Scott Avett o manželství, „True Sadness“ a o tom, co drží kapelu nad vodou

V předvečer vydání devátého alba True Sadness skupiny The Avett Brothers se Scott Avett, polovina slavné alt-folkové kapely, v rozhovoru pro Observer podrobně rozpovídal o hudebním vývoji kapely, vlastních pocitech zoufalství a o tom, že se považuje v první řadě za výtvarného umělce a až poté za hudebníka.

Slyšel jsem, že se tvůj bratr Seth minulý měsíc oženil. Gratulujeme jemu i celé rodině. Můžeš mi říct něco o obřadu? Musel jsi zahrát (svou skladbu z alba I and Love and You z roku 2009) „January Wedding“

Rozhodně ne! Vlastně to byla píseň mého táty, která byla velmi zvláštní, a já jsem svatbu oddával. Takže tam šlo o jiný druh vystupování. Nebyla velká, měli jsme hodně pod sto lidí. Bylo to krásné ve všech směrech. Byl to velmi výjimečný den, na který jsme se dlouho těšili. Bylo opravdu skvělé být toho svědkem a prožít to s lidmi, které máte rádi. Bylo to úžasné.“

Dovedu si představit, že Seth bude mít krásnou svatbu, když jsou ty písně tak krásné a romantické. Takže asi nepřekvapí, že i jeho skutečná svatba bude krásná a romantická.

Skutečný život není vždycky tak romantický, jak si to představujeme, ale na svatbě dvou lidí, kteří se milují, se tomu člověk přiblíží, jak jen to jde. Takže ano, máš pravdu.

A navíc tak výmluvnou. Doufám, že jsi to řekl na obřadu.

Řekl jsem spoustu jiných věcí.

Svým bratrem Sethem jsi zřejmě vyrůstal. Vystupujete spolu už tak dlouho. Je důvodem, proč jste zůstali spolu, to, že jste si podobní? Nebo je to proto, že jste rozdílní a vzájemně si vyplňujete mezery?“

No, jsou to obě tyto věci a všechny tyto věci. Jsme nerozluční. Od malička na to pouto tak nějak tlačil a trval, kdežto já jsem byl ten starší bratr, který Setha občas vnímal jako někoho, kdo mě zlobí a nenechá mě na pokoji, když jsme byli malí. Nyní jsem toho svědkem u svých vlastních dětí.

Hádám, že místo toho, abychom se nechali našimi rozdíly v životě rozdělit, viděl jsem, že kdykoli jsme v čele nějakého dilematu, shlukneme se a tyto rozdíly spojíme. Mluvíme o nich, trávíme s nimi čas a buď je přijmeme, nebo je necháme být. Ale je to vzácné. Naše podobnosti jsou výraznější než naše rozdíly, ale naše rozdíly jsou skutečné, podstatné a platné, a to je to, co nás pomáhá dělat tím, čím jsme jako celek.

Když už mluvíme o manželství, se mnou a mou ženou jsme velmi rozdílní, ale právě tyto rozdíly jsou tím, co nás spojuje, abychom byli schopni řešit mnohostranné problémy, které potřebují více než jeden jediný pohled.

Děláte spolu hudbu už tak dlouho. Tohle je vaše deváté album. Málokterá kapela se dožije devátého alba. U druhého alba to většinou končí… pokud vůbec. Připadá vám to jako devět alb?

Máte pravdu. Každé album a každá nahrávka, kterou jsme udělali od prvního dne, dokonce i před Avett Brothers, kdy jsme nahrávali věci na kazety a osmistopé pásky, pro nás byly tou výbušnou novou věcí, která nám měla otevřít oči.

Pokaždé, když jsme něco udělali, snili jsme o tom, že to bude věc, která pro nás všechno změní. Vtipné na tom bylo, že při zpětném pohledu jsme se vždycky cítili úspěšní sami sobě, takže jsme nikdy nemuseli mít tu konvenční přivlastňovací odměnu „Hej, dokázali jste to“. Šli jsme do toho s pocitem, že už jsme hvězdy, což jsme nebyli, a zároveň jsme cítili potřebu tvořit.

