Pekelný anděl: The Life and Times of Sonny Barger and The Hell’s Angels Motorcycle Club
Ralph ‚Sonny‘ Barger, with Keith and Kent Zimmerman
London: Fourth Estate, 2000
259 s.
Předmět, metody, databáze:
Autobiografie Ralpha ‚Sonnyho‘ Bargera, po desetiletí jedné z vůdčích postav motocyklového klubu Hell’s Angels.
Obsah:
Ralph Barger, narozený v roce 1938, vyrůstal v Kalifornii ve 40. a na počátku 50. let 20. století. Matka ho opustila s otcem alkoholikem a starší sestrou, když mu byly pouhé čtyři měsíce. Několikrát byl vyloučen ze školy za napadání učitelů a rád se pral s ostatními chlapci. Při zpětném pohledu však Barger sám sebe nevnímá jako rváče nebo delikventa. Zdůrazňuje, že i když ztratil zájem o školu, trávil čas čtením nebo prací v obchodě s potravinami, nikoliv loupením a krádežemi. V roce 1955 narukoval v šestnácti letech do armády a po čtrnácti měsících byl propuštěn, když se zjistilo, že zfalšoval svůj rodný list, aby mohl vstoupit do armády.
Po návratu z armády se Barger potuloval mezi podřadnými zaměstnáními a hledal smysl života, kterým se nakonec stalo členství v motorkářském klubu.
V roce 1954, ještě na střední škole v Oaklandu, Sonny Barger zorganizoval malý klub na rohu ulice s názvem „Earth Angels“. V roce 1956 vstoupil do svého prvního motorkářského klubu „Oakland Panthers“, ale to nebylo to, co hledal: „Z klubu jsem odešel stejně rychle, jako jsem ho založil. Jistě, pařili, ale když šlo do tuhého, nedrželi pohromadě. Necítil jsem žádné bratrství“ (s. 27). Nějakou dobu jezdil Barger s několika kamarády a mluvil o založení dalšího klubu. Jeden z motorkářů, Boots Don Reeves, nosil nášivku, kterou našel v Sacramentu, malou lebku v letecké čepici s křídly. Boots navrhl, aby svůj nový klub pojmenovali podle této nášivky – Pekelní andělé. V dubnu 1957 pak zašli do místního obchodu s trofejemi a nechali si vyrobit sadu nášivek, aniž by tušili, že v Kalifornii existují další motorkářské kluby Hell’s Angels. Tyto kluby byly jen volně přidružené. Oaklandská pobočka, kterou Barger a jeho přátelé založili, nebyla ostatními pobočkami ve skutečnosti nikdy zvolena. Prostě jeli do jižní Kalifornie navštívit ostatní pobočky a rozhodli se, že budou mít vlastní klub.
„Hned na začátku,“ vzpomíná Barger, „jsme se rozhodli, že pokud budeme všichni nosit stejnou nášivku, budeme fungovat podle stejných pravidel. Abychom rychle upevnili naše území, vymysleli jsme si brzy taktická pravidla. Příklad: v okruhu padesáti mil od sebe nesměla být žádná charta, s výjimkou Oaklandu a Frisca“ (s. 32). Mezi jednotlivými kapitolami docházelo ke sporům, konkrétně o správnou nášivku Hell’s Angels, ale většinou vznikaly konflikty s jinými motorkářskými kluby, jako byli Gypsy Jokers, kteří byli nakonec z Kalifornie vyhnáni.
Oaklandská pobočka, jejímž prezidentem byl Sonny Barger, převzala v rámci organizace Hell’s Angels neformální autoritu, která podle Bargera sahala až k roztržce, kterou měli s místní policií a kalifornskou dálniční hlídkou po setkání psanců na motorkách v Porterville v Kalifornii v roce 1963.
