Thajské „vesnice s dlouhým krkem“ nejsou jen kontroverzní turistické atrakce – jsou to domovy a pracoviště pro uprchlíky

I když jste o vesnici Huai Sua Tao nikdy neslyšeli, možná znáte některé její obyvatele. V této vesnici, která se nachází v horách severozápadního Thajska, žije asi tucet „žen s dlouhým krkem“, které jsou známé tím, že nosí vinuté mosazné kroužky, které jim prodlužují krk. V této odlehlé thajské provincii zvané Mae Hong Son jsou pravděpodobně největší turistickou atrakcí.

Ženy a jejich rodiny nejsou občany Thajska, ale uprchlíky z Myanmaru, kteří utíkají před chudobou a konflikty ve své vlasti, kde jsou příslušníky marginalizované etnické menšiny: Kayah. Prsteny na krku jsou doma tradicí. V Thajsku jsou kulturní kuriozitou, za kterou turisté zaplatí.

Turisté přijíždějí až z Bangkoku, vzdáleného asi 12 hodin cesty, aby se prošli po jediné prašné ulici ve vesnici, která byla vybudována jako ukázka způsobu života Kayahů. Takzvaná vesnice Dlouhý krk byla postavena před 27 lety na pozemku z kopce od skutečné thajské vesnice, kam se některé rodiny Kayahů přestěhují, když si našetří dost peněz na stavbu nového domu.

Když do vesnice proniknou návštěvníci, ženy rychle přejdou od sledování popových písniček na chytrých telefonech ke tkaní tradičních oděvů nebo brnkání na ošoupanou dřevěnou kytaru. Většinou však stojí v pozoru za stánky, které lemují kamenitou cestu, a doufají, že si někdo koupí vystavené řemeslné výrobky a suvenýry.

Turisté, z nichž většina jsou Thajci, procházejí kolem a fotí si je nebo si s nimi dělají selfie – někteří si koupí jeden z desítek výrobků, které jsou u každého stánku na prodej. Thajští návštěvníci mají vstup zdarma, ale cizinci platí za vstup do vesnice 250 bahtů (asi 7,50 USD), které zřejmě jdou na zaplacení základního měsíčního platu žen ve výši 1 500 bahtů. Jeden z návštěvníků nedávno odpoledne přivezl svých pět starších sester až z Bangkoku, aby se na ženy podíval.

Celá podívaná vyvolala kritiku ze strany vnějších pozorovatelů, kteří tvrdí, že jde o lidskou zoologickou zahradu využívající migranty, kteří mají jen málo jiných možností obživy.

„Je to naprosto lidská zoologická zahrada,“ řekla v roce 2008 BBC mluvčí UNHCR Kitty McKinseyová na pozadí obvinění, že thajské úřady cíleně brání ženám z Káji v přesídlení do třetích zemí kvůli jejich hodnotě jako turistické atrakce. „Jedním z řešení je, aby tam turisté přestali jezdit,“ dodala.

Ma Ja, jedna z žen s dlouhým krkem, jejíž rodina přišla do Thajska, když jí bylo 11 let, doufá, že lidé výzvu McKinseyové neuposlechnou. Pro ni jsou tito turisté nejen jediným zdrojem příjmů, ale také jedinečně lukrativním zdrojem, který ženám umožňuje vydělat – během hlavní turistické sezóny – až desetinásobek toho, co jejich manželé.

„Ze začátku jsem nechápala, proč k nám musí pouštět turisty,“ říká Ma Ja. „Později jsem důvody pochopila, je to proto, že máme odlišnou kulturu, kterou chtějí lidé zvenčí poznat. Pozitivní je, že tím, že k nám turisté přijíždějí, vytváří to pro nás pracovní místa a my máme příjem v našich rodinách z prodeje suvenýrů pro ně. Prodej suvenýrů se stal naším zdrojem příjmů, protože nemáme jiné východisko. Kdyby k nám turisté nejezdili, nevěděli bychom, co máme dělat.“

Jeden muž žijící v Huai Sua Tao, který si nepřál být jmenován z obavy před odvetou, pokud se někdy vrátí do Myanmaru, řekl, že život v Thajsku je mnohem lepší než doma. Vzpomíná, jak se svou rodinou strávil několik dní putováním džunglí, aby se dostal do Thajska, kde nás alespoň „neobtěžují vojáci“.

