Rolling Stone

Mrholivé nedělní ráno v Comptonu, obloha je až kalifornsky šedá. Na parkoviště místního stánku s hamburgery vjíždí pochromované černé SUV značky Mercedes, které řídí 27letý Kendrick Lamar, pravděpodobně nejtalentovanější rapper své generace. Na setkání s ním čeká půl tuctu kluků ze sousedství: L, Turtle, G-Weed. „Se všemi těmihle kočkami jsem vyrůstal,“ říká Lamar. Kývne na Minga, miláčka narozeného v Comptonu, který je zhruba stejně velký jako náklaďák, v němž přijel: „Nepotřebuju si najímat bodyguarda. Podívej, jak je kurva velkej!“

Burgerárna Tam’s stojí na rohu ulic Rosecrans a Central, což je slavné místní místo, které se nedávno nechvalně proslavilo, když Suge Knight údajně na parkovišti přejel svým náklaďákem dva muže a jednoho z nich zabil. „Homey umřel přímo tady,“ říká G-Weed a ukazuje na tmavou skvrnu na asfaltu. „Ta bezpečnostní kamera všechno zachytila. Dělají na tom případ.“

Lamar vyrůstal jen šest bloků odtud, v malém modrém domku se třemi ložnicemi na 137. ulici 1612. Naproti přes ulici je Louisiana Fried Chicken, kde dostával třídílné jídlo s hranolky a limonádou; támhle je Rite Aid, kam chodil kupovat mléko pro své malé bratry. Dalším místem, kde se scházeli, byla restaurace Tam’s. „Tady jsem vlastně viděl svou druhou vraždu,“ říká. „Bylo mi osm, šel jsem domů ze základní školy McNair. Týpek si v drive-thru objednával jídlo, přiběhl k němu domácí a bum bum – vykouřil ho.“ První vraždu viděl v pěti letech, kdy byl před Lamarovým bytovým domem zastřelen mladistvý drogový dealer. „Potom,“ říká, „už je člověk otupělý.“

Je skoro poledne, ale Lamar právě začíná svůj den – strávil dlouhou noc ve studiu, aby dokončil své nové album To Pimp a Butterfly, které musí být hotové do pěti dnů. Je oblečený ležérně v šedé mikině s kapucí, bordó teplácích a bílých ponožkách s černými slipy, ale dostatečně rozpoznatelný, takže se ho starší dáma ve frontě rozhodne popichovat, zatímco si stěžuje na horko uvnitř. „Všichni byste měli pustit klimatizaci,“ zavolá na vedoucího. „Je tu Kendrick Lamar!“

Lamar je možná dvojnásobný držitel Grammy s platinovým debutem, jehož výkonným producentem je Dr. Dre, a má fanoušky od Kanyeho Westa po Taylor Swift. Ale tady u Tama je to také Kendrick Duckworth, syn Pauly a Kennyho. Uvnitř k němu přistoupí žena středního věku, která právě vyšla z kostela, a obejme ho, a on koupí oběd dámě s vozíkem, o které ví, že je neškodná feťačka. („Honila nás s klacky a tak,“ říká.) Venku se na koloběžce představí starý muž na motorovém vozíku. Říká, že se sem přistěhoval v roce 1951, kdy byl Compton ještě většinově bílý. „Tehdy jsme měli ta nejhorší auta v L.A.,“ říká. „Jen jsem chtěl, abyste věděli, odkud pocházíte. Je to zatraceně dobrá čtvrť.“

Na svém průlomovém albu Good Kid, m.A.A.d City z roku 2012 se Lamar proslavil kronikou této čtvrti, která živě evokuje konkrétní místo (stejný úsek ulice Rosecrans) a konkrétní dobu (léto 2004, mezi 10. a 11. třídou). Bylo to koncepční album o dospívání, vyprávěné s filmovou přesností očima někoho, kdo je dost mladý na to, aby si pamatoval každý detail (jako např: „Me and my niggas four deep in a white Toyota/A quarter tank of gas, one pistol, one orange soda“).

