Kanaďanka Donna Pennerová byla při vyhlídce na operaci břicha uvolněná – dokud se neprobudila těsně před tím, než chirurg provedl první řez. Popisuje, jak přežila nesnesitelnou bolest, když byla operována při vědomí.
V roce 2008 jsem byla objednána na explorativní laparoskopii v nemocnici v mé rodné provincii Manitoba v Kanadě. Bylo mi 44 let a během menstruace jsem měla silné krvácení.
Předtím jsem měla celkovou anestezii a věděla jsem, že ji mám mít i při tomto zákroku. Nikdy jsem s nimi neměla problém, ale když jsme přijeli do nemocnice, zjistila jsem, že cítím docela úzkost.
Při laparoskopii vám chirurg udělá do břicha řezy, kterými protlačí nástroje, aby se mohl rozhlédnout. Místo jednoho velkého řezu máte tři nebo čtyři malé řezy.
Operace začala dobře. Přesunuli mě na operační stůl a začali dělat všechny běžné věci, které dělají – napojili mě na všechny monitory a připravovali mě.
Anesteziolog mi dal něco do nitrožilní kapačky a pak mi na obličej nasadil masku a řekl: „Zhluboka se nadechněte.“
Anesteziolog mi dal něco do kapačky a pak mi nasadil masku. Tak jsem to udělal a usnul jsem, jak jsem měl.
Když jsem se probudil, stále jsem slyšel zvuky na operačním sále. Slyšel jsem, jak personál bouchá a řinčí a jak jdou přístroje – monitory a podobné věci. Říkal jsem si: „No výborně, už je to za mnou, je to hotové.“
Ložil jsem a cítil se trochu pod vlivem léků, ale zároveň jsem byl také čilý a užíval si ten líný pocit, že jsem se probudil a cítím se naprosto uvolněný.
To se změnilo o pár vteřin později, když jsem uslyšel mluvit chirurga.
Pohybovali se a dělali své věci a pak jsem najednou uslyšela, jak říká: „Skalpel, prosím.“
Přišla jsem k němu a řekla jsem mu, ať se na mě podívá. Ztuhl jsem. Pomyslel jsem si: „Co jsem to právě slyšel?“
Nemohl jsem nic dělat. Dostal jsem paralen, což je běžná věc, kterou dělají při práci na břiše, protože uvolňuje břišní svaly, takže se tolik nebrání, když je prořezáváte.
Naneštěstí celková anestezie nezabrala, ale paralyzér ano.
Zpanikařil jsem. Pomyslel jsem si, že tohle se přece nemůže stát. Tak jsem několik vteřin čekala, ale pak jsem ucítila, jak provedl první řez. Nemám slov, abych popsal tu bolest – byla strašná.
Nemohla jsem otevřít oči. První, co jsem se pokusil udělat, bylo posadit se, ale nemohl jsem se pohnout. Měl jsem pocit, jako by na mně někdo seděl a tížil mě.
Vědomí během operace
- Náhodné uvědomění během celkové anestezie je hlášeno přibližně u jednoho z 19 případů,000 operací
- Pacienti často nemohou sdělit, že jsou při vědomí, kvůli použití svalových relaxantů
- Většina případů probuzení trvá méně než pět minut
- Čtyřicet procent postižených utrpí středně těžkou až těžkou psychickou újmu
- Probuzení se nejčastěji vyskytuje při císařském řezu nebo kardiotorakální operaci, nebo pokud je pacient obézní
- Tento leták Royal College of Anaesthetists vysvětluje více o tom, proč k náhodnému uvědomění během celkové anestezie dochází, jaká opatření se přijímají, aby se mu předešlo, a co dělat, pokud si myslíte, že se vám to stalo
Zdroj: The Royal College of Anaesthetists/Association of Anaesthetists of Great Britain and Ireland
Chtěla jsem něco říct, chtěla jsem se pohnout, ale nemohla jsem. Byla jsem tak ochromená, že jsem se nezmohla ani na slzy, abych se rozplakala.
V tu chvíli jsem na monitoru slyšela svůj srdeční tep. Stále stoupal výš a výš.
Byl jsem ve stavu naprosté hrůzy. Slyšel jsem, jak na mně pracují, slyšel jsem, jak si povídají. Cítila jsem, jak mi chirurg dělá ty řezy a tlačí ty nástroje do břicha.
Cítila jsem, jak při zkoumání pohybuje mými orgány. Slyšela jsem, jak říká věci jako: „Podívejte se na její slepé střevo, je opravdu pěkné a růžové, tlusté střevo vypadá dobře, vaječník vypadá dobře.“
Podařilo se mi třikrát škubnout nohou, abych ukázala, že jsem při vědomí. Ale pokaždé mi na ni někdo položil ruku, aby ji zklidnil, aniž by slovně uznal, že jsem se pohnul.
Operace trvala asi hodinu a půl.
K dovršení všeho, protože jsem byl ochrnutý, mě intubovali – napojili na dýchací přístroj – a nastavili ventilátor na dýchání sedmkrát za minutu. I když jsem měl srdeční tep až 148 tepů za minutu, nic jiného jsem nedostal – těch sedm nádechů za minutu. Dusil jsem se. Měl jsem pocit, jako by mi hořely plíce.
Byla chvíle, kdy jsem si myslel, že už skončili s operací a začali dělat poslední věci. Tehdy jsem si všiml, že jsem schopen pohnout jazykem.
Uvědomil jsem si, že paralyzér přestává působit. Pomyslel jsem si: „Budu si hrát s dýchací trubicí, kterou mám stále v krku“. Tak jsem s ní začal kroutit jazykem, abych upoutal jejich pozornost.