Přibližně v polovině 60. let začaly vznikat pobočky mimo stát Kalifornie a také mimo Spojené státy. „Když udělujeme charty v nových státech,“ vysvětluje Barger, „děje se tak vždy na základě celostátního hlasování. Když nám potenciální klub dá vědět, že se chce stát Pekelnými anděly, prověříme je, abychom zjistili, zda jsou to obstojní lidé. Pošleme za nimi důstojníky, aby se s nimi setkali, a oni na oplátku pošlou lidi, aby se setkali s námi. Možná je pozveme na jeden nebo dva běhy a stejně tak my pošleme některé naše lidi, aby s nimi zapařili. V určitém okamžiku – čas se liší – budeme hlasovat o statusu jejich členství. Stejný proces, kterým se přijímají jednotlivci, platí i pro celé nové oddíly… Jakmile jsme schválili každou oficiální chartu Pekelných andělů, stalo se jejich povinností zabránit tomu, aby v jejich části země někdo založil nelegální chartu.“ (s. 35-36)
Členové mohou přecházet z jedné kapitoly do druhé. Avšak „kvůli krysám a infiltrátorům… musíš být v kapitole, ze které přestupuješ, alespoň jeden rok“ (s. 36). Členové z jiných motorkářských klubů Velké čtyřky (Outlaws, Bandidos, Pagans) nejsou v Pekelných andělech vítáni.“ Mezi mnoha historkami, které se kolem Pekelných andělů tradují, Barger odmítá jako mýty ty, které se týkají iniciace: „Aby se člověk mohl stát Pekelným andělem, nikdy neproběhl žádný iniciační obřad mimo službu prospektora. Jako prospektor jste v podstatě syslem klubu“ (s. 42).
Pekelní andělé mají soubor psaných pravidel. Některá z nich se dostala na veřejnost, včetně povinnosti účastnit se pravidelných schůzek, nebít se s ostatními členy klubu a nezahrávat si s manželkou jiného člena. Další pravidlo, které Barger v různých obměnách opakuje v celé své knize, říká, že Pekelní andělé jsou povinni podporovat své kolegy za všech okolností: „Příběh motorkářského klubu Pekelní andělé je příběhem velmi vybraného bratrstva mužů, kteří budou bojovat a umírat jeden za druhého, ať už jde o cokoli“ (s. 67); „stojíme sami za sebou a Pekelný anděl by se nikdy neměl zlomit a utéct“ (s. 146); „je to jako zlaté pravidlo: když Pekelný anděl bojuje s občanem nebo členem konkurenčního klubu, všichni se krysí na jeho stranu“ (s. 146); „je to jako zlaté pravidlo: když Pekelný anděl bojuje s občanem nebo členem konkurenčního klubu, všichni se krysí na jeho stranu“ (s. 146). 148).
Ačkoli Barger odmítá představu, že by Pekelní andělé byli zločineckou organizací, otevřeně přiznává, že členové měli tendenci mít kriminální minulost („většina z nás byla držiteli průkazů“, s. 124) a užívali nelegální drogy („kyselina byla něco, co jsme měli všichni společné“, s. 128). Sám Barger „prodával heroin od konce šedesátých do začátku sedmdesátých let přímo feťákům“ (s. 81) a „také tiskl falešné řidičské průkazy“ (s. 180). Navíc si vypěstoval vážnou drogovou závislost: „Šňupal jsem tolik koksu, že jsem nevěděl, co dělám od jednoho okamžiku k druhému“ (s. 177). Jak vzpomíná Barger: „Moje kokainové výkyvy nálad mě dostaly do pěkných kriminálních sraček a nakonec mě dostaly do Folsomské věznice“ (s. 113). V létě 1973 byl odsouzen na deset let až doživotí za držení 37 gramů heroinu za účelem prodeje, ale na konci soudního sporu byl v roce 1977 propuštěn.