Lamarovi rodiče se sem přestěhovali z Chicaga v roce 1984, tři roky před Kendrickovým narozením. Jeho otec, Kenny Duckworth, údajně běhal s pouličním gangem South Side zvaným Gangster Disciples, takže jeho matka, Paula Oliverová, mu dala ultimátum. „Řekla: ‚Nemůžu s tebou vyjebat, když se nesnažíš zlepšit,'“ vypráví Lamar. „Nemůžeme být na ulici věčně. “ Nacpali si oblečení do dvou černých pytlů na odpadky a s pěti sty dolary nastoupili do vlaku do Kalifornie. „Chtěli jet do San Bernardina,“ říká Lamar. „Ale moje teta Tina byla v Comptonu. Sehnala jim hotel, než se postaví na vlastní nohy, a máma si našla práci v McDonaldu.“ Prvních pár let spali v autě nebo v motelech, případně v parku, když bylo dost horko. „Nakonec našetřili dost peněz, aby si mohli pořídit první byt, a tehdy se jim narodil já.“

Lamar má na Compton jako dítě spoustu hezkých vzpomínek: jezdil na kole, dělal salta ze střechy kamarádů, během domácích večírků rodičů se vkrádal do obýváku. („Přistihla jsem ho uprostřed tanečního parketu bez trička,“ říká jeho máma. „Jako by říkala: ‚Co to… ? Vrať se do toho pokoje! „) Pak je tu jedna z jeho nejranějších vzpomínek – odpoledne 29. dubna 1992, první den nepokojů v South Central.

Kendrickovi byly čtyři roky. „Vzpomínám si, jak jsem jel s tátou po Bullis Road, díval se z okna a viděl, jak ti zmrdi prostě utíkají,“ říká. „Viděl jsem kouř. Zastavili jsme a můj táta zajel do Auto-Zone a vyjel ven a sroloval čtyři pneumatiky. Vím, že je nekoupil. Říkám si: „Co se děje?“ (Říká Kenny: „Všichni jsme si brali věci. Tak to bylo při nepokojích!“)

„Pak jsme došli k domu,“ pokračuje Lamar, „a on a moji strýcové říkají: ‚Zařizujeme tohle, zařizujeme tamto. We fixing to get all this shit!“ Myslel jsem si, že loupí. V L.A. se děje opravdový chaos. Pak, jak čas postupoval, jsem se díval na zprávy, slyšel jsem o Rodneym Kingovi a o tom všem. Řekl jsem mámě: ‚Takže policie zmlátila černocha a teď jsou všichni naštvaní? DOBŘE. Teď už to chápu. “

Chvíli sedíme na terase, když Lamar uvidí na autobusové zastávce někoho známého. „Matt Jeezy! Jak je, brácho?“ Matt Jeezy přikývne. „To je můj kluk,“ říká Lamar. „Je součástí vnitřního kruhu.“ Lamar má několik takových přátel, kluků, které zná celý život. Ale často je raději sám.

„Vždycky byl samotář,“ říká Kendrickova máma. Lamar s ní souhlasí: „Vždycky jsem byl v rohu místnosti a pozoroval jsem ho.“ Má dva mladší bratry a jednu mladší sestru, ale až do svých sedmi let byl jedináček. Byl tak předčasně vyspělý, že mu rodiče přezdívali Man-Man. „Vyrostl jsem rychle,“ říká. „Máma mě doprovázela ze školy domů – neměli jsme žádné auto – a mluvili jsme z okresní budovy na úřad sociální péče.“ „Ptal se mě na sekci 8 a na bytový úřad, tak jsem mu to vysvětlovala,“ říká jeho máma. „Udržovala jsem ho v realitě.“

