Symfonie č. 5 c moll, op. 67

. 5 c moll, op. 67, orchestrální dílo německého skladatele Ludwiga van Beethovena, všeobecně známé podle zlověstného čtyřtónového úvodního motivu – často interpretovaného jako hudební projev „osudu klepajícího na dveře“ -, který se v různých podobách opakuje v celé skladbě. Symfonie měla premiéru 22. prosince 1808 ve Vídni a brzy se stala etalonem, s nímž se poměřovalo mnoho dalších symfonií.

Beethoven obvykle pracoval na několika skladbách současně. Krátce po dokončení Symfonie č. 3 Es dur (Eroica) v roce 1803 začal psát dílo dnes známé jako Symfonie č. 5 c moll, ale počáteční pokrok byl pomalý a až v letech 1807-08 na něm začal intenzivně pracovat. Mezitím začal psát další symfonii, která je dnes známá jako Symfonie č. 6 F dur (Pastorale). Obě symfonie dokončil Beethoven téměř současně v roce 1808 a jejich společná premiéra proběhla v rámci jednoho celobethovenovského programu. Při tomto prvním provedení však Pastorale nesla číslo pět. Někdy mezi premiérou a vydáním Beethoven obě skladby přečísloval: z c moll se stala Pátá symfonie a z F dur Šestá symfonie.

Hudební kritika se o symfonii c moll při její premiéře příliš nevyjadřovala, ale o rok a půl později se další provedení díla dočkalo velmi příznivé recenze v Allgemeine musikalische Zeitung („Všeobecný hudební věstník“):

Hlubokou nocí této říše pronikají zářivé paprsky a my si uvědomujeme nesmírné stíny, které se zvedají a klesají, přibližují se k nám a stírají nás, ale ne bolest nekonečné touhy, v níž každá rozkoš, která se vzedmula ve zvucích oslav, klesá a potápí se, a jen v této bolesti – v lásce, naději, radosti (sebepohlcující, ale neničící), která chce roztrhnout naši hruď plnohlasnou harmonií všech vášní – žijeme dál jako nadšení vizionáři!“

Málo recenzentů v 21. století píše s takovou popisnou energií, snad proto, že jen málo hudebních recenzentů je romanopisci, skladateli a malíři. V tomto případě však byl recenzentem dokonalý německý umělec E. T. A. Hoffmann.“

Pátá symfonie byla od Hoffmannova barvitého hodnocení podrobena mnoha analýzám a její první čtyři tóny vzbudily velkou pozornost. Výška a rytmus těchto tónů – tři stejně dlouhá g, po nichž následuje trvalé es (pod g) – částečně nastiňují akord c moll a nakonec ohlašují domovskou tóninu symfonie. A co je možná ještě důležitější, tvoří rytmické a melodické ukotvení celé skladby. Sám Beethoven údajně popsal tuto figuru jako „osud klepající na dveře“. Je to sugestivní představa, ale zdroj této atribuce, Beethovenův někdejší přítel Anton Schindler, byl známý tím, že se nenechal odradit fakty od dobrého příběhu. V každém případě zůstala představa „osudového“ tématu nebo „osudového“ motivu oblíbená.

V průběhu sonátové první věty symfonie „Allegro con brio“ nabývá ústřední motiv různých podob – někdy tušených, jindy triumfálních -, když přechází z jedné části orchestru do druhé, přechází do různých výškových center a zní v různých dynamických úrovních. V závěru této věty nabízí krátké hobojové sólo dojemný kontrast k hudební bouři, která ho obklopuje. Lyričtější druhá věta, „Andante con moto“, se skládá ze dvou střídajících se témat ve formě variací. Ve druhém tématu věty je výrazný obecný rytmus „osudového“ motivu. Třetí věta, „Allegro“, je obsazena jako scherzo a trio. Začíná jemně, tématem, které využívá rytmus „osudu“. Tento rytmus brzy vystupuje do popředí a v triové části přechází do odvážného a rušného fugového vyvrcholení. První nálady scherza se pak vracejí velmi jemně, než se symfonie bez přestávky vrhne do horoucí čtvrté a závěrečné věty. Stejně jako třetí věta je i finále označeno jako „Allegro“ a stejně jako druhá věta obsahuje ve svém druhém tématu „osudový“ rytmus. Finále se vrací k sonátové formě první věty, ale končí energickou codou, která zvyšuje tempo i hlasitost a spěje k závěrečné kadenci symfonie.

Poznávací motiv Beethovenovy Páté symfonie má obrovský ohlas daleko za hranicemi klasické hudby. Za druhé světové války jej například spojenecká vojska používala k signalizaci vítězného okamžiku, neboť jeho rytmus – krátký, krátký, krátký, dlouhý – odpovídal rytmu písmene V v Morseově abecedě. V polovině 70. let 20. století vydal americký hudebník Walter Murphy populární diskotékovou nahrávku „A Fifth of Beethoven“, která byla založena na charakteristickém motivu a dalších prvcích první věty symfonie. Figurka „osudu“ se objevila také v mnoha filmech a byla použita v televizních reklamách k propagaci řady výrobků a služeb od alkoholu přes samoobsluhy až po internetový prohlížeč. Více než dvě století po své premiéře zůstala Beethovenova Symfonie č. 5, zejména její základní čtyřhlasé téma, pozoruhodně trvanlivá.