V roce 1979 federální vláda postavila Bargera a několik členů a spolupracovníků oaklandské pobočky před soud na základě obvinění RICO (Spojené státy americké v. Ralph Barger, Jr., a další) a snažila se klub spojit se zbraněmi a nelegálními drogami. Porota Bargera zprostila obvinění z RICO, přičemž v případě predikativních činů porota neuspěla: „Nebyl žádný důkaz, že by to bylo součástí klubové politiky, a ať se snažili sebevíc, vláda nemohla přijít s žádným usvědčujícím zápisem z některého z našich setkání, kde by byly zmíněny drogy a zbraně“ (s. 221).
V roce 1982 byla Bargerovi diagnostikována rakovina hrdla. Musely mu být odstraněny hlasivky, takže Barger měl hlas, který údajně zněl jako Marlon Brando ve filmu Kmotr.
V listopadu 1987 byl Barger zatčen za spiknutí při mezistátním bombovém útoku na základě důkazů, které předložil vysoce postavený informátor FBI, zástupce západního pobřeží Anthony Tait. Tait předstíral, že plánuje bombový útok na klubovnu Outlaws v Chicagu, a snažil se získat podporu několika členů Hell’s Angels, včetně Bargera, který byl po pětiměsíčním procesu v Kentucky odsouzen za spiknutí s cílem porušit federální zákon a spáchat vraždu. Trest si odpykával ve Phoenixu v Arizoně až do roku 1992.
V roce 1998 se Sonny Barger vrátil do Arizony, kde se usadil se svou třetí ženou a dcerou. V době vydání své autobiografie byl členem pobočky Pekelných andělů v Cave Creek.
Zhodnocení:
Členové Pekelných andělů mají pověst tajnůstkářů. Barger nemá v úmyslu tuto pověst podkopat. Neprovádí žádná senzační odhalení o vnitřním životě této tzv. netradiční organizované zločinecké skupiny. Co však jeho autobiografie poskytuje, je pohled zevnitř a jako takový druhý názor na předchozí vyprávění o Pekelných andělech, jako je například klasická kniha Huntera S. Thompsona („naprostý podvrh“, s. 125).
Barger polemizuje s mnoha tvrzeními na adresu Pekelných andělů, zejména s představou, že organizace jako taková kontroluje trestnou činnost svých členů. Přinejmenším v tomto ohledu se zdá být věrohodný. Zároveň však Pekelné anděly nestaví zrovna do příznivého světla. Nepůsobí jako sofistikovaná zločinecká organizace, ani jako organizace sofistikovaných zločinců. Důraz je kladen na fyzické násilí a na zneužívání drog a alkoholu.
Celkové hodnocení:
Tato autobiografie nepřináší žádná senzační odhalení o vnitřním životě Pekelných andělů. Nicméně tím, že předkládá subjektivní pohled na kulturu nejznámějšího z tzv. psaneckých motocyklových gangů, poskytuje druhý názor k oficiálním a novinářským zprávám, který stojí za to vzít na vědomí.
Další četba:
Abadinsky, Howard, Organized Crime, 7th ed., Belmont, CA: Wadsworth, 2003, s. 4-18.
Barker, Tom, One Percent Bikers Clubs: A Description, Trends in Organized Crime, 9(1), 2005, 101-112.
Haut, Francois, Organizovaný zločin na dvou kolech: Motorcycle gangs, International Criminal Police Review, 474-475, 1999, 25-35.
Lavigne, Yves, Hells Angels: Into the Abyss, Toronto, ONT: Harper Collins Publishers, 1996.
Thompson, Hunter S., Hell’s Angels: Saga: A Strange and Terrible Saga (Podivná a strašlivá sága), New York:
Veno, Arthur, with Ed Gannon, The Brotherhoods: Inside the Outlaw Motorcycle Clubs, rev. ed., Crows Nest, N.S.W., Australia: Allen and Unwin, 2003.
Wethern, George, and Vincent Colnett, A Wayward Angel, New York: R. Marek Publishers, 1978.
Wolf, Daniel R., The Rebels: R704: A Brotherhood of Outlaw Bikers, Toronto: Klaus von Lampe: University of Toronto Press, 1991.
© Klaus von Lampe, všechna práva vyhrazena.