokud je nechytíte, tak „spadnete na svět“. Takhle si myslí, že to přísloví zní? Protože jestli ano, potřebuje opakovací kurz, jak být inspirativní, aniž by zněl jako Yogi Berra. -Pat Levy

Kid ‚n Play – „Ain’t Gonna Hurt Nobody“

Toto je výzva pro všechny hiphopové umělce: Prosím, vraťte New Jack Swing. Prosím. Nemyslím si, že jde jen o faktor nostalgie. Není to jen z toho, že jsem dítě devadesátých let. Dokážete si představit, že by Kanye nebo Tyler, the Creator nebo Nicki Minaj vydali album New Jack Swing? Mně se zvuk New Jack Swing pořád líbí. Jak už bylo řečeno, jako každá dobrá věc se stal přesyceným a Christophers z Kid ‚n Play byli uprostřed toho všeho. Snažili se vydělat na tom, že Will Smith je herec a rapper, ale skončili spíš jako Keenan a Kel. „Ain’t Gonna Hurt Nobody“, která se v hitparádách objevila vedle písní jako „Step in the Arena“ od Gang Starr a „Check the Rhime“ od A Tribe Called Quest, je pokusem o tvrdou party hymnu, ale je to Kid ‚n Play. Nemůžeš být tvrdý s vysokým fade topem, světlým overalem a Kidovou nice-guy flow. Oni nechtějí pařit. Chtějí vás vzít do kina, udělat pár vtípků na parkovišti u Burger Kingu a pak vás před půlnocí dostat domů. Promiňte, kluci. Tohle není domácí párty. -Nick Freed

3. basa – „Pop Goes the Weasel“

Co přesně rapery v 90. letech fascinovalo na rákoskách? Bylo považováno za drsňácký tah mít hůl jako nějaký viktoriánský gentleman, který v rukojeti ukrývá malou čepel, aby zmařil výtržníky? Hůl hlavního rappera skupiny 3rd Bass, shrbeného Petea Niceho, mu dodávala vzhled devadesátiletého starce smíšeného s Quasimodem, což nijak nepomohlo překonat nedostatek drsňáctví v jejich hitu „Pop Goes the Weasel“ z roku 1991. Podivné jerseyské vrčení Petea Niceho a náhodné průpovídky MC Serche sotva vypálily rybník pověsti Vanilla Ice. Spíš než cokoli jiného to připomíná špatně napsaný dis-letter ze střední školy. 3rd Bass jako by svou krátkou kariéru využili k útokům na jiné interprety, kteří byli populárnější než oni. Jejich první album bylo útokem na Beastie Boys a MC Hammera a „Pop Goes the Weasel“ bylo útokem na Ice – Ice byl „lasička“. V podstatě je to píseň o zabití Vanilla Ice, a protože všichni v Americe chtěli udělat právě tuto věc, vyskočila tato píseň v létě 1991 na dva týdny na první místo žebříčku Hot Rap Songs. -Nick Freed

Shaggy – „It Wasn’t Me“

Koho se Shaggy dopustil víc: ignoroval Robba Bank$, který je jeho vlastním dítětem, nebo vydal tuto píseň? Jednoznačně to nevěnování pozornosti svým dětem, ale zatraceně, tahle písnička je kurevský bordel. Komu se tahle písnička líbí, ten jen nostalgicky vzpomíná na dobu, kdy vyšla, na dobu, kdy i Baha Men měli rádiový hit, a neuvědomuje si, že ta skladba je zoufalou prosbou, aby už nikdy nebyla brána vážně. Pokyn kamarádovi, aby lhal o tom, že podvádí svou přítelkyni, je dost špatný, ale strávit celý klip tím, že se houpá v ošklivém průsvitném pyžamovém obleku a poflakuje se ve vile s tajným doupětem, které vypadá, jako by patřilo padouchovi z Agentky Cody Banks? Hrůza. Tohle je vážně hrůza, píseň, která nemá téměř žádné spásné vlastnosti kromě toho, že se posluchač může smát směšnému skřehotání, které vychází ze Shaggyho hrdla. -Pat Levy