Ma Pang, 34letá matka dvou dětí, říká: „Nechodila jsem do školy … když jsem přijela, začala jsem prodávat suvenýry. Prsteny jsem nosila od svých devíti let, protože jsou součástí naší kultury. Pro mě, když jsem tady, jsem se cítila šťastná; i když jsem nemohla chodit do školy, mohu pomáhat své matce vydělávat na živobytí.“

Přestože je život v Thajsku bezpečnější, pro migranty v Huai Sua Tao zůstává těžký. Vesnice je špatně rozvinutá, v těsných dřevěných domcích je jen pramínek elektřiny, který stačí na nabíjení telefonů nebo napájení staré televize. To je součást zážitků, které si turisté kupují.

„Turisté nebudou chtít přijet na návštěvu, pokud bude vesnice rozvinutá,“ říká Boonrat Santisuk, který pracuje u vchodu do vesnice a vybírá vstupné.

Říká, že až tam ženy stráví dost času a našetří peníze, budou si moci dovolit postavit dům v rozvinutější části vesnice hned nahoře na kopci, kde žijí běžní thajští vesničané mimo turistickou oblast.

Zde jsou možnosti žít a pracovat v Thajsku pro migranty bez dokladů, jako je Kayah, značně omezené a životní náklady mohou být výrazně vyšší, takže přestěhovat se dál než na kopec není snadné. Ženy a jejich rodiny mohou většinou volně cestovat a pracovat v rámci Mae Hong Son, ale aby se vůbec mohly vydat do jiné provincie, musí požádat o povolení a pro ty, kteří hledají zaměstnání, je třeba získat zvláštní pracovní povolení.

„V Thajsku žijí odhadem 3 miliony migrujících pracovníků z Myanmaru, z nichž pouze polovina získala pracovní povolení v rámci formálního migračního procesu,“ vysvětluje Duncan McArthur, ředitel Thai-Burma Border Consortium, významné místní nevládní organizace poskytující pomoc myanmarským uprchlíkům. „Registrovaní pracovní migranti mají právo pracovat, ale jejich pohyb je omezen na určenou provincii, pokud nemají zvláštní povolení. Migrující pracovníci bez dokladů a uprchlíci, kteří žijí mimo tábory, jsou oficiálně považováni za nelegální přistěhovalce a podléhají deportaci.“

Nedávná vládní legislativa potírající podniky, které zaměstnávají pracovníky bez dokladů, stále více ztěžuje život uprchlíkům, kteří se snaží žít mimo tábory. Tisíce z nich se přesunuly přes hranice zpět do Myanmaru.

Pro ženy z Huai Sua Tao a jejich protějšky v dalších vesnicích s dlouhými krky to znamená ještě méně možností – jsou však ve výjimečném postavení, protože jejich kultura je cenným zbožím.

Vesnice s dlouhými krky se objevily také v okolí Chiang Mai a Pattayi, známého hlavního města sexuálního turismu, které se nachází stovky kilometrů jižně od Mae Hong Son. Podle Boonrata Santisuka jsou tři vesnice dlouhých krků v Pattayi nové, byly otevřeny letos a jsou určeny především čínským turistům. Provincie Chiang Mai sice není tak lukrativní jako Pattaya, ale má tu výhodu, že sousedí s Mae Hong Sonem a více se podobá životu Kayahů v Myanmaru.

„V Pattayi je nejvyšší plat, druhý nejvyšší je v Chiang Mai, tady je nejnižší,“ říká Ma Pang, která prý čeká na povolení, aby mohla jít na pár měsíců pracovat do Pattayi. Není zdaleka první ženou, která odchází za lepšími penězi, zejména v období dešťů, kdy je v odlehlých oblastech, jako je Mae Hong Son, nízký turistický ruch.

Ale její manžel, čtyřletá dcera a desetiletý syn by zůstali. Ma Pang říká, že bez thajského občanského průkazu by její děti nemohly chodit do školy v Pattayi, zatímco v Huai Sua Tao mohou navštěvovat místní thajskou školu.

„Nejdříve chci zůstat déle , ale pak se s malým dítětem cítím špatně, když onemocní a jeho otec se o něj neumí postarat,“ říká.

Ma Ja říká, že mezi svou rodinou, nedostatkem dlouhodobé pracovní jistoty v Pattayi a známostí života v Huai Sua Tao neplánuje nikam odcházet. A přestože zdůrazňuje, že většina žen včetně ní si života v Huai Sua Tao váží a chce, aby je tam turisté navštěvovali, nemůže si pomoci a touží po něčem jiném.

„Neměla jsem na výběr; kdybych se měla vzdělávat, dělala bych něco jiného … ne se jen nechat fotit. Mám pocit, že mi život může nabídnout víc, ne jen tohle,“ říká.