Helen Kellerová toho za svůj život stihla hodně. Většina z toho neměla nic společného s jejím postižením, i když něco ano. Její postavení jako veřejné osobnosti však vytvořilo mýty, které odhalují stejně tak dlouhotrvající společenské předsudky jako její skutečný život.
Jak se učí školáci, Kellerová prožila většinu svého života jako hluchoslepá žena. Narodila se – na dnešní den v roce 1880 – se schopnostmi vidět a slyšet, ale když jí byly necelé dva roky, onemocněla nemocí – podle Davena Hiskeyho pro Today I Found Out snad meningitidou nebo spalničkou – která ji připravila o zrak a sluch. Kromě tohoto prostého faktu však existuje mnoho dezinformací.
Mýtus: Nebyla schopná ničeho, dokud nepotkala Anne Sullivanovou
Obvykle se soudí, že Kellerová „neměla možnost komunikovat s rodinou, dokud se kolem jejích sedmých narozenin neobjevila její učitelka,“ píše Hiskey. Kellerová – která neměla žádné kognitivní poruchy – však dokázala používat asi 60 různých znaků, aby se dorozuměla.
Těmi se většinou dorozumívala se svou kamarádkou Martou Washingtonovou, která byla dcerou kuchařky Kellerových. „Trávily jsme spoustu času v kuchyni, hnětly jsme kuličky z těsta, pomáhaly dělat zmrzlinu, mlely kávu, hádaly se o mísu s koláči a krmily slepice a krůty, které se hemžily na kuchyňských schodech,“ napsala Kellerová v knize Příběh mého života.
Kellerův vztah s Washingtonovou utvářelo jejich rozdílné společenské postavení, jak píše, a skutečnost, že Kellerová uměla dát najevo svá přání: „Vyhovovalo mi, když jsem nad ní mohla dominovat, a ona se zpravidla raději podřídila mé tyranii, než aby riskovala ruční střet,“ napsala.
Je však pravda, že v těchto prvních letech si Kellerova rodina nemyslela, že by se někdy mohla vzdělávat, píše Hiskey. Když jí však bylo šest let, její matka se myšlenkou na její vzdělání zabývala a nakonec ji seznámila (neméně Alexander Graham Bell) s Perkinsovým institutem pro nevidomé, díky němuž Kellerová získala Anne Sullivanovou jako společnici.
Mýtus: Byla apolitická
Ve skutečnosti měla Kellerová silnou osobní politiku, která ji dokonce dostala na seznam členů komunistické strany sestavený FBI v roce 1949. Pro pořádek dodejme, že ačkoli byla Kellerová opravdovou socialistkou, nebyla členkou komunistické strany.
Když jí bylo šestnáct let, v roce 1896, byla katapultována k národní slávě, píše Keith Rosenthal pro International Socialist Review. V roce 1904, kdy absolvovala Radcliffe College, už byla mezinárodně známá. O několik let později vstoupila do Socialistické strany Ameriky a začala prosazovat revoluční změny. „Všímala si úzkého vztahu mezi postižením a chudobou a z obojího vinila kapitalismus a špatné průmyslové podmínky,“ píše Sascha Cohen pro Time.
Ačkoli však měla silnou politiku a celonárodní hlas, nikdo nebral její názory vážně. „Redaktoři novin používali její postižení jako prostředek, aby odmítli její politiku a odradili lidi od toho, aby ji brali vážně,“ píše Rosenthal. „Její radikalismus, ujišťovali by konzervativní pisatelé, byl produktem politických ‚chyb pramenících ze zjevných omezení jejího vývoje'“.
Přesto byla vůdčím světlem amerického socialistického hnutí, píše Rosenthal. Kromě mnoha jiných věcí se zasazovala o pacifismus a o to, aby USA zůstaly mimo první světovou válku.
Mýtus: Neměla žádný romantický život
Stejně jako mnoho jiných lidí toužila Kellerová po životním partnerovi i po romantice. A jednou se zdálo, že by se tato touha mohla naplnit. Bylo jí třicet let, byla světově proslulá a stále žila se svou podporovatelkou a společnicí Anne Sullivanovou, která se v té době vdala a s manželem se odcizila.
Sullivanová těžce onemocněla a musela si kvůli svému zdraví vzít dovolenou, takže nemohla působit jako Kellerova sekretářka. Na její místo nastoupil Peter Fagan, devětadvacetiletý reportér listu Boston Herald. Dvojice se do sebe zamilovala a plánovala svatbu.
„Její širší rodina vztah rázně potlačila,“ píše Kim E. Nielsen v knize Helen Keller: Kellerové, v knize „Vybrané spisy“ (Selected Writings). „Všichni byli neoblomně přesvědčeni, že manželství a plození dětí nejsou pro hluchoslepou ženu vhodnou volbou.“ Pod tlakem rodiny a bez podpory svého druha „se zřejmě s tímto přesvědčením smířila,“ píše Nielsenová. „Peter Fagan z jejího života zmizel.“
„Jak osamělá a nepřipravená se často cítím, zvláště když se v noci budím!“ napsala v té době Sullivanovi.
„Její vítězství nad mnohonásobným postižením a její obrovská sláva ji uvěznily ve stísněné svatosti a obrazu čistoty,“ píše Rosie Sultanová pro Huffington Post. „Ačkoli dokázala mluvit o rovnosti, právech druhých – dokonce občas i o sexualitě -, nebyla jí přiznána práva, o která usilovala pro ostatní.“