Dem Franchize Boyz – „Lean Wit It, Rock Wit It“

Proč nebyl nikdo poblíž, aby Dem Franchize Boyz řekl, že snap rap bude mít asi tolik nohou jako Tom Cruise v Narozen 4. července? Polovina osmdesátých let nám přinesla tenhle ubohý trend a DFB se postaral o to, aby byla Atlanta reprezentována a zároveň ztrapněna. Odvolávat se na svůj jiný hit několikrát v průběhu novější skladby není způsob, jak dokázat svou lyrickou zdatnost; chci říct, že Kanye ani po tolika letech nerapuje o zlatokopkách a zadrátovaných čelistech. Jsem si jistý, že v té době to bylo něco, co někdo někde považoval za trochu slušné, ale ten někdo někde je nějaký hlupák. Kdybych měl k DFB přiřadit skutečný franšízový ekvivalent, zvolil bych něco zastaralého a jen krátce relevantního, třeba Radioshack nebo ty vyzváněcí melodie od Jamstera. Jako by průměrnost té písně sama o sobě nebyla dost špatná, píseň byla navíc zmasírována s „Coming Undone“ od Korn, čímž vznikl ten nejohavnější rap rock od dob „Collision Course“ od Linkin Park a Jay Z. -Pat Levy

Mase – „Feel So Good“

Nejsem si jistý, jak se Mase stal tak populárním. Nebýt jeho spojení s Puff Daddym, byla by polovina 90. let pro Masona Betha úplně jinou dobou. Většina jeho rapů vypadala, jako by mluvilo dítě. Neměl šviháctví Diddyho ani autoritu Biggieho, ale tak nějak jste nemohli hodit zlatý řetěz do dlouhého osvětleného tunelu, aniž byste narazili na Maseho verš. „Feel So Good“, která vyšla v roce Bad Boy Records, 1997, zní obzvlášť líně, Mase každou sloku tak nějak mumlá a loudá. Kluci v úvodu vaší skladby by neměli být k poslechu vzrušivější než vy. Působí tak nejistě, jako Plachý Ronnie před třídou, a vy nevěříte, že je na Waikiki a popíjí DP til TV look 3D. Je ve svém pokoji ve tmě, zatímco Diddy paří bez něj. Zachraňuje to refrén „bad bad bad bad boy“, což není Mase, a proto to zachraňuje. -Nick Freed

Chamillionaire ft. Krayzie Bone – „Ridin'“

Je spousta písniček, které se zničí kvůli tomu, jak je lidi zajedou do země. „Drunk in Love“ přežila Jay Zho sloku jen proto, aby ji stáhly dolů otřepané memy a Vines. „The Motto“ málem zničilo Ameriku, částečně proto, že mělo tu smůlu, že padlo v době, kdy vysokoškoláci potřebovali záminku k flámování na Four Lokos. Počet znesvěcení, která Chamillionairova „Ridin'“ utrpěla ve jménu humoru, je široký. „Drunk in Love“ je skvělá píseň a „The Motto“ je dobrá v malých dávkách; „Ridin'“ se hodí k jankovitému parodování, protože za hluchým hákem a rychlokvašeným přednesem se skrývá bezelstná drsňácká mluva. Chytlavost se nerovná originální myšlence… nebo spíš myšlence. Podívejte se na tyhle texty: „Policie zastaví hned za ním a má to v krku/ Okna dolů, musím zastavit znečištění“, „40ounce v klíně mi mrznou koule“. Chamillionaire má dokonce tu drzost jmenovat Playstation a do videa zahrnout Xbox. -Brian Josephs

Marky Mark and the Funky Bunch – „Good Vibrations“

Pro ty z vás, kteří nezažili explozi hip-hopu a rapu na přelomu 80. a 90. let, to byla divná, divná doba. Obzvlášť když se na prvním místě v žebříčku rapových skladeb (a vůbec všech skladeb) v zemi umístila chůdová stylizace bostonského Marka Wahlberga a skupiny Funky Bunch. „Good Vibrations“, která dosáhla vrcholu v době, kdy si Naughty by Nature razilo cestu nahoru v žebříčcích s „O.P.P.“, nebyla jen hitem. Byl to hit, za který jistě částečně vděčíme Wahlbergovu videoklipu k písni bez trička a nakažlivému rytmu. Nemohlo to však zakrýt trapnost bostonského bělocha. V roce 1998 se Marky Mark naplno věnoval Marku Wahlbergovi a přešel k herectví. Mnohem lepší krok, Marku. -Nick Freed

