Je to podobné jako potlačování vs. represe. A tento poměrně jemný kontrast stojí za to rozvinout.
Když potlačujete nějaký impuls nebo touhu, zatlačujete ji dolů, pod úroveň vědomí. Když však to, co vám připadá příliš ohrožující na to, abyste si to připustili do vědomí, zatlačíte ještě níže, v určitém okamžiku už to není rozpoznatelné. A právě o tom je potlačování. Je to nedobrovolná reakce, neboť představuje psychologický obranný mechanismus, a všechny takové sebeobranné činnosti jsou instinktivní, fungují autonomně a (v dobrém i zlém) nutí vás k chování. Navíc se obvykle zakoření ještě v dětství, kdy jsou vaše duševní schopnosti a úsudek značně omezené.
Považte, že lidé jsou vrozeně naprogramováni k přežití – přesněji řečeno ke všemu, co bylo v dané době vnímáno jako souměřitelné s přežitím. To znamená, že zcela sama od sebe dokáže vaše mysl odstranit z vědomí cokoli, co pociťuje jako smrtelné ohrožení, ať už fyzické, mentální nebo emocionální.
Ale nakonec tento biologický plán s sebou nese neblahé důsledky pozdějších dnů. Tehdy, když vám chyběly zdroje, abyste se účinně vyrovnali s hluboce pociťovaným nebezpečím, natož abyste ho překonali, cítili jste se zdrceni, možná dokonce ochromeni. V důsledku toho zasáhl váš „předprogramovaný“ ochranný psychický aparát (tj. takové freudovské psychologické obrany jako disociace, popření, vytěsnění nebo projekce), aby zmírnil vaše nesnesitelné utrpení. A je třeba dodat, že všechny vaše obrany sídlí ve vašem nevědomí, což je jiný způsob, jak říci, že jsou psychicky potlačeny.
Pro lepší pochopení vašeho nevědomí je tedy zásadní, abyste pochopili, že se jedná o tu část vaší bytosti, která potlačuje krajně nepříjemné vzpomínky nebo je před vámi skrývá. Jak říká jeden autor, je to ta část mysli, která „zahrnuje společensky nepřijatelné myšlenky, přání a touhy, traumatické vzpomínky a bolestné emoce, které byly potlačeny“. Opět platí, že v onom sebekritickém okamžiku jste ještě neměli vyvinutou schopnost účinně se vypořádat s tím, co jste pociťovali jako vážně ohrožující vaše blaho.
V jistém paradoxním smyslu lze jakoukoli obranu, kterou pro vás vaše vrozené predispozice vybraly, považovat za „záchranu života“, protože vám umožnila absenci toho, co jste prožívali jako neudržitelné. A to, s čím jste se nemohli vypořádat, se mohlo týkat něčeho bolestného, zahanbujícího, děsivého nebo hluboce konfliktního. Na metaúrovni se navíc každý z těchto pocitů spojuje s bouřlivým rezervoárem destabilizující úzkosti.
Naproti tomu důsledky takového potlačování – ačkoli z psychologického hlediska v dané chvíli naprosto nezbytné – mohou později přinést přemrštěné náklady. Vaše obranné mechanismy totiž bohužel nestárnou stejně jako vy. Zůstávají fixovány v čase a prostoru. A mají svou vlastní vůli a energii, takže aby vás i nadále chránily, vztahují cokoli v přítomnosti, co připomíná dřívější poruchu, jako podnět k tomu, abyste reagovali stejně jako třeba v pěti letech.
Navíc tyto obrany, které se pokřiveně považují za klíčové pro vaše přežití, vám ve skutečnosti brání, abyste se někdy propracovali k tomu, co jste tehdy nemohli integrovat. A aniž byste si připustili do vědomí skutečný původ těchto znepokojivých zážitků, nejste schopni ujistit sami sebe, že jako zralejší jedinec, v něhož jste vyrostli, nyní disponujete prostředky k tomu, abyste se emocionálně smířili s tím, co vás dříve přemohlo. Nevědomý, ale mocný vliv těchto zastaralých obranných mechanismů vás tak může, byť neúmyslně, donekonečna handicapovat (tj. tím, že ve vás vyvolávají úzkost, vám brání v tom, čeho jste nyní zcela schopni).
