Ústřední vláda se skládala ze sultána a jeho vlastních zaměstnanců (účetních atd.) v takzvaném „Osmanově domě“. Domu Osmana radil Divan, složený z velkovezíra a vládnoucí třídy (šlechty). Vládnoucí třída se nazývala askerové a zahrnovala šlechtice, dvorské úředníky, vojenské důstojníky a náboženskou třídu zvanou ulema.
Osmanův důmUpravit
Osmanská dynastie neboli Osmanský rod (cca 1280-1922) neměla v islámském světě obdoby, co se týče velikosti a trvání. Osmanský sultán, pâdişâh neboli „pán králů“, sloužil jako jediný regent říše a byl považován za ztělesnění její vlády, i když ne vždy vykonával úplnou kontrolu. Osmanská rodina byla původně turecké národnosti, stejně jako její poddaní; královská rodina však díky sňatkům s otroky a evropskou šlechtou rychle získala mnoho různých etnik.
V průběhu osmanských dějin však – navzdory nejvyšší autoritě sultánů de iure a občasnému výkonu faktické moci velkovezírů – existovalo mnoho případů, kdy místní správci jednali nezávisle, a dokonce v opozici vůči vládci. V jedenácti případech byl sultán sesazen, protože byl svými nepřáteli vnímán jako hrozba pro stát. V celých osmanských dějinách došlo pouze ke dvěma pokusům o sesazení vládnoucí dynastie Osmanlů, přičemž oba byly neúspěšné, což svědčí o politickém systému, který po delší dobu dokázal zvládat své revoluce bez zbytečné nestability.
Po rozpadu říše nová republika zrušila sultanát a chalífát a prohlásila příslušníky rodu Osmanů za personae non gratae Turecka. O padesát let později, v roce 1974, udělilo Velké národní shromáždění Turecka potomkům bývalé dynastie právo získat turecké občanství. Současnou hlavou rodu Osmanů je Dündar Aliosman.
Císařský harémEdit
Harém byl jednou z nejdůležitějších pravomocí osmanského dvora. Vládla mu Valide Sultan (matka sultána), matka vládnoucího sultána, která měla nad harémem nejvyšší moc, a tím i mocenské postavení u dvora. Příležitostně se Valide Sultan zapojovala do státní politiky a svým vlivem mohla oslabit moc a postavení sultána. Po určitou dobu, která začala v 16. století a pokračovala až do 17. století, ženy z harému účinně ovládaly stát v takzvaném „sultanátu žen“ (Kadınlar Saltanatı).
Harem měl svou vlastní vnitřní organizaci a řád formulování politiky. Pod Valide sultánkou se v hierarchii nacházela Haseki sultánka, hlavní sultánova choť, která měla šanci stát se další Valide sultánkou, až její syn nastoupí na trůn. Tato pozice existovala přibližně v 16. a 17. století. Sultán měl také čtyři další oficiální konzulky, z nichž každá se nazývala Kadın. Další v pořadí pod sultánovými manželkami bylo jeho osm oblíbených konkubín (ikbâls nebo hâs odalıks) a pak další konkubíny, které měl sultán v oblibě a které se označovaly jako gözde. Další v pořadí byly konkubíny ostatních dvorních úředníků. Žákyně (acemî) a novicky (câriye nebo şâhgird) byly mladší ženy, které buď čekaly na to, až budou za někoho provdány, nebo které ještě neabsolvovaly harémovou školu.
Palácové školyEdit
Palácové školy netvořily jednu dráhu, ale dvě. První byla medresa (osmanská turečtina: Medrese) pro muslimy, která vzdělávala učence a státní úředníky v souladu s islámskou tradicí. Finanční zátěž Medrese byla podporována vakify, což umožňovalo dětem z chudých rodin postoupit na vyšší společenskou úroveň a příjmy. Druhá dráha, škola Enderun, byla internátní školou pro konvertované křesťany, která ročně přijímala 3 000 studentů z řad křesťanských chlapců ve věku od 8 do 20 let přibližně z každé čtyřicáté rodiny z řad komunit usazených v Rumelii a/nebo na Balkáně; tento proces byl znám jako Devşirme. Sirotci, svobodné děti, ženatí chlapci, Židé, Rusové a synové řemeslníků a pastýřů byli osvobozeni.
Palácové školy byly v této transkulturaci studentů poměrně úspěšné a mnoho státníků bylo produkty tohoto procesu. Systém fungoval výhradně pro vládní účely a (v ideálním případě) absolventi byli trvale oddáni vládní službě a neměli zájem navazovat vztahy s nižšími sociálními skupinami.
Přicházející studenti se nazývali vnitřní chlapci (osmanskou turečtinou: iç oğlanlar). Absolventům trvalo sedm let odborného rozvoje. Učení začínalo v sultánových službách; pokračovalo zvládnutím přírodních a islámských věd (formální vzdělání); a nakonec rozvojem tělesné zdatnosti a odborných nebo uměleckých dovedností. Madeline Zilfi uvádí, že tehdejší evropští návštěvníci poznamenali: „Při jmenování sultán nebere ohled na žádné nároky na bohatství nebo postavení. To podle zásluh člověk stoupá… Mezi Turky jsou pocty, vysoké posty a soudcovské funkce odměnou za velké schopnosti a dobré služby.“
DivanEdit
Ačkoli byl sultán „vznešeným panovníkem“, měl řadu poradců a ministrů. Nejmocnější z nich byli vezíři divanu neboli císařské rady v čele s velkovezírem. Divan byla rada, kde se vezíři scházeli a debatovali o politice říše. Povinností velkovezíra bylo informovat sultána o názoru divanu. Sultán často bral vezírovy rady v úvahu, ale v žádném případě nemusel divan poslouchat. Někdy sultán svolal zasedání divanu sám, pokud měl něco důležitého, o čem musel své vezíry informovat, například o hrozící válce. Vezíři pak plnili jeho rozkazy. Divan se ve 14. století skládal ze tří vezírů a v 17. století z jedenácti; čtyři z nich zastávali funkci vezíra dómu, nejdůležitějšího ministra vedle velkovezíra. Někdy se zasedání divanu účastnil také velitel (ağa) janičárů.
Mehmed II. dobyl Konstantinopol v (1453) a založil zde svůj dvůr. Sultán osobně předsedal státní radě – nazývané Divan, podle místa, na kterém seděl, dokud nedošlo k incidentu (tak se vypráví), kdy na zasedání Divanu vpadl otrhaný Turkoman a dožadoval se: „Tak kdo z vás je šťastný císař ?“. Mehmeda to rozzuřilo a velkovezír mu navrhl, aby si sedl nad rvačku. Následně byl vybudován mřížový arkýř „Oko sultána“, který Mehmedovi umožňoval nepozorovaně shlížet dolů.