2 Live Crew – „Banned in the U.S.A.“

„Banned in the U.S.A.“ od skupiny 2 Live Crew, která lehkomyslně interpoluje hodně špatně interpretovanou klasiku Bruce Springsteena „Born in the U.S.A.“ z roku 1984, je možná nejnepravděpodobnějším hitem na tomto seznamu. Je to spíš esej než píseň, ale ne že by to byla nějak zvlášť promyšlená esej; místo toho se skládá z útržků notně nadržené miamské skupiny, která deklaruje svá práva podle prvního dodatku. Součástí zábavy 2 Live Crew je to, že se málokdy starali o to, jak oplzlí vlastně jsou. „Banned in the U.S.A.“ je tedy zbytečný paskvil. „Fight the Power“ to není. -Michael Madden

Eminem ft. Rihanna – „Love the Way You Lie“

Jedním slovem, „Love the Way You Lie“ je nepříjemná. Album Recovery z roku 2010 je mezi Eminemovými fanoušky možná nejpolarizovanějším albem a „Love the Way You Lie“ je toho velkým důvodem. Je zatraceně blízko vědeckému důkazu, že Marshall Mathers, který napsal skutečně motivující „Lose Yourself“, vypravěčský rozsah „Stan“ a znělky „My Band“ od D12, je lyrický génius. Ví, jak slova působí na lidi. Nicméně „Love the Way You Lie“ – která odvážně upozorňuje na domácí násilí mezi Chrisem Brownem a Rihannou – je příliš intenzivní. Em a Ri jsou na stejné vlně a poselství se jim daří předat, ale to neznamená, že věc nepůsobí rozháraně; jeho sloky jsou zrychlené a naštvané, její háčky nejsou dostatečně katarzní. -Michael Madden

Psy – „Gangnam Style“

Téměř se vám musí líbit představa, že se tenhle týpek vynoří odnikud a natočí mezinárodní hit o své vzdálené zemi. Jak se později ukázalo, „Gangnam Style“, který Psy napsal o soulské čtvrti Gangnam, měl sice značný sociální komentář, ale všechno ostatní (tanec, háček „HAYYYY SEXY LADAY“, „wup-wup-wup-wup-wupwup“, dokonce i bleskový beat ovlivněný EDM) se rychle omrzelo. V jeho celkovém počtu zhlédnutí na YouTube je tolik číslic (2 000 000 000/dvě miliardy-s-a-b), že se při jeho psaní můžete dostat do rytmu. Po chvíli je ale těžké se vžít do rytmu samotné písničky. -Michael Madden

Snow – „Informer“

Kanadský reggae interpret Snow vydal skladbu „Informer“ v roce 1993 a vystřelil ji na první místo v žebříčku Billboard Hot 100 a do první desítky v žebříčku Hip-Hop/R&B. V roce 1993 se skladba dostala na první místo v žebříčku Billboard Hot 100 a do první desítky v žebříčku Hip-Hop/R&B, kde se umístila na prvním místě. A také, ačkoli na tom, co se týče hip-hopu, nezáleží, je to běloch. Poněkud nerozluštitelný rychlý rap líčí Snowovu minulost, kdy byl dvakrát zatčen za pokus o vraždu, a prvních osm měsíců, kdy byla píseň venku, byl dokonce ve vězení za napadení. Pro někoho dobrý pouliční kredit, ale ten se vymaže, když uslyšíte lehké rohy a falešnou bravuru skladby. Pak zjistíte, že Snow později zkrátil obvinění na „barovou rvačku“. Přesto dobrý pokus. -Nick Freed