Ducworthovi přežívali ze sociálních dávek a potravinových lístků a Paula jim dělala kadeřnici za 20 dolarů na hlavu. Jeho otec měl práci v KFC, ale v určitém okamžiku, říká Lamar, „jsem si uvědomil, že jeho pracovní rozvrh mi moc nesedí“. Až později pojal podezření, že si Kenny pravděpodobně vydělává na ulici. „Chtěli mě udržet nevinného,“ říká teď Lamar. „Za to je mám rád.“ Dodnes o tom s otcem nikdy nemluvili. „Nevím, jaké má démony,“ říká Lamar, „ale nechci ty sračky vytahovat.“ (Kenny říká: „Nechci o tom špatném období mluvit. Ale udělal jsem, co jsem musel.“)

Je známá historka z dětství Toma Pettyho, ve které desetiletý Tom vidí Elvise, jak natáčí film nedaleko jeho rodného města na Floridě, podívá se na bílý cadillac a holky a na místě se rozhodne, že se stane rockovou hvězdou. Lamar má podobný příběh – jenže u něj to bylo tak, že v osmi letech seděl tátovi na rameni před Compton Swap Meet a sledoval, jak Dr. Dre a 2Pac natáčejí videoklip k písni „California Love“. „Chci říct, že jeli v bílém Bentley,“ říká Lamar. (Ve skutečnosti bylo černé.) „Ti policajti na motorkách se snažili dirigovat provoz, ale jeden z nich málem poškrábal auto a Pac se postavil na sedadlo spolujezdce a říká: ‚Hej, co to kurva je! “ Směje se. „Křičel na policii, přesně jako ve svých zkurvených písničkách. Dal nám, co jsme chtěli.“

Být rapperem nebylo pro Lamara zdaleka předurčeno. Už na střední škole měl nápadné koktání. „Jen některá slova,“ říká. „Přišlo to, když jsem byl rozrušený nebo jsem měl problémy.“ Miloval basketbal – byl malý, ale rychlý – a snil o tom, že se dostane do NBA. Ale v sedmé třídě ho učitel angličtiny pan Inge přivedl k poezii – rýmům, metaforám, dvojsmyslům – a Lamar se do ní zamiloval. „Mohl jsi napsat všechny své pocity na list papíru a ony ti dávaly smysl,“ říká. „To se mi líbilo.“

Doma začal Lamar psát nonstop. „Divili jsme se, co s tím vším papírem dělá,“ říká jeho táta. „Myslel jsem, že dělá domácí úkoly! Nevěděl jsem, že píše texty.“ „Nikdy předtím jsem ho neslyšela říkat sprostá slova,“ říká jeho máma. „Pak jsem našla jeho rapové texty a bylo to samé ‚Eff you‘. ‚D-i-c-k.‘ Říkám si: ‚Panebože! Kendrick sprostě nadává!“. “

Jako jedničkář Lamar koketoval s myšlenkou jít na vysokou školu. „Mohl jsem tam jít. Měl jsem tam jít.“ (Ještě by mohl: „Pořád na to myslím. Ještě není pozdě.“) Ale v době, kdy byl na střední škole, už běhal se špatnou partou. To je ta parta, o které rapuje na Good Kid, m.A.A.d City – ta, která loupí, vloupává se do domů, utíká před policií.

Jednou jeho máma našla zakrvácený nemocniční plášť z výletu na pohotovost, kam jel s „jedním ze svých malých domácích, který se zhulí“. Jindy ho našla schouleného a plačícího na dvorku před domem. Myslela si, že je smutný, protože mu právě zemřela babička: „Nevěděla jsem, že po něm někdo střílel.“ Jednou v noci u nich zaklepala policie, že se zapletl do incidentu v jejich čtvrti, a rodiče ho v záchvatu tvrdé lásky na dva dny vyhodili. „A to je děsivá věc,“ říká Lamar, „protože by ses nemusel vrátit.“

Po několika hodinách se nálada na Rosecransu začíná měnit. Kolem projíždí sanitka a houkají sirény. Uprostřed ulice křičí na projíždějící auta bezdomovec. Lamar začíná být neklidný, oči mu těkají po rozích. Ptám se, jestli je všechno v pořádku. „To je tou teplotou,“ říká. „Trochu se to zvedá.“ O pár minut později jeden z jeho kamarádů – který celé odpoledne křižuje na kole sem a tam a „hlídkuje po obvodu“ – zavolá: „Rolls!“ A o pár vteřin později se za rohem objeví dva křižníky šerifa okresu Los Angeles. „Už jedou,“ říká Lamar, když rozsvítí světla a rozjedou se.

