Sydenhamova chorea se stala přesně definovanou chorobnou jednotkou až v průběhu druhé poloviny devatenáctého století. Tento pokrok byl podpořen dostupností velkých sérií klinických údajů, které poskytly nově založené dětské nemocnice. Studie z roku 2005 zkoumala demografické a klinické charakteristiky pacientů s choreou přijatých do první britské pediatrické nemocnice (Hospital for Sick Children, Great Ormond Street, Londýn) v letech 1852-1936. Sezónní a demografické charakteristiky Sydenhamovy chorey v této době se zdají být nápadně podobné těm, které pozorujeme dnes, záznamy o případech z nemocnice Great Ormond Street poskytují podrobné popisy „typických případů“ Sydenhamovy chorey a ukazují, že britští lékaři pracující v raném věku dětských nemocnic rozpoznali nejcharakterističtější klinické rysy tohoto onemocnění.
Po celé devatenácté století se termín „chorea“ vztahoval na špatně definované spektrum hyperkinezí, včetně těch, které jsou dnes uznávány jako chorea, tiky, dystonie nebo myoklonus. William Osler prohlásil: „V celé škále lékařské terminologie neexistuje taková olla podrida jako chorea, která po celé století sloužila jako jakýsi nozologický hrnec, do kterého autoři bez rozdílu házeli afekce charakterizované nepravidelnými, bezúčelnými pohyby.“
Sydenhamova chorea, častá příčina dětské akutní chorey, je hlavním projevem revmatické horečky. Souvislost chorey s revmatismem byla poprvé popsána v roce 1802 a v následujících desetiletích ji potvrdilo několik francouzských a anglických autorů. Zařazení chorey pod revmatické onemocnění pomohlo odlišit Sydenhamovu choreu od jiných „choreických“ syndromů. Výskyt akutní revmatické horečky a revmatického onemocnění srdce neklesá. Nejnovější údaje uvádějí incidenci akutní revmatické horečky 0,6-0,7/1 000 obyvatel ve Spojených státech a Japonsku ve srovnání s 15-21/1 000 obyvatel v Asii a Africe. Prevalence akutní revmatické horečky a Sydenhamovy chorey ve vyspělých zemích v posledních desetiletích postupně klesá. Lékaři pracující v prvních dětských nemocnicích rozpoznali nové klinické syndromy prostřednictvím definice „typických klinických případů“. Složitá multisystémová onemocnění, jako je revmatická horečka, byla kategorizována až po pozorování velkých nemocničních sérií. Dětské nemocnice se proto postupně staly důležitým prostředím pro aplikaci moderní techniky „statistického průměrování“ na dětské syndromy. Historické autority v pediatrii, jako byli Walter Butler Cheadle a Octavius Sturges, působili v londýnské nemocnici pro nemocné děti a jejich klinické poznámky pomáhají objasnit, jak byl definován typický případ Sydenhamovy chorey.
Mezi lety 1860 a 1900 se podíl pacientů s choreou pohyboval mezi 5 a 7 % z celkového počtu přijatých pacientů (průměr za rok, 1003), zatímco od roku 1900 do roku 1936 byl trvale pod 4 % (průměr za rok). Chorea byla v letech 1860-1900 čtvrtou nejčastější příčinou přijetí a v 80. letech 19. století se dočasně stala druhou nejčastější diagnózou mezi hospitalizovanými pacienty. Soudobé články uvádějí homogenní rozložení dětské chorey v celé Anglii Protože však bylo mnoho dětí s choreou „vyléčeno“ doma, nemocniční údaje pravděpodobně podhodnocují výskyt chorey v celkové dětské populaci.
Větší počet případů byl přijat v chladnějších měsících, což odpovídá referenční epidemiologické zprávě o choree z konce století. V 50. a 60. letech 20. století byl v několika severoevropských a středoevropských zemích zaznamenán nejvyšší výskyt chorey v zimních měsících. Výskyt revmatismu u pacientů hospitalizovaných v nemocnici Great Ormond Street Hospital dosáhl vrcholu v říjnu a předcházel choreu přibližně o dva měsíce. To je v souladu se současnými poznatky, že většina příznaků revmatické horečky se objevuje asi 10 dní po streptokokové infekci, zatímco Sydenhamova chorea se objevuje obvykle 2-3 měsíce po infekci.
Více než 80 % pacientů s choreou bylo ve věku 7 až 11 let (průměr 9,2). Vzhledem ke zkreslení při odesílání pacientů může být tento věk falešně nízký. Britská lékařská asociace (1887) totiž uvádí nejvyšší věk mezi 11 a 15 lety. V této sérii byl poměr žen k mužům 2,7, což odpovídá celkové choreické populaci Británie ke konci 19. století. U dětí mladších 7 let se převaha žen projevuje méně. Toho si všiml i Charles West (zakládající lékař nemocnice Great Ormond Street Hospital) a následně Osler, který uvedl, že „ve druhé polovině dekády je největší počet případů u mužů a ve třetí u žen“. Ve většině studií z 20. století je převaha žen patrná pouze u dětí starších 10 let. Tato pozorování naznačují roli estrogenů v projevech Sydenhamovy chorey. Tento názor podporuje i fakt, že perorální antikoncepce a těhotenství mohou způsobit relaps onemocnění.
Deset procent z 1548 pacientů, jejichž záznamy byly zkoumány pro britskou studii, bylo následně přijato s relapsem chorey. Vzhledem k tomu, že přijetí s relapsem mělo negativní dopad na míru vyléčení v nemocnici, může tato míra podhodnocovat skutečný výskyt relapsů v celkové populaci pacientů.