Vztah Liz Taylorové a Richarda Burtona byl žhavý, bouřlivý, prosáklý alkoholem, kterému se oba oddávali, prošpikovaný historickými hádkami, které ve srovnání s Johnnym Deppem a Amber Heard vydávají za dva amatéry. Desítky let před Brangelinou jim lidé říkali Lizanddick, což je přezdívka, kterou lze pochopit pouze vydělením tří slov, která ji tvoří. Jejich příběh, který se zrodil na natáčení filmu Kleopatra v roce 1962, vyvolal skandál, a pokud je pravda, že nikdo nedokáže přesně definovat, co je to láska, je pravda, že jejich láska byla dramatická, vášnivá, smyslná, hluboká a divoká: „Milovali jsme se příliš, nemohli jsme spolu zůstat,“ řekla. To říkala i po jeho smrti a dodala: „Po Richardovi byli ostatní muži v mém životě jen lidé, kteří mi pomáhali oblékat kabát.
Z jejich vztahu se do historie zapsaly zuřivé hádky. Nikdy se nepohádali na veřejnosti, ale všichni věděli, že Liz Taylorová a Richard Burton se často hádají, a sami to přiznali. „Ráda se hádám, myslím, že takové ty hlasité, směšné hádky jsou pro manželský pár jedním z nejsilnějších cvičení ve společném životě,“ řekla v roce 1970 ve dvojrozhovoru se svým manželem pro pořad 60 minut, během něhož se hádali, souhlasili spolu, odporovali si, uráželi se, mluvili jeden přes druhého, vyměňovali si gesta náklonnosti a pohledy smíšené s nelibostí a láskou. „Když Alžbětu urážím, což dělám často,“ řekl při stejné příležitosti, „nejdu po jejích slabostech, nebije mě pod pás, vyhýbám se věcem, které ji přivádějí k zuřivosti, jako je komplex dvojité brady.“ Ano, Liz Taylorová, žena s ametystovýma očima, měla komplex dvojité brady.
Ve skutečnosti, když byli ti dva podnapilí – a často se na konci dne potáceli do postele – nevěnovali příliš pozornosti tomu, jak se navzájem uráželi, a problém dvojité brady se objevil a jak. Stejně jako historka o Liziných krátkých nohách a tlustých rukou, na kterou diva tolik nenaletěla. Burton si Liz také dobíral, když přibrala pár kilo, a brutálně jí přezdíval „moje malá tlustá coura“. Když se to stalo, nenechala ho, aby ji umravňoval, aniž by zareagovala. Dala mu facku, pak se pohádali na zemi, pak se usmířili, často skončili v posteli, ona se nalíčila, on jí koupil nový šperk a všechno se vrátilo do starých kolejí až do další hádky. Někteří životopisci uvádějí, že ji bil, ale podle svědectví těch, kteří je navštěvovali – zejména jedna z Burtonových vnuček to po jeho zmizení popřela – by nikdy neměl tvrdou ruku a ona rozhodně nebyla sukuba.
Jedna příležitost k otevřenému nepřátelství se objevila, když nadhodili téma svých rozdílných hereckých přístupů. On byl ve skutečnosti spíše divadelní herec, zatímco ona byla především filmovou herečkou. Ale pro ni bylo divadlo nádobou na odpadky, zatímco pro něj byl film méně angažovaný než divadlo. Psal si jakýsi deník, který se dostal na světlo až po jeho smrti a do kterého si dělal poznámky o ní a jejích výkyvech nálad: „No, dneska jsem ztratil hlavu,“ napsal 9. září 1969, „a nakonec mi Elizabeth málem ustřelila hlavu fackou, s těmi prsty plnými prstýnků. Kdyby to udělal někdo jiný nebo něco jiného, zabil bych ho. Pořád jsem nervózní vzteky, když na to pomyslím, ale bez téhle ženy se neobejdu.“
Byl tu jeden konkrétní důvod, proč ti dva sváděli tak urputné boje: žárlivost. Nebyla to jen žárlivost milostná, ale i profesní. Když v roce 1966 v Itálii natáčeli Zkrocení zlé ženy v režii Franca Zeffirelliho, byli oba na válečné stezce a podle vyprávění mnoha svědků to tak zůstalo po celou dobu natáčení. Při popíjení šampaňského na něj samozřejmě upozornila Richarda a řekla mu, že je to definitivní plakát k filmu. Brzy zjistil, že jde o podvrh, který si nechala vytisknout v římské tiskárně, a informoval ji, že existuje novější verze plakátu. Sám ji nechal vytisknout a velkým písmem v ní uvedl, že film produkoval Richard Burton, který v něm také hrál, a jméno Liz (která byla mimochodem také mezi producenty) nebylo zmíněno. Třetí si nechala vytisknout s nápisem S držitelkou Oscara Liz Taylorovou, shakespearovskou učitelkou herectví Richarda Burtona, nahoře. Napětí pokračovalo i během rozhovoru, který poskytli téhož dne v téže šatně, a když se ho zeptali, jak se dostali k práci na Shakespearově hře s nadějným italským režisérem, odpověděl: „No, díky idiocii.“ Liz, která ho dobře znala, okamžitě přešla do obrany, protože předvídala, že se o tom chystá začít: „Co myslíš tím idiotstvím?“ zeptala se ho. Burton novináři řekl, že když se Zeffirelli rozhodl tento film natočit, poslal svého emisara, aby místo něj mluvil s Liz, protože chtěl obsadit jen ji. „Chtěl ji Franco, který nikdy nehrál Shakespeara, umíte si to představit? Čekal jsem, že mě automaticky požádá, abych dělal i Petrucchia!“ Liz vyprskla sardonickým smíchem. A florentský režisér se ho rozhodl povolat také až poté, co ho viděl ve verzi Hamleta, v níž se ze všech sil snažil být brilantní, ale uvázal si ho na prsty.