Myslím, že ta instinktivní potřeba tvořit je součástí naší výbavy, a díky tomu jsme byli schopni to dělat dál. Nikdy nenastal okamžik, kdy bychom si řekli: „Proč dělat další? Ten minulý nebyl v uvozovkách „úspěšný“. „Bylo to: „Proč dělat další? Protože takhle žijeme a dýcháme.“ Neříkám, že se to nikdy nezmění, ale bylo to tak dlouho, že už to tak prostě je.“

Další zajímavou a jedinečnou věcí na vás je to, že vždycky rostete album od alba. Myslím, že i v těch začátcích, kdy jste začali spolupracovat se slavným producentem Rickem Rubinem, to byl obrovský skok. Teď, když pokračujete ve spolupráci s Rickem, je vždycky cítit růst. Byl to cíl, nebo jen přirozený vývoj?

Přirozený vývoj, to určitě. To samé se stalo s naším koncertním životem. Když jsme začínali, neměli jsme žádný velký cíl. Když s námi Bob Crawford domluvil naše první turné, opravdu jsme nepočítali s tím, že bychom někdy jeli podruhé. Udělali jsme to s tím, že to byl další krok.“

S nahrávacím procesem to bylo stejné, vraceli jste se s tím, co jste nasbírali z minulého alba, a dělali další nejlepší. To nejlepší v našich očích. Neříkám, že nejúspěšnější nebo nejprodávanější, ale udělat další nejlepší, ve kterém dojdeme nejdál, jak jsme mohli. Takže máš pravdu, byl to instinktivní vývoj.“

Myslím, že se tě musím právem zeptat na to, jaké to je pracovat s Rickem Rubinem, protože se tě na to určitě vždycky všichni ptají. Takže mě místo toho zajímá, čím se Rick liší od ostatních? Proč je pro tebe tak vážený.

No, samozřejmě můžu mluvit jen o jeho vztahu k nám. Nemáme moc zkušeností s jinými producenty, jen tu a tam s nějakými – s úžasnými producenty.

Rozhovor mezi námi a Rickem nikdy nebyl o tom, co nám ta věc, kterou děláme, přinese . Ve skutečnosti, když jsme dělali písničku, která zněla popově nebo jako by mohla být v rádiu, mohl mít poznámku typu: „To by byl pěkný singl, kdybyste se chtěli vydat touto cestou.“ A taky to tak bylo. Jen tak mimochodem. Pro něj se všechno soustředí na to, abychom udělali co nejlepší věc. Není to o termínu nebo rozpočtu, protože to nemá nic společného s tím, dát něčemu čas a prostor, který potřebuje k růstu.“

Stromu, který jsi zasadil, neřekneš: „Dobře, máš čas do září 2030, aby byl velký a plný, protože je to těsně před Vánocemi.“ A taky mu neřekneš, že máš čas na to, aby se rozrostl. To se v hudebním světě stává, ale ne v našem táboře.

S námi a Rickem se soustředíme na jednotnou filozofii, aby to bylo co nejlepší, a to vyžaduje spoustu času. Tahle filozofie je pro nás strašně zdravá. Je to součást toho, proč jsme také trochu zpomalili, protože jsme si to dovolili.

Jak moc vás štve, že se vás lidé ptají nebo špatně vyslovují, jestli je to Av-Vett nebo A-vett. Říkáte si někdy: „Říkejme si prostě Smith Brothers a přejděme to.“

No, já jsem ten, kdo ve skupině říká: „No, když někdo řekne Av-Vett, kdo jsem já, abych říkal, že by se to mělo vyslovovat tak nebo onak.“ A já jsem ten, kdo říká, že se to má vyslovovat tak nebo onak. Říkejte to jakkoli. Já teda nejsem zastáncem toho, aby lidi opravovali někoho jiného. Každý by měl mluvit tak, jak chce, to mi nevadí.“