Jako teenager „většina mých kontaktů s policií nebyla dobrá“, říká Lamar. „Bylo tam pár dobrých, kteří skutečně chránili komunitu. Ale pak tu máte ty z údolí. V životě se se mnou nesetkali, ale protože jsem kluk v basketbalových šortkách a bílém tričku, chtějí mě praštit na kapotu auta. Šestnáct let,“ říká a kývne směrem k ulici. „Támhle u té autobusové zastávky. I když to není hodný kluk, nedává vám to právo mlátit nezletilým o zem nebo na něj vytáhnout pistoli.“

Lamar říká, že na něj policie vytáhla pistoli už dvakrát. Poprvé to bylo, když mu bylo 17 let a projížděl se svým kamarádem Moosem po Comptonu. Říká, že si policista všiml jejich nablýskaného zeleného Camara, zastavil je, a když Moose nemohl dostatečně rychle najít řidičský průkaz, vytáhl policista pistoli. „Doslova přiložil paprsek na hlavu mého kluka,“ vzpomíná Lamar. „Vzpomínám si, jak jsem mlčky odjížděl, cítil jsem se znásilněný a on byl tak naštvaný, že mu z oka ukápla slza.“ Příběh druhého případu je mlhavější: Lamar nechce říct, co měl s kamarády za lubem, jen to, že policista vytáhl zbraň a oni utekli. „Byli jsme v neprávu,“ přiznává. „Ale byli jsme jen děti. Nestojí to za to, abychom kvůli tomu vytahovali zbraň. Zvlášť když jsme
utíkali.“

Jeho kamarádi takové štěstí neměli. Těsně po půlnoci 13. června 2007 reagovali policisté z jihovýchodního oddělení losangeleské policie na telefonát o domácím násilí na Východní 120. ulici, asi pět minut od Lamarova domu. Našli tam jeho dobrého přítele D. T., který údajně držel v ruce deseticentimetrový nůž. Podle policie D.T. zaútočil a policista zahájil palbu, čímž ho zabil. „Nikdy se to úplně nesečetlo,“ říká Lamar. „Ale tohle je šílená věc. Normálně, když zjistíme, že někoho zabili, první, co řekneme, je: ‚Kdo to udělal? Kam máme jít?“ Je to hádka gangů. Ale tentokrát to byla policie – největší gang v Kalifornii. Proti nim nikdy nevyhraješ.“

V jinak pozitivní písni „HiiiPower“ z mixtapu Section.80 z roku 2011 Lamar rapuje: „I got my finger on the motherfucking pistol/Aim it at a pig, Charlotte’s Web is going to miss you.“ (Mám prst na zkurvené pistoli, mířím na prase, Šarlotina pavučina tě mine). Je to znepokojivá věta, zejména od rappera, který často podvrací gangsterské tropy, ale málokdy v nich provozuje dopravu. „Byl jsem naštvaný,“ říká. „Být někým s dobrým srdcem, a přesto být jako dítě obtěžován… to se na mně podepsalo. Brzy si prostě řeknete: ‚Na všechno kašlu‘. Touhle hláškou jsem si ty frustrace vybíjel. A jsem rád, že jsem je ze sebe mohl dostat perem a papírem.“

Přibližně před třemi lety Lamar v autobuse na turné přepínal kanály, když ve zprávách uviděl zprávu, že ve floridské čtvrti byl zastřelen šestnáctiletý Trayvon Martin. „To ve mně vyvolalo nový vztek,“ říká Lamar. „Donutilo mě to vzpomenout si, jak jsem se cítil. Obtěžování, zabití mých partnerů.“ Popadl tužku a začal psát a během hodiny měl hrubé verše pro novou píseň „The Blacker the Berry“:

Vycházím ze dna lidstva

Mám vlasy jako pleny, ptáka velkého

Můj nos je kulatý a široký

Nenávidíš mě, viď?

