„Ještě to všem neříkej.“
„Počkej.“
„Vždyť jsi to ještě opravdu neoznámila, ne?“
„Je to tak brzy!“
Nikdy jsem se neubránila nadějím. Nikdy jsem se nehodlala zdržet toho, abych se do svého „dítěte“ nezamilovala, i když to byla kulička o třiceti a více buňkách. Něco mi okamžitě vadilo na napomenutích, která mi ostatní ženy opakovaly, abych si své těhotenství nechala pro sebe. Snažila jsem se o tom uvažovat.
V mé představivosti se odehrálo několik scénářů. První: všem to řeknu, jakmile se na to budu cítit, a budu mít zdravé, šťastné těhotenství. Druhý konec. Druhý: Řeknu to všem „příliš brzy“, potratím a přátelé a rodina se kolem mě shromáždí, aby mě podpořili, zatímco budu truchlit. Třetí: Nikomu to neřeknu, potratím a… co? Trpět v tichosti?“
Snažila jsem se pochopit důvod pokračování této tradice, kdy všichni mlčíme až do konce prvního trimestru – pro jistotu. Chápu, že potrat není příjemné téma, o kterém se mluví. Chápu strach z toho, že když se snažíte vzpamatovat, budete muset na něčí nevinnou otázku: „Tak jak se cítíš?“ (už ani jeden člověk, který ví, že jsem těhotná, se mě nezeptá „Jak se máš?“ – tento zvyk mi však připadá roztomilý) odpovědět takovou strašnou zprávou.
Jde ale o tohle: strašně špatně skrývám emoce. Neexistuje způsob, jak bych se dokázala udržet, aby na mně nebyl vidět můj smutek, a to pořád. Nechápu, jak bych mohla předstírat, že k těhotenství nedošlo. A nedivil by se někdo? Doufala bych, že si té změny na mně někdo všimne.
Nejvíc mi však na této tradici vadí, že její kořeny tkví v dlouhé historii studu. Ženy dlouho předstíraly, že sexualita, těhotenství, porod a samozřejmě i potrat prostě neexistují. Pro mnoho žen je potrat obrovským selháním. Pokud zůstane tajemstvím, pokud se ženy cítí jako hrozné manželky nebo pokud ho vnímáme jako jakési „znamení“, že nejsme dost dobré, nemůžeme si navzájem dát šanci sdílet břemeno zármutku.
Navrhuji, aby každá oznámila každé těhotenství v okamžiku, kdy je test pozitivní. Ne každá žena, která utrpěla ztrátu, bude chtít o potratu veřejně mluvit. Chtěla bych to zkrátka nechat na každé rodině.
A přesto jsem se nemohla vyhnout této radě: Neříkejte to každému. Počkejte. Míra potratovosti je stále příliš vysoká. Zřejmě jsem ti to musela říct, když mi dáváš tuhle radu. Proč jsi to nechtěla vědět? Proč jsi nechtěla vědět, že jsem přišla o tolik vytoužené dítě? Proč jsem se na tebe nemohla obrátit v té radosti, a kdyby došlo k nejhoršímu, obrátit se na tebe ve svém zármutku?“
Cítila jsem se zahanbená. Cítila jsem tlak, abych svou radost skrývala, aby se nezměnila ve smutek. Opravdu jsme čekali – tak nějak. Řekli jsme to nejbližší rodině a velmi blízkým přátelům. Ale poté, co jsme na ultrazvuku v osmém týdnu uviděli našeho malého „broučka“, řekli jsme to všem. Ano, pro blogerku je to jiné. Moji čtenáři na tu zprávu čekali, protože jsem celý svůj blog věnovala cestě před početím.
Všechno dopadlo báječně a všichni se těší na všechny novinky, když jsem teď začala druhý trimestr tohoto zdravého těhotenství. A přesto mám problém odpustit ženám (vždycky to byly ženy), které na mé „Jsem těhotná!“ reagovaly slovy „Neříkej to moc lidem“ a naznačeným „Mohla bys potratit“. Prostě nemůžu uvěřit, že je to vhodná nebo užitečná odpověď. Pokud žena oznámí těhotenství ve čtvrtém, osmém nebo dvacátém týdnu, je stále těhotná. Pokud cítí radost z toho, že se o tuto skutečnost podělila, žádné riziko pro její plod by tuto radost nemělo utlumit.