504 Boyz – „Wobble Wobble“

Z superskupiny No Limit 504 Boyz „Wobble Wobble“ samozřejmě něco dobrého vzešlo: Byla to další připomínka toho, že ženy s přebytkem harampádí v kufru mohou nabídnout víc v dobrém slova smyslu. Ale opakovat slovesa stále dokola, jako to dělá skupina zde – „Won’t you wobble wobble, lemme see ya shake it shake it, now won’t you drop it drop it“ – je stěží umění. Nepomáhá ani to, že Macova sloka, otvírák, je jediná s mírně vtipnou replikou („Giving up them pesos, I thinks nada“). Cokoli s Mystikalovým virtuózním štěkotem je obvykle dost vzrušující, ale celkově „Wobble Wobble“ padá na hubu. -Michael Madden

Wreckx-n-Effect – „Rump Shaker“

Mysleli byste si, že rapová píseň o slávě zadku, která vám zároveň nabízí zeměpisnou metaforu, bude z tohoto seznamu automaticky vyloučena. Když však jde o chlapce z Wreckx-n-Effect, nezachrání je ani tenká metafora. Text, o němž je řeč: „Slidin ‚em across from New York down by your Virginia/ Tickle you around Delaware before I enter“. Jo, taky nevím. Tato píseň byla také první ochutnávkou slávy Pharrella Williamse, který v pouhých 19 letech napsal sloku Teddyho Rileyho. Určitě by se dalo říct, že je to vrchol písně, s chytrým přehozením zpět na „I Like It“ od DeBarge, ale nikdy to není dost. Bez ohledu na to strávila píseň tři týdny na vrcholu žebříčku Rap Songs, a to bylo v zimě roku 1992 asi tak dobré, jak to jen šlo. Pokud tedy nechcete raději hymnu naštvaného přítele „Not Gonna Be Able to Do It“ od Double XX Posse. Jo, to jsem si nemyslel. -Nick Freed

Will Smith ft. Kool Moe Dee a Dru Hill – „Wild Wild West“

Na konci 90. let hrál Will Smith ve filmových trhácích a zároveň vydával multiplatinová alba. Od dob Elvise to nikdo jiný nedělal. Zpětně se však zdá, že o zlato přišel s písní „Wild Wild West“, a to jak s písní, tak s filmem. Možná proto, že tato píseň zní úplně stejně jako ten jiný filmový soundtrackový motiv („Men in Black“) a singly („Gettin‘ Jiggy Wit It“), které vydal předtím, ale nic nezní víc jako hiphopový lesk z roku 1999 než tato píseň. Nebo možná proto, že film byl nevyrovnanou, lehce rasistickou, steam-punkovou poctou skvělému televiznímu seriálu. Ať tak či onak, ani Kool Moe Dee a Dru Hill to nezachránili. -Nick Freed

Crazytown – „Butterfly“

Může být prostě všeobecná shoda, že nu-metal/rap-rock byl prostě špatný nápad? Můžeme se rozhodnout ignorovat roky 1998-2002, co se týče populární rockové hudby, stejně jako jsme to udělali s roky, kdy jsme se všichni nechali ostříhat dohola a nosili uniformy JNCO? Proč v tomto článku o hip-hopu mluvím o rocku? No, protože to chce vědět jak rocková, tak rapová komunita: Co to kurva bylo za písničku „Butterfly“ od Crazytown? Complex ji zařadil na seznam všech rapových singlů č. 1 v žebříčku Hot 100 a i pro nás je dostatečně kvalifikovaná. Abychom byli spravedliví, je to spíš hip-hop než rock. Sloky rapuje s maximálním citem pro Ed Hardyho Shifty Shellshock. Tahle písnička byla na prvním místě jen dva týdny, ale musela být na vrcholu každého seznamu Clear Channelu „písniček, které se hrají, dokud si posluchači nechtějí vyškrábat oči“, protože jste jí nemohli uniknout. -Nick Freed