Povídejme si o názvu tohoto alba: O tomhle albu: True Sadness. Páni. Už jen to slovní spojení „opravdový smutek“ zní jako sklíčenost. Ale nemyslím si, že to album je pokleslé. Vím, že je to název jedné skladby na albu, ale proč se tak jmenuje celé?“

No, koncepčně jsme se bavili o tom, co ty písně představují. Nikdy nedáváme desce název dřív, než víme, co chceme říct. Od našeho posledního nahrávání se nám všem zásadně změnil život. Drasticky. V našich životech přibylo několik dětí, stalo se několik tragických životních změn. A to, s čím jsme přišli, kromě těch životních změn, je, že jsme nemohli skutečně oslavovat radosti života, aniž bychom poznali ty opravdové smutky a tragédie.

Neříkám, že nemůžeš být šťastný, dokud nepocítíš těžkou bolest, určitě můžeš být, já jsem toho živým důkazem. Ale až poté pochopíte vděčnost, která je za bolestnými událostmi, jež mění život. Byl jsem svědkem lidí kolem sebe, kteří toho využívali. Vidím, jak si užívají života a využívají ho mnohem upřímněji. Takže jak bylo řečeno, opravdový smutek je možná palivem pro vděčnost za život, která je součástí radosti.

Na druhé straně je zde dichotomie, kdy opravdový smutek může být vnímán jako skutečně žalostný a lehce ubohý. Obrázek na obálce to tak nějak konceptuálně ilustruje; špatně vybavené, zranitelné bytosti ve světě, který je nakonec prostě sežvýká a pohltí.

Je to zajímavé, protože když zažijete záchvaty těžké bolesti nebo opravdového smutku z traumatických životních událostí, stane se potom to, že vás to může buď srazit na kolena, nebo se z toho můžete poučit. A je také zajímavé, jak si v tu chvíli můžete říkat „Proč se to děje?“. Ale s odstupem času si z toho něco odnesete. Přinejmenším pro vás musí být požehnáním být písničkářem, když můžete tyto pocity, které máte, vzít a zapsat. Málokdo to udělá nebo umí. Je pro vás psaní hudby katarzí?

Je. Nechci být klišé, ale určitě je. Obracím se k ní v jednotlivých temných chvílích svého života. O běžné životní depresi se málo mluví, jak je to prostě normální součást života. Vím, že pro mě ve chvílích zoufalství, deprese a beznadějných myšlenek obracení se k hudbě nikdy nezklamalo.

Často se stává, že vidět to skrz je pro někoho výkon. Ale ne vždycky. Proto máme nakonec opravdu velký přebytek písniček, které nikdy nespatří světlo světa, protože se na to tak díváme a je to pro nás tak trochu terapie.

Povězme si něco o vašem procesu psaní písniček, protože další dojem, který z vás mám, je, že vaše texty jsou vždycky tak hluboké a bohaté a vrstevnaté a hlavně poetické. Zajímalo by mě, jestli máte nějaký proces, nebo jestli se vždycky mění. Jako třeba, jestli si vezmete blok, napíšete si texty propiskou a pak jdete do studia, nebo si vezmete kytaru, udeříte pár akordů a pohráváte si s nimi? Jak to funguje?“

„Žádný právní blok?“

Slyšel jsem podobné otázky, jako je tato, a někteří umělci na ně odpovídají přesně podle mě. Vzpomínám si, jak jsem slyšel o procesu Bruce Springsteena, který má stohy sešitů a je to jako skládka nápadů. Když použiju jako příklad práci na True Sadness, tak když jsme jeli nahrávat do Malibu, měl jsem bednu od mléka naplněnou až po střechu deníky, nahrávacím zařízením, sešity, ubrousky, listy papíru a hotelovými poznámkovými bloky, to všechno jsem časem nasbíral.