Nenávidíš můj lid

Tvým plánem je zničit mou kulturu. …“

Ale jak Lamar napsal, začal také přemýšlet o svém vlastním pobytu na ulici a „o všem špatném, co jsem udělal“. Začal tedy psát novou sloku, v níž na sebe obrátil mikroskop. Ptá se, jak může kritizovat Ameriku za to, že zabíjí mladé černochy, když mladí černoši jsou v tom často stejně dobří? Jak říká vypravěč písně: „Proč jsem plakal, když byl Trayvon Martin na ulici / když mě gangy donutily zabít černocha černějšího než já?“

Když byla píseň minulý měsíc konečně vydána, vyvolala vlnu úvah, přičemž někteří posluchači tvrdili, že Lamar ignoruje skutečný problém: systémový rasismus, který v první řadě vytvořil podmínky pro zločin černých na černých. V kombinaci s nedávným rozhovorem pro Billboard, v němž Lamar zřejmě naznačil, že část odpovědnosti za zabránění vraždám, jako byla ta Michaela Browna, leží na samotných černoších, si někteří fanoušci mysleli, že zní jako pravicový apologeta. Rapperka Azealia Banks jeho komentáře označila za „nejhloupější sračku, jakou jsem kdy od černocha slyšela“.

Lamar tvrdí, že není idiot. „Znám historii,“ říká. „O tom nemluvím. Mluvím z osobního hlediska. Mluvím o gangsterství.“

Vyrůstal obklopen gangy. Někteří z jeho blízkých přátel byli West Side Pirus, místní pobočka Blood, a jeho matka říká, že její bratři byli Compton Crips. Jeden z jeho strýců si odseděl patnáct let za loupež a další je teď za totéž zavřený; jeho strýc Tony byl mezitím střelen do hlavy u stánku s hamburgery, když byl Kendrick ještě kluk. Lamar ale říká, že ho učili, že změna začíná zevnitř. „Moje mámy mi vždycky říkaly: ‚Jak dlouho si budeš hrát na oběť? “ říká. „Můžu říkat, že jsem naštvaný a všechno nenávidím, ale dokud nezměním sám sebe, nic se doopravdy nezmění. Takže bez ohledu na to, kolika sračkami jsme si jako komunita prošli, jsem dost silný na to, abych si řekl, že na to kašlu, a uznal sám sebe a své vlastní boje.“

Když Lamar loni v září vydal první singl z nového alba, skladbu „i“, mnoho fanoušků nevědělo, co si o ní myslet. Výbuch popového pozitivismu, který sampluje hit bratrů Isleyových, jenž nedávno zazněl jako soundtrack k reklamě na Swiffer, působil u Lamara, který je známý složitějšími skladbami, jako zvláštní krok. Lidé ji označovali za kýčovitou, vysmívali se jejímu feel-good refrénu ve stylu „Happy“ („I love myself!“). „Vím, že si lidé mohou myslet, že to znamená, že jsem namyšlený nebo tak něco,“ říká Lamar. „Ne. Znamená to, že jsem v depresi.“

Lamar sedí v nahrávacím studiu v Santa Monice, kde natočil většinu svého nového alba, oblečený v teplákové soupravě s uhlíkovým vzorem a botách Reeboks. Baseballovou čepici má staženou nízko nad prorůstajícími copy a mluví tiše a zamyšleně, s dlouhými pauzami mezi větami.