Například lidé trpící záchvaty paniky mohou (obvykle za pomoci terapeuta) konečně vpustit do vědomí „zakázanou“ vzpomínku. A když se s ní definitivně smíří, tyto extrémně rozrušující záchvaty už nemají žádný „citelný“ důvod k existenci, a tak se zmírní.
Rozlišování mezi nevědomím a podvědomím je ošemetné. A ve skutečnosti bylo několika autory poznamenáno, že v běžné mluvě jsou používány zaměnitelně – a to i mnoha profesionálními spisovateli. Stejně jako při rozlišování mezi tím, co je potlačováno vs. potlačovaným, je užitečné uvažovat o vědomí jako o analogii ke špičce ledovce: Je nad hladinou, takže je zcela viditelná. Nevědomí a podvědomí jsou sice dohromady mnohem větší než to, co je vidět okem, ale obě existují pod tím, co je snadno viditelné. Jediný smysluplný způsob, jak je od sebe oddělit, je tedy pochopení jejich relativní nedostupnosti.“
Zkrátka, při troše introspekce pravděpodobně dokážete určit, odkud vaše myšlení, podněty nebo motivace podvědomě vycházejí. Ale u toho, co je pro vás nevědomé – u nejspodnější části ledovce – bude mnohem obtížnější zjistit původ současného chování, které vám doslova nedává smysl. Případně můžete jeho zdroj odhalit prostřednictvím nějaké formy autoterapie, analýzy snů, volné asociace, analýzy uklouznutí jazyka nebo (náhodného) svědectví někoho jiného, kdo zažil stejné trauma jako vy (např. obtěžování nebo znásilnění v dětství). Obecně je však mnohem pravděpodobnější, že byste jeho původ mohli úspěšně odhalit za pomoci odborníka na duševní zdraví.
Nabízíme několik příkladů k zamyšlení:
Podvědomí: Matně si uvědomujete, že cítíte určitou žárlivost vůči svému dospívajícímu synovi. Přesto nevíte proč. Když o tom však přemýšlíte, začínáte si uvědomovat, že tento pocit pramení z toho, že mu (podvědomě) zazlíváte, že má mnohem více možností a privilegií než vy v jeho věku.
Podvědomě: Máte averzi vůči chřestu. Už při pohledu na něj se ti zvedá žaludek. Přesto vůbec netušíš proč. Co, protože to bylo potlačeno, není vašemu vědomí dostupné, je to, že když vám bylo šest let, váš otec trval na tom, abyste tuto (pro vás novou) zeleninu snědli na talíři, ačkoli jste protestovali, protože její vůně vám tehdy byla odporná. Ale protože jsi nesměl odejít od stolu, dokud jsi ji nesnědl, po hodině nervozity ses ji pokusil strčit do krku. . . a okamžitě se pozvracela. Ještě horší bylo, že tě za ten nepořádek seřvali a řekli ti, že jsi „nechutný“.
Rozdíly, které jsem dělal, zjevně nejsou akademické. Pokud máš lépe pochopit a přijmout sám sebe, stejně jako skryté motivace řídící nepřizpůsobivé chování, je rozhodující, abys získal přístup k vnitřním silám, které je diktují. Není možné, abyste dosáhli svého plného potenciálu, dokud nezískáte přístup k většině toho, co existuje pod vaším vědomím – to znamená, že si uvědomíte nevědomí i podvědomí – a konečně se pozitivně vyrovnáte s tím, co vás nevědomky sabotuje.
Jakmile odhalíte své skryté obranné mechanismy, můžete je buď zmírnit, nebo je konečně zcela překonat.