Všechno je to moje vina. Špatně, špatně, špatně. Nic nedokážu udělat správně. Zní vám to povědomě? Pokud se s tím ztotožňujete, mám pro vás dobrou zprávu. Stejně jako „za všechno může ďábel“ zkresluje obraz, ani „za všechno můžu já“ není celá pravda.
V nedávném příspěvku Projekce 101: Za všechno může ďábel jsem se zabýval myšlenkou, že lidé mají tendenci zbavovat se pociťovaných špatných stránek sebe sama a připisovat je druhým. Několik čtenářů reagovalo: Ale co když si to vždycky dávám za vinu? Jedná se o méně populární, ale přesto až příliš známý nevědomý postup. Je zvláštní, že obviňování sebe sama nám brání ve změně stejně jako obviňování toho druhého. Tady je návod, jak to funguje.
Pokud se obviňujete ze všeho, co se nedaří, máte mylnou představu o tom, co se děje. Nikdo není zcela zodpovědný za své problémy. Problémy v životě jsou směsicí dobrého a špatného, výsledkem mnoha vlivů a přispěním mnoha aktérů. Jednoduše řečeno, většina problémů v životě je spoluvytvářena. Ano, každý z nás v nich má prsty, ale to neznamená, že jsou výhradně naší vinou.
Když se tedy obviňujeme výhradně sami, zabýváme se dalším procesem: štěpením. Rozštěpení jde ruku v ruce s projekcí. Vidíme sebe i druhé buď jako veskrze dobré, nebo veskrze špatné. Prostřednictvím nevědomých procesů štěpení a projekce se zbavujeme poloviny příběhu a vkládáme ji do někoho jiného. V případě „za všechno můžu já“ se držíme toho špatného a zcela se s ním ztotožňujeme. To znamená, že se ve skutečnosti zbavujeme dobrých věcí a vkládáme je do někoho jiného. Je zvláštní, že něco takového děláme.
Proč bychom do sebe promítali to dobré a nechávali si pocit všeho špatného? No, tato otázka vyžaduje odpověď příliš složitou na příspěvek v blogu o 600 slovech! Ale jedním z důvodů, proč bychom něco takového mohli udělat, je, že je to velmi chytrá ochrana před změnou. A jak jsem zkoumal v předchozích příspěvcích, my lidé máme velký strach ze změn a velkou investici do zachování statu quo – i když se cítíme mizerně.
Víte, pokud se považujeme za veskrze špatné, věříme, že nemáme nic dobrého, s čím bychom mohli pracovat. V našem zkresleném pohledu na sebe nemáme v sobě nic dobrého, z čeho bychom mohli čerpat – nic, co by nám pomohlo vstát, oprášit se a pustit se do zásadní práce na nápravě. Pokud věříme, že v sobě nemáme nic dobrého, zůstáváme zhrouceni v hnojišti sebenenávisti. Je to velmi ošemetná – a velmi nevědomá – ochrana před tím, abychom převzali odpovědnost za svůj podíl na svých potížích a udělali s tím něco konstruktivního.
.