Zeffirelli tento incident vždy popíral, ale první den natáčení dal Liz náramek, který patřil Napoleonově sestře Elise Bacchiochi, a nepomohlo to. Mezi Liz a Richardem, kteří byli již dva roky manželé, se snesla opona nevole a ona hledala na place příležitosti, jak mu dát najevo, že má při castingu přednost. Skvělý článek z roku 1966 od spisovatele Russela Braddona, který zemřel v roce 1995, vypráví o zlomyslnosti obou na place, což byla nejdelší hádka jejich společného života, rozprostřená do mnoha drobných projevů zášti. První den začalo natáčení v Římě v 9 hodin ráno, což znamenalo, že herci museli být na nohou už v 6 hodin ráno, aby se stihli přesunout, nalíčit a převléknout. „Liz přijde na Poslední soud pozdě; když se opozdí jen o patnáct minut, chlubí se, že přišla dřív,“ naléhal. Přijela a okamžitě se pustila do práce. Věděla, že mluví za jejími zády, a tak se držela stranou. Zeffirelli jim vysvětloval scény mimikou a Liz mu řekla, že to není třeba, že scénář stačí. Když ji na konci jednoho záběru technik pochválil a ona se zachichotala, Richard si rýpnul: „Když si pomyslím, že tě londýnský novinář právě nazval přeplacenou, obézní a přetalentovanou!“ Zeffirelli okamžitě zasáhl a vzal ji kolem ramen: „To není pravda, nejste přeplacená a nejste přeceňovaná!“. Ale protože zapomněl dodat „a nemáš nadváhu“, Burton se chopil příležitosti, poplácal svou ženu po břiše a na adresu celého studia řekl: „Podívejte se na to, není to trapné břicho?“. A tehdy se v Liz probudil její vnitřní Brit a odpověděla férově: „Když jsme natáčeli Kleopatru, Egypťané si mysleli, že moje břicho je velmi krásné, škoda, že film nešel do kin tam, ocenili by to.“ Než stačil Richard odpovědět, Zeffirelli přispěchal s vysvětlením další scény a výbuch hádky byl snad odložen. Nebo by možná nikdy nepodlehli hádkám na veřejnosti.
Na konci natáčení se Liz a Richard uklidnili natolik, že vše vyřešili, aniž by se dostali do křížku, ale osvědčeným systémem: šli se opít vodkou. Není známo, jak se jim oběma podařilo být druhý den ráno jiskřiví. Liz chtěla dát upřímně najevo, že se cítí dost malátně a unaveně, a mezi jednotlivými scénami si otírala pot z obočí, což byl jediný příznak toho, jak špatně se cítí. Byl to velmi náročný den plný překvapení: během natáčení jí spadl šperk, do studia vletěl pták a jeho cvrlikání znemožnilo natáčení, dokud ho nevypustili, technikovi spadlo kladivo a Burton se během scény otočil. Po tomto incidentu se herec přestal soustředit, v hlavě se mu začaly vznášet výpary vodky z předchozího večera, zapomněl poslední repliky z rána a improvizoval. Liz ho vzala za ruku: „Pojďme se naobědvat,“ řekla, „nenaléhej, později to bude lepší“. A ona ho láskyplně odvedla, zatímco on ji následoval jako oddané štěně. Takto pokračovali dalších osm let a v roce 1974 se rozvedli. O rok později se však vzali znovu, a to na posledních dvanáct společných měsíců. Je to, jako když si dáte velké jídlo a ještě vám zbyde místo na malý kousek dezertu. A nevzdáte se ho za nic na světě.
.