Jedním z klíčových bodů je, že nikdy nepřestávám psát. Je to neustálé jako žít a dýchat. Pak to během editačního procesu se Sethem rozebereme a zjistíme, co je poetické a co ne. Myslím, že takový vztah ke slovům může mít každý; je to něco, co se časem buduje samo. Melodie mě v danou chvíli vystřelí do textu, který nemá vůbec žádný myšlenkový základ, a někdy je úžasné, jaký kámen úrazu objevíte.“

Ačkoli nebudu tvrdit, že melodie není na prvním místě. Důležité je uvědomit si, co stojí za to sledovat a za čím se hnát, a věřit sám sobě, že ten pocit je univerzální. Víme, že mnohé z toho, co říkáme, čemu věříme nebo na co narážíme, už bylo řečeno, čemu věříme nebo na co narážíme dříve. Chci tím říct, že se to musí týkat nejen nás, takže se tím prostě snažíme řídit.“

Kromě veškeré hudby vím, že jsi neuvěřitelný malíř. Za prvé, jak jste se dostal k malování a za druhé, jak máte na malování čas?“

No, kdyby nebylo malování, tak bych se hudbě nevěnoval. Jsem umělec, ale nejspíš jsem především výtvarný umělec. I-

Opravdu? Považuješ se za výtvarného umělce na prvním místě před hudbou?“

Jo. Protože to dělám už déle. No, to bych neměl říkat. Vždycky jsem je dělal dohromady. Myslím, že vždycky přemýšlím vizuálně. Dokonce i když píšu, přemýšlím vizuálně a mám pocit, že se z toho všechno odvíjí. Teď už nemaluju tolik jako píšu texty nebo hraju na nějaký nástroj. Hudba je pro mě teď prioritou, ale musím pracovat na tom, aby se stala prioritou.

Každý okamžik v roce se rozhodnu, že se budu věnovat hudbě nebo textům, a udělám to. Ale nikdy nemám pod kontrolou, jestli se budu věnovat malování nebo kdy to přijde. Už jsem si někdy řekl, že zavřu malířský ateliér, protože mě rozptyluje nebo mi neslouží, a do dvou měsíců jsem tam zase, protože se od něj nemůžu držet dál. Nikdy v životě jsem si nedal od malování pauzu delší než deset měsíců, protože jsem začal malovat na vysoké škole v osmnácti, devatenácti letech. Je to pro mě velmi důležité.

Musím věnovat více času hudbě, protože nejsem tak přirozeně hudebně nadaný. Prostě se snažím jít za tím, co mě kdo volá a oslovuje nejhlasitěji. Chci, aby mě v tom vedlo svědomí, a čím jsem starší, tím víc se k tomu cítím loajální. Jak už bylo řečeno, v tuto chvíli toto roční období trávím hodně zaměřené na hudbu a texty a na to, co pro mě znamenají.

Jeden dojem, který jsem z vás vždycky měl, je, že máte obzvlášť neúprosné plánování turné. Kličkujete po celé zemi, vystupujete na festivalech, jste na cestách a nahráváte toho tolik s tak neuvěřitelnou produkcí. Jak to děláte, že máte čas žít normální život, nezabřednout do toho a neztratit kontakt s realitou a nepsat písničky jen o turné nebo o životě na cestách?

No, určitě turné neuctívám. Což znamená, že mám mysl a srdce u lidí, které miluju, a snažím se, abych věci, které dělám, dělal v jejich jménu a na jejich počest. Například udržuji kontakt se svou rodinou a svým domácím životem tím, že se při každé příležitosti vracím domů. Pokud mám volný víkend, jedu domů. Potřebuji to dělat, abych zůstal v osobním kontaktu.

Po duševní a citové stránce vím, že když budu dělat svou práci na jejich počest v jejich nepřítomnosti, nebudu pak jen dumat nad tím, že mi chybí, nebo vyměňovat normální život za uctívání tohoto způsobu života.

Můj partner doma má se mnou dohodu a já jdu ven, abych vykonal svou část, a oni se starají o svou část a díky tomu zůstáváme ve spojení a v souladu. Vím, že to zní trochu pragmaticky, ale díky těmto jednoduchým věcem je život úplně normální.