„Ráno jsem se probudil a cítil jsem se na hovno,“ říká. „Cítím se provinile. Cítil jsem se naštvaný. Pocit lítosti. Jako kluk z Comptonu můžeš dosáhnout všech úspěchů světa a stejně pochybovat o své hodnotě.“

Lamar říká, že skladbu „i“ zamýšlel jako vzkaz ve stylu „Keep Ya Head Up“ pro své přátele ve vězení. Napsal ji však také pro sebe, aby zahnal temné myšlenky. „Můj partner Jason Estrada mi řekl: ‚Když na to nezaútočíš, zaútočí to na tebe,'“ říká Lamar. „Když budeš sedět a truchlit, cítit se smutný a stagnující, sežere tě to zaživa. Musel jsem tu desku natočit. Je to připomínka. Dělá mi to dobře.“

Lamar také upozorňuje, že fanoušci, kteří se škrábali na hlavě při skladbě „i“, ještě neslyšeli „u“ – její protipól na albu. „‚i‘ je odpovědí na ‚u‘,“ říká. Druhá jmenovaná skladba je čtyři a půl minuty zdrcující upřímnosti, kdy Lamar téměř vzlyká nad disharmonickým beatem, nadává si na nedostatek sebedůvěry a nazývá se „zasraným ztroskotancem“. Je to zvuk člověka, který se dívá do zrcadla a nenávidí to, co vidí, přerušený sebevědomým háčkem: „Milovat tě je složité.“

„To byla jedna z nejtěžších písní, které jsem musel napsat,“ říká. „Je v ní několik velmi temných momentů. Všechny moje nejistoty, sobectví a zklamání. Ty sračky jsou depresivní jako svině.“

„Ale pomáhá to,“ říká. „Pomáhá to.“

Lamar už dříve zdokumentoval své vnitřní boje, zejména v písni „Swimming Pools“ z alba Good Kid, která se zabývá jeho minulými problémy s alkoholem a rodinnou historií závislostí. Ale jakmile se mu začalo dařit, říká, věci se staly obtížnějšími, ne méně obtížnými. Jedním z jeho největších problémů bylo sebevědomí – přijetí toho, že si zaslouží být tam, kde je. A něco z toho pramenilo z jeho nepohodlí v blízkosti bělochů.

„Budu k vám stoprocentně upřímný,“ říká Lamar. „Za celou dobu mé školní docházky, od školky až po dvanáctou třídu, nebyl v mé třídě jediný běloch. Doslova nula.“ Než začal koncertovat, sotva opustil Compton; když se mu to konečně podařilo, kulturní šok ho zmátl. „Představte si, že to zjistíte, až když je vám 25 let,“ říká Lamar. „Jste mezi lidmi, se kterými neumíte komunikovat. Nemluvíte stejným žargonem. Přináší to zmatek a nejistotu. Otázky, jak jsem se sem dostal, co dělám? To byl kruh, který jsem musel rychle přerušit. Ale zároveň jste nadšeni, protože jste v jiném prostředí. Svět se stále pohybuje mimo sousedství.“

V týdnu, kdy bylo propuštěno Dobré dítě, si Lamar začal psát deník. „Opravdu to vyplynulo z rozhovorů, které jsem vedl s Dre,“ říká. „Když jsem ho slyšel vyprávět o všech těch momentech a o tom, jak to takhle proběhlo.“ – luská. „Nechtěl jsem zapomenout, jak jsem se cítil, když mi vyšlo album, nebo když jsem se vrátil do Comptonu.“

Lamar nakonec zaplnil několik zápisníků. „Je tam spousta divných věcí,“ říká. „Spousta kreseb, vizualizací.“ Zatímco Good Kid byl cvičením v miléniové nostalgii, To Pimp a Butterfly je pevně v současnosti. Je to jeho pohled na to, co znamená být mladý a černý v dnešní Americe – a konkrétněji, co znamená být Kendrickem Lamarem, který se pohybuje mezi úspěchem, očekáváním a vlastními pochybnostmi o sobě samém.

Hudebně je album – alespoň ta polovina, o kterou se zatím klidně podělil – dobrodružné, půjčuje si z free jazzu a funku 70. let. Lamar říká, že hodně poslouchal Milese Davise a Parliament. Jeho producent Mark „Sounwave“ Spears, který se s Lamarem zná od jeho šestnácti let, říká: „Každý producent, kterého jsem kdy potkal, mi posílal věci – ale byla šance jedna ku milionu, že nám pošleš beat, který se skutečně hodí k tomu, co děláme.“ Ali říká, že Lamar pracuje synesteticky – „Pořád mluví v barvách: ‚Ať to zní fialově‘. ‚Ať to zní světle zeleně.‘ “