A fungovalo to. Opravdu jsem upoutal pozornost anesteziologa. Ale asi si musel myslet, že se probouzím z paralenu víc, než jsem byl, protože vzal hadičku a vytáhl mi ji z krku.
Ležel jsem tam a říkal si: „Teď jsem vážně v průšvihu.“ Už jsem se v duchu loučil s rodinou, protože jsem si myslel, že to nezvládnu. Teď jsem nemohl dýchat.
Slyšela jsem, jak na mě sestra křičí. Stála na jedné straně a říkala: „Dýchej, Donno, dýchej.“ Byla jsem naštvaná. Ale já jsem nemohla nic dělat.
Jak mi neustále říkala, abych dýchala, stala se ta nejúžasnější věc. Měla jsem mimotělní zážitek a opustila jsem své tělo.
Jsem křesťanské víry a nemohu říci, že jsem odešla do nebe, ale nebyla jsem ani na Zemi. Věděl jsem, že jsem někde jinde. Bylo tam ticho. Zvuky z operačního sálu byly v pozadí, stále jsem je slyšel. Ale znělo to, jako by byly velmi, velmi daleko.
Strach byl pryč, bolest byla pryč. Cítila jsem teplo, cítila jsem útěchu a cítila jsem se v bezpečí. A instinktivně jsem věděl, že nejsem sám. Byla tu se mnou přítomnost. Vždycky říkám, že to byl Bůh se mnou, protože jsem absolutně nepochyboval o tom, že je tam vedle mě. A pak jsem uslyšel hlas, který říkal: „Ať se stane cokoli, budeš v pořádku.“
V tu chvíli jsem věděl, že ať už budu žít, nebo zemřu, bude to v pořádku. Po celou dobu jsem se modlila, abych zaměstnala svou mysl, zpívala si a myslela na manžela a děti. Ale když byla tato přítomnost se mnou, pomyslela jsem si: „Prosím, nechte mě zemřít, protože tohle už nezvládnu.“ V tu chvíli jsem si uvědomila, že to není možné.
Ale stejně rychle, jako jsem tam odešla, jsem byla zpátky. V době, kterou zabere lusknutí prstů, jsem byl opět ve svém těle na operačním sále. Stále jsem slyšela, jak na mně pracují, a jak sestry křičí: „Dýchejte, Donno.“ Všichni se na mě usmívali.
Najednou anestezioložka řekla: „Zabalte ji do pytle!“ Nasadili mi na obličej masku a ručním resuscitátorem mi vháněli do plic vzduch.
Jakmile to udělali, pocit pálení, který jsem měla v plicích, mě opustil. Byla to obrovská úleva. Začal jsem znovu dýchat. V tu chvíli mi anesteziolog dal něco proti paralytiku. Netrvalo dlouho a byl jsem schopen začít mluvit.
Později, když jsem se vzpamatovávala z tohoto utrpení, přišel do mého pokoje chirurg, chytil mě oběma rukama a řekl: „Pochopil jsem, že se vyskytly nějaké problémy, paní Pennerová.“
Řekla jsem mu: „Byla jsem vzhůru, cítila jsem, jak mě řežete.“
Řekla jsem mu, že jsem se probudila. Oči se mu zalily slzami, když mě chytil za ruce a řekl: „Moc se omlouvám.“
Začala jsem mu vyprávět různé věci, které jsem od něj slyšela – poznámky, které pronesl o mém slepém střevě a vnitřních orgánech. Stále opakoval: „Ano, to jsem řekl, to jsem řekl.“ „Ano, to jsem řekl, to jsem řekl,“ odpověděl jsem.
Řekl jsem: „Všiml jste si, že jsem se vás nezeptal, jaká byla diagnóza?“ „Ano,“ odpověděl jsem. A on se na mě chvíli díval a řekl: „Vy už to víte, že?“ „Ano,“ odpověděl jsem. A já jsem řekl: „Ano, vím,“ a řekl jsem mu, jaká byla moje diagnóza.
Je to už devět let, co jsem se probudil při operaci. Od té doby jsem uplatňoval právní nárok vůči nemocnici, který byl vyřešen.
- Prof Michael Wang, klinický psycholog se zvláštním zájmem o náhodné uvědomění během anestezie, se domnívá, že spoléhání se na hlášení pacientů není přesným měřítkem
- Některé studie zjistily, že výskyt uvědomění během anestezie je až jeden případ z 600
- Prof. Wang by rád viděl více studií využívajících kontroverzní „techniku izolovaného předloktí“. ta ponechává paži volný pohyb, takže pacient může upozornit lékaře
Bezprostředně po operaci jsem byl odeslán k terapeutovi, protože jsem byl velmi traumatizován. Při první schůzce jsem ani netušila, který je den v týdnu. Byla jsem z toho pěkně rozhozená. Rozhodně se to na člověku podepíše.
Ale mluvit o tom mi pomohlo. Po čase jsem byl schopen vyprávět svůj příběh.
Dělala jsem spoustu výzkumů o vědomí anestezie. Kontaktoval jsem anesteziologické oddělení Manitobské univerzity a už několikrát jsem mluvil s rezidenty. Většinou jsou mým příběhem zděšeni. Obvykle se najde dost těch, kteří mají slzy v očích, když s nimi mluvím.
Můj příběh nemá za cíl svalovat vinu nebo ukazovat prstem. Chci, aby lidé pochopili, že taková věc se může stát a stává. Chci zvýšit povědomí a pomoci, aby z této hrozné zkušenosti vzešlo něco dobrého.
Poslechněte si Donnu Pennerovou, jak mluví v pořadu Outlook na BBC World Service
Připojte se ke konverzaci – najdete nás na Facebooku, Instagramu, Snapchatu a Twitteru.
Připojte se ke konverzaci.