Macklemore – „Thrift Shop“

Je příliš snadné Macklemora nenávidět. To, že svého úspěchu dosáhl samostatně (spolu s pomocí svého Tichého Boba, Ryana Lewise), je jistě obdivuhodné. „Same Love“ je kýčovitá a opatrná, ale pravděpodobně stále společensky důležitá, a na The Heist je skutečně několik dobrých písní. Je možné, že si všechny ty Grammy dokonce zasloužil, protože Grammy jsou soutěží popové hudby, a ne hip-hopu. Zatímco samotný Macklemore si zaslouží pochvalu, „Thrift Shop“ absolutně ne. Úspěch písně lze přičíst její chytlavosti i širšímu ohlasu její (stále trochu zastaralé) kritiky obskurních tendencí hip-hopu. Je to nevkusná skladba vytvořená hloupým umělcem, která nějakým způsobem uchvátila národ. Ale taky je zatraceně chytlavá. Stejně jako v případě Macklemorova úspěchu na Grammy není překvapením, že se „Thrift Shop“ dostal na první místo. Stejně jako ono předávání cen je však nakonec zbytečné a ve velkém měřítku se nejlépe vyplatí ho ignorovat. -Will Hagle

Nelly ft. Paul Wall a Ali & Gipp – „Grillz“

„Call me George Foreman ‚cause I’m selling everybody grills.“ (Říkejte mi George Foreman, protože všem prodávám grily). Takto vlastně končí Paul Wall z Houstonu svou sloku na Nellyho „Grillz“, a právě to stačí k vyvrácení hloubky této ódy na podivný fenomén rapperů, kteří si brousí zuby. Beat Jermaina Dupreho i háček jsou mrňavé a ani Wall, občas jeden z nejchytřejších rapperů s pointou na jihu (viz Get Ya Mind Correct, jeho první kolaborační album s Chamillionairem), nedokáže zaujmout. To nemluvím o Ali & Gippovi, členech St. Lunatics, respektive Goodie Mob, kteří si zde vyměňují bary a stále mírně snižují lesk svých nevýrazných individuálních příspěvků. -Michael Madden

LMFAO – „Sexy and I Know It“

Zopakování slova „wiggle“ není nejlépe napsaná rapová sloka. O textovou genialitu se ovšem LMFAO nikdy nesnažili. Faktem je, že tato píseň měla svého času místo v žebříčku nejoblíbenějších hiphopových/R&B skladeb v USA podle Billboardu. Technicky se v tomto žebříčku umístila na 93. místě, ale celkově se umístila na 1. místě a v žebříčku Dance/Electronic. Když ji uslyšíte poprvé, možná vám bude připadat zábavná a bláznivá nebo veselá. Při dalším stém poslechu už tolik ne. Ačkoli LMFAO nejsou nutně rappeři, jejich vzestup také korespondoval s explozí EDM ve Spojených státech, která se nakonec začala prolínat s hip-hopem a stírat hranice mezi těmito žánry. Pro jedince ve věku, kdy je „paření“ v pravidelných intervalech stále ještě možné, má duo jisté zásluhy. Doporučení snesitelnější písně od LMFAO se podobá radám, které si tito pařící jedinci mohou dávat v místní putyce: Je lepší zůstat u „Shots“. -Will Hagle

Mims – „This Is Why I’m Hot“

„I’m hot ‚cause I’m fly, you ain’t ‚cause you not,“ rozhoduje manhattanský rapper Mims alias Albert Einstein rapové hry ve svém prvním a jediném hitu kariéry. Je to minimalistický (a plytký) odvar s bleepy-bloopy beatem Blackout Movement, strnulým a opakujícím se hookem a slabými rýmy, díky nimž Mims působí smutně sebeironicky („I could sell a mil sayin‘ nothing on the track“). Později prohlásí: „I represent New York, I got it on my back,“ a jako by zapomněl na pověst východního pobřeží, které je proslulé lyrickými triky a pečlivě vystavěnými flow. Někde se Ghostface Killah pořád ještě kroutí. -Michael Madden