Ale ze všech barev alba je nejvýraznější černá. Objevují se zde narážky na celou šíři
afroamerických dějin, od diaspory přes bavlníková pole až po harlemskou renesanci a Obamu. Ve skladbě „Mortal Man“ (částečně inspirované cestou do Jihoafrické republiky v roce 2014) se objevují jména vůdců od Mandely přes MLK až po Mojžíše. V „King Kunta“, dupavém výbuchu funku Jamese Browna, si představuje sám sebe jako titulního otroka z Roots a vykřikuje údernou větu: „Everybody wanna cut the legs off him!“ (Všichni mu chtějí uříznout nohy!).

Nad tím vším samozřejmě visí tragédie posledních tří let: Trayvon Martin, Michael Brown, Eric Garner, Tamir Rice. Sounwave říká: „Pro mě je to album ideální právě teď. Kdyby byl svět šťastný, možná bychom vám dali šťastné album. Ale právě teď šťastní nejsme.“

Lamar – který album označuje za „bojácné, upřímné a neomluvitelné“ – se ostýchá říct, co jeho název znamená. „Stačí, když vedle slova ‚motýl‘ napíšeme slovo ‚pasák’… “ říká a pak se zasměje. „Je to výlet. To je něco, co bude navždy frází. Bude se to učit ve vysokoškolských kurzech – tomu opravdu věřím.“ Ptám se, jestli je pasák, nebo motýl, a on se jen usměje. „Mohl bych být obojí,“ říká.“

Poslední únorový den se Lamar a dva tucty jeho blízkých scházejí v sídle za šest milionů dolarů v Calabasas na narozeninové oslavě s překvapením pro Sounwavea. Panství patří „Top Dawgovi“ Tiffethovi a je součástí skupiny nemovitostí tak exkluzivních, že jsou chráněny dvěma bezpečnostními branami, přičemž ta druhá má pravděpodobně zabránit vstupu chátře obývající sídla uvnitř té první. Přes ulici bydlí hvězda NBA Paul Pierce a v sousedním bloku žije několik Kardashianek. „Na téhle příjezdové cestě je nejspíš milion dolarů,“ říká manažer Lamarova turné, sympatický chlapík jménem ret-One, když si prohlíží Audiny, Benzy a Range Rovery před domem.

Lamar žije na pobřeží se svou dlouholetou přítelkyní Whitney (nazval ji svou „nejlepší kamarádkou“) v třípatrovém bytě, který si pronajímá v South Bay, u vody. Zatím toho moc nenatropil: Jeho největším nákupem je zatím poměrně skromný dům na předměstí východně od L. A., který před více než rokem koupil pro své rodiče. Top Dawg říká, že jeho máma si ho nejdřív nechtěla vzít, protože to znamenalo vzdát se jejich statutu Section 8. Ale pak si ho vzala. Kendrick ji musel uklidnit: „To je v pořádku, mami. Jsme v pohodě.“ („Byly to těžké časy a hodně jsme toho zažili,“ říká Kenny. „Ale jak říkal Drake: ‚Začali jsme ode dna a teď jsme tady. „)

V kuchyni holky svačí a povídají si, zatímco kluci v domácím kině sledují nový dokument o Kobem. V jídelně Lamar mluví se Sounwavem a jeho manažerem Davem Freeem a snaží se na poslední chvíli udělat změny na desce, která má vyjít za dva týdny.

Nakonec přijde Whitney a položí ruku na Lamarovo rameno. „Chystají se sfouknout svíčky,“ řekne. Všichni se přesunou do kuchyně, aby zazpívali Sounwaveovi „Happy Birthday“, a Lamar stojí vedle Whitney, ruku kolem jejího pasu. Vypadají šťastně. Sounwave se chystá sfouknout svíčky, když mu někdo řekne, aby si něco přál – ale než to stihne, přiskočí Lamar a jedno přání mu splní. „Přeju si,“ říká s úsměvem, „žhavé beaty!“

.