Od té doby, co jsem se dostal do izolace, jsem si vypěstoval skautskou fixaci na stlaní postele. Každé ráno, jako by na mě čekala vedoucí oddílu s píšťalkou mezi zuby, poslušně srovnám polštáře a švihnu peřinou po matraci, dokud není srovnaná přesně tak, jak má být. Výsledek je uklizený a nenápadný, což se mi líbí, ale skutečný cíl je symbolický: stlaním postele dokazuji, že ačkoli moje občanská povinnost v současné době vyžaduje, abych nedělal nic jiného než se přehazoval v uzavřeném prostoru, to, co dělám, může mít přesto vliv na to, jak se cítím – jakkoli mizivý. Tato souvislost je pro mé duševní zdraví rozhodující a vím to, protože když vybočím z kolejí, vybočí z nich i můj životní prostor.
Ve svých těžších formách může deprese udržet lidi v posteli celé dny, ale moje mírnější zátěž se projevuje spíše jako hromadění bezvýznamných selhání. Všimnu si, že z koše na prádlo vypadla ponožka, a celé dny si jí nevšímám. Dveře skříně nechávám věčně pootevřené, i když mě to štve. Opustím hrnek na lince a nechám lepkavou šťávu, aby se srážela ve švech. Ačkoli se tento druh nedbalosti může jevit jako drobný, představuje něco zásadního: jakousi duševní slepotu k optimismu, neochotu vnímat své činy jako smysluplné a sebezničující vnitřní monolog, který upřednostňuje stagnaci před vším ostatním. Tehdy se domácí práce stávají lakmusovým papírkem mé pohody: Cítím se při nich jednoduše, nebo jsou v rozporu s mým celkovým pocitem zmaru? Zřejmé, nebo příliš zdrobnělé na to, aby vyřešily problém se mnou, se světem a se vším, co je na obojím špatně?“
Když venku, ve vyprázdněných kancelářích, prázdných restauracích a narychlo postavených polních nemocnicích, propuká celosvětová zdravotní krize, kolektivní pocit bezmoci snad ještě nikdy nebyl tak hmatatelný. Takže: Já stelu postel. Načechrám hloupé polštáře a uhladím hloupé vrásky, jako bych tím, že udržím svůj dům před rozpadem, mohla odvrátit dojem, že jsem také taková. V tomto směru se vyrovnávání se společenským odstupem tolik neliší od vyrovnávání se s depresí. A jak se blíží měsíc doma, připadá mi toto srovnání stále užitečnější – jak pro pochopení mého duševního stavu, tak i pro jeho léčbu.
Ideální podmínky pro pesimismus
Mezi naléhavými potřebami, kterým čelí lidé na celém světě – obličejové masky a ventilátory, nemocenská a úlevy na nájemném, spolupráce v globálním měřítku -, se duševní zdraví nejeví tak akutně, ale přesto je to utrpení. Možná je to jen mým koutem internetu, plným mediálních závisláků se sklonem k šibeničnímu humoru, nebo obecněji New Yorkem, kde sociální distancování převrací celou hodnotovou nabídku města, ale téměř každý, koho znám a kdo uvízl v sebeizolaci, se potýká s nějakou formou deprese nebo úzkosti. A dává to smysl – nemůžeme vyjít z domu, nedokážeme si představit budoucnost, společnost, jak ji známe, se rozpadá. Proč bychom se všichni neměli cítit na hovno?“
Lina Perlová je newyorská klinická psycholožka (a – na plnou hubu – moje terapeutka), která koučuje své klienty v této situaci přes FaceTime, a souhlasí s tím, že sebeizolace uprostřed krize je recept na depresi. „Mnoho lidí teoretizuje, že deprese je ve své podstatě nemocí sociální izolace,“ řekla mi při nedávném telefonátu. „Lidé v depresi se cítí osamělí a beznadějní a chtějí podporu,“ ale místo toho, aby ji vyhledali, často si vynucují jakýsi dobrovolný sociální odstup a předpokládají, že jsou přítěží nebo že jim není pomoci. Deprese může být sice vyvolána určitou okolností nebo traumatem, ale právě toto následné uzavření se do sebe ji udržuje a prohlubuje. „Na izolaci lze nahlížet různými způsoby,“ říká, „ale vždy zahrnuje zbavení se sociální posily.“
Jinými slovy, jak se hromadí katalyzátory traumatu – globální panika, masové propouštění, existenční nejistota a bezprecedentní zastavení každodenního života -, mandát k sebeizolaci funguje stejně jako spouštěč deprese jako nezbytné opatření v oblasti veřejného zdraví. „Ve chvíli, kdy nejvíce potřebujeme, aby s námi druzí lidé sdíleli náš smutek, úzkost a strach, se nám říká, abychom se sociálně izolovali.“ Když k tomu přimícháme obecnou neochotu naší společnosti klást důraz na duševní zdraví s morálním imperativem, který nám ukládá upřednostňovat zdraví fyzické, máme ideální podmínky pro to, abychom se cítili bezmocní a smutní a v soukromí se divili, proč je to o tolik těžší než prostě „zůstat doma“.