Soulja Boy Tell ‚Em ft. Sammie – „Kiss Me Thru the Phone“

Songy na Soulja Boyově desce Souljaboytellem.com, jako „Bapes“ a „Yahhh!“, byly rozředěnými verzemi jeho raných virálních hitů. iSouljaBoyTellem, jeho následné LP, si ani nemohlo dovolit luxus přepracovat dříve vydané skladby. „Bird Walk“, „Kiss Me Thru the Phone“ a „Turn My Swag On“ byly tři singly z tohoto alba a nejhorší skladba se nějakým způsobem umístila nejvýše v žebříčku Billboard. Píseň, která dvakrát sesadila z první příčky „Dead and Gone“ T.I. a Justina Timberlakea, je také ukázkovým příkladem toho, jak hrozným se Soulja Boy stal a přitom zůstal nepochopitelně úspěšný. Ani nepředstírá, že píše souvislý text, a sotva se potácí ve vyprávění o udržování vztahu s dívkou výhradně přes mobilní telefon (což je skutečný životní trend, který možná předpověděl dřív než většina ostatních), zatímco Sammie zpívá háček a prozrazuje skutečné telefonní číslo ve stylu Mikea Jonese. Budu si stát za svým velmi sporným názorem, že Soulja Boy je jedním z nejdůležitějších umělců mé generace. Pokud musí být „Kiss Me Thru the Phone“ zahrnuta do diskuse o jeho odkazu, pak je to tak. -Will Hagle

Vanilla Ice – „Ice Ice Baby“

Když jsem před třemi lety dělal rozhovor s minneapoliským rapperem Brotherem Alim, řekl mi, že „Ice Ice Baby“ Vanilly Ice je jedním z prvních hiphopových smyků. Společná rada jeho a jeho přátel Iceovi po jejím vydání? Vypadni odsud. Ali měl na mysli, že dallaský rapper údajně zneužil žánr – hip-hop – jehož identita byla pro většinu Američanů stále ve vzduchu. Ne že by Iceovy hlášky nebyly nezapomenutelné; jestli je „I’m cooking MCs like a pound of bacon“ otřepané, tak přinejmenším existuje spousta lepších hlášek, jako je tato, na jiných místech hiphopové historie. Jde jen o to, že jeho podání je tak (ehm) vanilkové, že ho na pozdějších singlech těžko poznáte. -Michael Madden

The Black Eyed Peas – „Boom Boom Pow“

Onomatopoie písně „Boom Boom Pow“ od The Black Eyed Peas ji činí přímo zbytečnou. „Boom boom boom,“ zazní háček přesně ve chvíli, kdy se – hádáte správně – skladba otřásá basy. Tyhle taneční parket tříštící spodky jsou asi to jediné, co má píseň k dobru, protože syntezátory, zejména ten wiggly-wobbly, který se objeví zhruba v čase 3:20, zněly křehce, už když se objevily. Po textové stránce, ačkoli jsem kdysi znal neústupného indie-rapového kluka, který považoval rané věci Peas za nadupané, tady prostě žádné hiphopové vzdělání slyšet není. „I’m so 3008 / You so two thousand late,“ spustí Fergie a předvede asi tolik mikrofonového mistrovství, kolik byste od holky jménem Stacy Ferguson čekali. Naštěstí se Peas vykoupí skladbou „I Gotta Feeling“, jednou z nejlepších party písní té doby. „Boom Boom Pow“? Spíš bu-dum-chihhh. -Michael Madden

Shop Boyz – „Party Like a Rockstar“

„Yeeeeeah. Totálně vole!“ Tak začíná tahle písnička. Na co říkáš totálně, Shop Boyz? A kdo je ten neviditelný týpek? Sentiment téhle písničky je dost směšný. Každý už ví, že rappeři rádi paří, ale stavět rockové hvězdy na piedestal party, jako by to bylo něco, o co by rappeři měli usilovat, mi přijde zcestné. Každý paří po svém, Shop Boyz. Copak to nechápeš? Je to jako člověk na večírku, který je víc než sjetý a chodí kolem a říká všem, aby se „dostali na mou úroveň“. A i když jsem si téměř jistý, že to s tím nemá nic společného, stejně téhle písničce vyčítám, že se Lil Wayne s Rebirth pustil do „rocku“. Brutálně průměrné kytarové riffy, které ve videoklipu působí, jako by někdo hrál na air guitar se skutečnou kytarou v ruce, z ní možná skutečně dělají horší rap-rockovou skladbu než mash-up DFB a Korn. -Pat Levy