Poznámka redakce: Následující esej je přetištěna se svolením The Conversation, online publikace zabývající se nejnovějšími výzkumy.
Teorie, že Ameriku osídlili lidé, kteří přešli ze Sibiře na Aljašku přes pevninský most, byla poprvé navržena již v roce 1590 a od 30. let 20. století je všeobecně přijímána.
Genetické důkazy však ukazují, že mezi lidmi ze starověké východní Asie a moderními indiány neexistuje přímá rodová spojitost. Srovnání DNA 600 moderních původních obyvatel Ameriky se starobylou DNA získanou z lidské kostry z pozdní doby kamenné z Mal’ta u jezera Bajkal na jižní Sibiři ukazuje, že původní obyvatelé Ameriky se geneticky oddělili od svých asijských předků zhruba před 25 000 lety, právě v době, kdy vrcholila poslední doba ledová.
Na základě archeologických nálezů lidé vrchol poslední doby ledové na severovýchodní Sibiři nepřežili, a přesto neexistují žádné důkazy, že by se dostali i na Aljašku nebo do zbytku Nového světa. Existují sice důkazy, které naznačují, že severovýchodní Sibiř byla osídlena během teplého období asi před 30 000 lety před vrcholem poslední doby ledové, ale poté archeologické záznamy mlčí a vracejí se až před 15 000 lety, po skončení poslední doby ledové.
Kam tedy odešli předkové původních obyvatel Ameriky na 15 000 let poté, co se oddělili od zbytku svých asijských příbuzných?
Přežívali v Beringii
Jak tvrdí John Hoffecker, Dennis O’Rourke a já v článku pro časopis Science, odpovědí se zdá být, že žili na Beringově pevninském mostě, v oblasti mezi Sibiří a Aljaškou, která byla v době, kdy byla hladina moře nižší, suchou zemí, protože většina světové sladké vody byla uzavřena v ledu, ale která nyní leží pod vodami Beringova a Čukotského moře. Tuto teorii stále více podporují genetické důkazy.
Předpokládá se, že Beringův pevninský most, známý také jako centrální část Beringie, byl široký až 600 mil. Na základě důkazů z jader sedimentů navrtaných v dnes již zatopené krajině se zdá, že zde a v některých přilehlých oblastech Aljašky a Sibiře byla na vrcholu posledního zalednění před 21 000 lety krajina tvořena keřovou tundrou – jakou dnes najdeme na arktické Aljašce.
Převažují zde zakrslé keře, jako jsou vrby a břízy, vysoké jen několik centimetrů. Existují důkazy, že se v těchto oblastech mohly vyskytovat i porosty smrků na některých chráněných mikrostanovištích, kde byly teploty mírnější než v okolních oblastech. Přítomnost zvláštní skupiny druhů brouků, kteří dnes na Aljašce žijí na stanovištích křovinaté tundry a jsou vázáni na specifický rozsah teplot, také podporuje myšlenku, že tato oblast byla útočištěm pro flóru i faunu.
Tento druh vegetace by neuživil velká, pasoucí se zvířata – mamuta srstnatého, nosorožce srstnatého, pleistocenní koně, velbloudy a bizony. Tato zvířata se živila vegetací stepní tundry, která převládala ve vnitrozemí Aljašky a Yukonu a také ve vnitřních oblastech severovýchodní Sibiře. V této křovinaté tundře žili losi, možná i některé ovce a drobní savci. Měla však jedinou surovinu, kterou lidé nejvíce potřebovali k udržení tepla: dřevo.
Dřevo a kůra zakrslých keřů by se používaly k rozdělávání ohňů, na nichž se spalovaly kosti velkých savců. Tuky uvnitř těchto kostí se nezapálí, pokud se nezahřejí na vysokou teplotu, a k tomu je potřeba dřevěný oheň. A existují důkazy z archeologických nalezišť, že lidé pálili kosti jako palivo – zuhelnatělé zbytky kostí nohou byly nalezeny v mnoha starověkých ohništích. Právě teplo z těchto ohňů udržovalo tyto neohrožené lovce a sběrače při životě během krutých mrazů arktických zimních nocí.
Útěk do Ameriky
Přibližně před 13 000 lety skončila poslední doba ledová a pevninský most začal mizet pod hladinou moře. Hladina světového oceánu stoupla, když roztály rozsáhlé kontinentální ledovce a uvolnily se miliardy litrů sladké vody. Se zaplavením pevninského mostu se celá oblast Beringie oteplila a zvlhčila, rychle se rozšířila keřovitá tundrová vegetace, která vytlačila stepní tundrové rostliny, jež převládaly ve vnitrozemských nížinách Beringie.
To sice znamenalo konec vlnitých mamutů a dalších velkých pasteveckých zvířat, ale pravděpodobně to také dalo podnět k migraci lidí. S tím, jak ustupující ledovce otevíraly nové cesty na kontinent, se lidé vydali nejprve do vnitrozemí Aljašky a Yukonu a nakonec na jih z arktické oblasti směrem do mírných oblastí Ameriky. První definitivní archeologické důkazy, které máme k dispozici o přítomnosti lidí mimo Beringii a vnitrozemí Aljašky, pocházejí právě z této doby, tedy asi před 13 000 lety.
Těmto lidem říkají archeologové paleoindiáni. Genetické důkazy zaznamenávají mutace v mitochondriální DNA předávané z matky na potomky, které jsou přítomny u dnešních indiánů, ale ne u pozůstatků Mal’ta. To svědčí o populaci izolované od sibiřské pevniny po tisíce let, která je přímým předkem téměř všech indiánských kmenů v Severní i Jižní Americe – původních „prvních lidí“.
Tento článek byl původně publikován na serveru The Conversation. Přečtěte si původní článek.