První dny v izolaci, než jsem pochopil závažné psychické dopady stažení se z každodenního života, jsem se cítil provinile, že se cítím jako skořápka svého bývalého já. Možná jsem čelila určité nestabilitě v zaměstnání, ale věděla jsem, že patřím k těm šťastnějším, mám zaplacený nájem a zásobenou spíž, alespoň na chvíli. Tak proč mě přemohla úzkost a ochromení? Proč jsem nedokázal tento krizový okamžik nějak využít tím, že bych reagoval „produktivně“, nebo dokonce kreativně, jak mi zřejmě chtěli naznačit optimisté na internetu?“
Dr. Perl říká, že je to pravděpodobně proto, že se mé potřeby v reakci na intenzivní stres smrskly. „Když prožíváme trauma,“ říká, „vracíme se do dětštějšího stavu, kdy máme pocit, že se nám věci vymykají kontrole.“ To je podle ní velmi důležité. Tehdy potřebujeme přesunout pozornost od péče o sofistikovanější potřeby, jako je uspokojení, které nám přináší dodržování hyperproduktivního ideálu, k něčemu základnějšímu. „Musíte se o sebe starat jako o dítě, aby se cítilo v bezpečí, opečovávané a milované.“
Tato myšlenka je základem Maslowovy hierarchie potřeb, podle níž jsou sofistikované snahy, jako je úcta a seberealizace, irelevantní, když nám chybí pocit sounáležitosti, bezpečí nebo uspokojení základních fyziologických potřeb. Jinými slovy, deprese nás stahuje dolů po žebříčku. To může vysvětlovat, proč podle doktora Perla její nejzákladnější léčba spočívá v jednoduchých úkonech péče o sebe sama: najíst se, hýbat tělem, spát ve správnou dobu a vyhledávat spojení s ostatními. V tom, spíše než ve výčtech doporučujících, abychom se naučili plést nebo konečně začali psát ten román, můžeme najít základní návod, jak zvládnout tento aktuální okamžik. „Hlavní léčbou deprese je to, čemu se říká ‚behaviorální aktivace‘,“ říká. „Musíte vstát a projít činnostmi člověka, kterému na vás záleží, a už jen to, že to děláte, vás nakonec posílí.“
Stlání hloupé postele
Když se ekonomika hroutí, celosvětový počet mrtvých stále stoupá a odborníci na veřejné zdraví varují, že bychom mohli potřebovat sociálně-distribuční opatření až na rok nebo déle, může se zdát, že zůstat optimistou je nemožné, ne-li přímo iluzorní. Ale tím, že jsem se o svou emocionální reakci na tuto krizi staral stejně jako o záchvat deprese – a vlastně jsem si připustil, že to může být jedno a totéž -, jsem se konečně dostal k mírnějšímu pohledu na věc. Tím, že jsem si zavedl tak jednoduchou a v osobní péči zakořeněnou denní rutinu, že by se hodila i pro devadesátiletého staříka (uklizený domov, krátká procházka, sprcha, tři jídla, telefonát), se nyní cítím vybaven k tomu, abych se mohl rozšířit na ostatní a věnovat se jemnějším, na pyramidě výše položeným aspektům své pohody, včetně těch, které jsou natolik tvrdohlavé, že věří, že by se věci mohly zlepšit. Nejsem aktualizovaný nebo tak něco, ale izolace se začíná méně podobat volnému pádu. A ve chvílích, kdy ještě ano, vím přesně proč.
Vždycky bylo snadné podceňovat obavy o duševní zdraví, když se na obzoru rýsovaly hmotnější krize; teď je toto pokušení možná ještě silnější. Ale ať už jsme právě přišli o výplatu, každodenní rutinu nebo rozptýlenější pocit stability, neexistuje žádná verze této situace, která by nevyžadovala radikální úpravu našich mentálních rámců. Tohle není ústup nebo deštivý den; je to pandemie. Není rozumné udržovat naše dosavadní tempo. „Velká část mé práce je o tom, aby lidé dělali méně,“ říká doktor Perl. „Možná je tohle nucená příležitost zpomalit.“
Jakmile budeme na několik příštích týdnů, měsíců, rok či déle uzavřeni ve svých domovech, stojíme před společnou výzvou: změnit způsob, jakým definujeme dobrý den. Nemůžeme se z nepohodlí vymanit večírky, rozptylováním nebo přepracováním. Byli jsme omezeni na naše nejzákladnější lidské potřeby: nakrmit se, pohybovat se, oslovit a pozdravit. V těchto všedních činnostech můžeme objevit zdroj smysluplného jednání. Možná se to nezdá, ale když je budoucnost jinak nejasná, může to být zásadní forma optimismu.