Koncem roku 2008 se královna Alžběta II. na setkání s akademiky na London School of Economics zeptala, proč nikdo nepředvídal nejhorší světovou finanční krizi v poválečném období. Takzvanou velkou hospodářskou recesi, která začala koncem roku 2008 a měla trvat až do poloviny roku 2009, odstartoval náhlý kolaps nebývale vysokých cen nemovitostí a dalších aktiv – něco, co je při zpětném pohledu zřejmé, ale co přesto zřejmě nikdo nečekal.
Zdá se až příliš pravděpodobné, že se nyní chystáme udělat stejnou chybu tím, že budeme příliš sangvinicky přistupovat k dnešním bublinám na trzích aktiv a úvěrů.
Jistě, americká i světová ekonomika se z hlubin koronární hospodářské recese dobře vzpamatovaly. Je také nepochybné, že byly vyvinuty účinné vakcíny, které se nyní distribuují. Jak nás však Banka pro mezinárodní platby neustále varuje, ceny na světových trzích aktiv a úvěrů opět vzrostly výrazně nad jejich základní hodnotu – jinými slovy, nacházejí se v oblasti bublin. Kromě toho, jak nás neustále varují naši zdravotničtí experti, musíme ještě překonat temnou zimu plnou koronavirů, než bude očkována dostatečná část populace, která umožní návrat k ekonomickému normálu.
Vzhledem k tomu, že ekonomové prakticky mlčí o nebezpečí, které dnešní bubliny představují, a o riziku dalšího pádu světové ekonomiky, je třeba se ptát, zda za rok či dva, až bubliny nakonec prasknou, nebude královna klást stejný druh otázek.
Toto mlčení je o to překvapivější, když uvážíme, o kolik jsou dnes bubliny rozšířenější a o kolik je dnes světová ekonomika zadluženější než před dvanácti lety. Zatímco v roce 2008 se bubliny do značné míry omezovaly na americký trh s bydlením a úvěry, nyní je najdeme téměř ve všech koutech světové ekonomiky. Ocenění amerického akciového trhu dnes skutečně připomíná ocenění předcházející krachu trhu v roce 1929, zatímco země s velkými problémy se solventností, jako je Itálie, Španělsko a Portugalsko, si mohou půjčovat za nulové úrokové sazby.
Stejně znepokojující je obrovský nárůst zadlužení po celém světě. Ještě předtím, než pandemie udeřila, způsobily dlouhé roky levných peněz, že úroveň globálního dluhu vzrostla nad úroveň před bankrotem Lehmanovy banky v září 2008. Po pandemii se úroveň globálního zadlužení prudce zvýšila, protože rozpočtové deficity se zvětšily a podniky byly nuceny si půjčovat.
Zvlášť znepokojivé jsou rozvíjející se tržní ekonomiky, které nyní představují přibližně polovinu světové ekonomiky a které zasáhla dokonalá hospodářská bouře v podobě poruch souvisejících s pandemií, nízkých mezinárodních cen komodit a slabé zahraniční poptávky po jejich vývozu. V důsledku toho mají tyto ekonomiky rekordně vysoké zadlužení a neobvykle vysoké rozpočtové deficity. To nyní vede Světovou banku k předpovědi, že je jen otázkou času, kdy dojde k vlně nesplácení dluhů a restrukturalizací na rozvíjejících se trzích, které by mohly mít významné důsledky pro globální finanční systém.
Znepokojení musí vyvolávat také velmi zadlužené a systémově významné jihoevropské země, jako je Itálie a Španělsko. Tyto ekonomiky mají nyní vyšší úroveň zadlužení a velmi výrazně vyšší rozpočtové deficity než v době evropské krize státního dluhu v roce 2010. Stejně jako dříve budou mít tyto země, které uvízly ve svěrací kazajce eurozóny, největší potíže se snižováním svých rozpočtových schodků a obnovením jakéhokoli zdání udržitelnosti veřejného dluhu. Zdá se, že nás to připravuje na další evropskou krizi státního dluhu.
Blíže k domovu, odborník na bankroty z Newyorské univerzity Ed Altman varuje před hrozícím nárůstem bankrotů malých a středních podniků v USA v důsledku pandemie. Mezitím Janet Yellenová dlouhodobě varuje před nadměrným zadlužením na trhu s dluhovými nástroji s vysokou mírou zadlužení.
Po krizi na americkém trhu s bydlením a úvěry v roce 2008 vysvětloval Chuck Prince, bývalý generální ředitel Citibank, spekulativní aktivity své banky během bubliny tím, že když hraje hudba, musí se tančit. Dnes, kdy hlavní světové centrální banky nadále dodávají trhům dostatek likvidity, nelze pochybovat o tom, že hudba hraje a trhy tančí.
Otázka, kterou si zřejmě nikdo neklade, zní: Co se stane, až hudba přestane hrát? Je pravděpodobné, že až hudba přestane hrát, čeká královnu Alžbětu spousta vysvětlování a nikdo ji nevaroval před krachem, který bude téměř jistě následovat po skončení večírku.