Každý chytrý historik 30. let je kritikem New Dealu. Obamova administrativa nepochybně musí na současnou krizi reagovat účinněji než Rooseveltova administrativa na Velkou hospodářskou krizi. Ne však proto, že by „New Deal nefungoval“, jak nyní často tvrdí konzervativní odborníci – fungoval. Nebyl dostatečně rychlý a zahrnoval některé další chyby, z nichž se můžeme užitečně poučit, ale ignorování jeho úspěchů situaci jen zhorší.
Nejdůležitější věc, kterou je třeba o Rooseveltově ekonomice vědět, je, že navzdory tvrzení o opaku se ekonomika během New Dealu zotavila. Během prvních dvou Rooseveltových funkčních období rostla americká ekonomika průměrným ročním tempem 9-10 %, s výjimkou roku recese 1937-1938. Jak píše ekonomka Christina Romerová (nyní jmenovaná ředitelka Rady ekonomických poradců), tato tempa byla „velkolepá i pro ekonomiku, která se dostávala z těžké recese“.
Přinejmenším tedy New Deal nezabránil „velkolepému“ tempu oživení. Ba co víc, máme důvod se domnívat, že některé Rooseveltovy politiky ji umožnily.
Za prvé, zásahy New Dealu zachránily banky. Během Hooverova prezidentství zkrachovalo asi 20 % amerických bank a bez pojištění vkladů jeden krach vyvolal další, protože střadatelé vybírali své peníze z vratkého systému. Když Roosevelt nastoupil do úřadu, nařídil banky zavřít a prověřit. O týden později začaly úřady banky znovu otevírat a vklady se vrátily do trezorů.
Kongres také zřídil Federální společnost pro pojištění vkladů, což, jak napsali ekonomové Milton Friedman a Anna Jacobson Schwartzová, byla „strukturální změna, která nejvíce přispěla k měnové stabilitě od … občanské války“. Po vytvoření FDIC téměř zcela vymizely krachy bank. Noví dealeři také rekapitalizovali banky nákupem prioritních akcií v hodnotě přibližně jedné miliardy dolarů.
John Maynard Keynes napsal v roce 1938 Rooseveltovi, že tato opatření byla „předběžnou podmínkou oživení, protože nemá smysl vytvářet poptávku po úvěrech, pokud neexistuje jejich nabídka“. New Deal tedy umožnil oživení.
Můžeme však jít ještě dál: Politika New Dealu nejenže umožnila oživení, ale také ho nastartovala. Roosevelt snížil hodnotu dolaru na 35 dolarů za unci zlata (přibližně 60 % jeho dřívější hodnoty) a, jak poznamenává Romer, do země proudily zámořské investice, které přilákaly tyto levnější dolary a stabilní banky a které postupem času vytlačil z Evropy Hitlerův postup. Spolu s přílivem investic se zvýšily výdaje na zboží dlouhodobé spotřeby a výstavbu – a počet pracovních míst v soukromém sektoru.
Zvýšení počtu pracovních míst se rovněž považuje za alespoň částečný úspěch New Dealu. S výjimkou let 1937-1938 klesala nezaměstnanost každý rok prvních dvou Rooseveltových funkčních období. Částečně se na tom podílel Washington, který přímo zaměstnával až 3,6 milionu lidí při stavbě silnic, mostů, přístavů, letišť, stadionů a škol – a samozřejmě také při malování nástěnných maleb a inscenování divadelních her. Nová pracovní místa však vznikala také v soukromém sektoru, kde se rychle zvyšoval počet pracovních míst ve výrobě.
Tento základní fakt je jasný – pokud ovšem necitujete pouze míru nezaměstnanosti za recesní rok 1938 a nezapočítáváte do nezaměstnanosti státní zaměstnance přijaté v rámci New Dealu, což si oblíbili konzervativní komentátoři. A pokud pečlivě nevysvětlíte, koho počítáte mezi nezaměstnané a proč (proč se například vládní stavitelé silnic počítají mezi nezaměstnané, ale vládní úředníci, kteří vedou spisy, ne?
Navzdory tomu New Deal zdaleka nedosáhl dokonalosti. Je docela dobře možné, že ekonomika mohla růst ještě rychleji než rostla a že recesi v letech 1937-1938 mohlo být zabráněno, kdyby se Roosevelt vyvaroval některých klíčových chyb a více důvěřoval fiskálním stimulům.
New Deal již na počátku vložil příliš mnoho veřejné moci do soukromých rukou. Konzervativní kritici se nyní zaměřují na Správu národní obnovy, která vytvořila státem licencované kartely, aby se průmyslová odvětví mohla samoregulovat. Moderní kritici NRA mají dobrou historickou společnost: Mnoho New Dealers nemělo NRA rádo a sám Roosevelt nakonec uznal, že byla „dost špatná“. NRA zřídila rady, které stanovovaly ceny, mzdy a pracovní podmínky. V těchto radách měli být zástupci managementu, zaměstnanců, spotřebitelů a vlády – v praxi však bylo zástupců zaměstnanců méně než 10 %, zástupců spotřebitelů ještě méně a zástupcem vlády byl obvykle někdo z řad managementu. Jeden New Dealer zaznamenal pouze dva případy, kdy vláda prosadila kodexy chování podnikatelů proti jejich vůli.
V důsledku toho, jak upozorňuje historik Andrew Wender Cohen, poskytovaly rady NRA legitimitu podnikatelům, kteří se chtěli navzájem donutit – jak se stalo, když skupina menších košer řezníků dělala potíže mocné skupině Schechter – a obecně poskytovaly podnikatelům příležitost ke koluzím při určování cen. Proto se NRA stala nepopulární a skomírala, než ji Nejvyšší soud počátkem roku 1935 shledal protiústavní.
Případ proti NRA však není případem toho, že by Americe bylo lépe bez New Dealu: je to případ toho, že New Deal by byl lepší bez NRA – což je postoj, ke kterému mnozí New Dealeři dospěli již někdy v roce 1934.
New Deal také postupoval příliš pomalu a opatrně, aby poskytl fiskální stimuly. Masivní veřejné práce se do New Dealu dostaly záhy vytvořením Správy veřejných prací (Public Works Administration). Plánování a zahájení těchto velkých projektů však trvalo dlouho. Sbory civilní ochrany přírody (Civilian Conservation Corps) začaly vznikat ihned s nástupem Rooseveltovy administrativy, ale zaměstnávaly pouze mladé muže. Koncem roku 1933, když si Roosevelt uvědomil potřebu okamžitější pomoci, vytvořil Civil Works Administration, která přímo zaměstnávala asi 4 miliony Američanů na projektech veřejných prací – ale nervózní z vytvoření trvalého precedentu, administrativa na jaře 1934 CWA rozpustila a nechala americké dělníky, aby se o sebe postarali sami.
Teprve v roce 1935 Roosevelt zahájil činnost Works Progress Administration, jejímž cílem bylo dát práci práceschopným nezaměstnaným. A ani pak se mu přímé federální zaměstnávání nelíbilo – v roce 1937, kdy se začaly objevovat známky oživení, což bylo příliš brzy, pracovní místa WPA zrušil. Jak mu napsal Keynes, chovat se, jako by oživení bylo jisté, když teprve začalo, bylo „chybným optimismem“ a Roosevelt musel více investovat do veřejných prací, aby zabránil další katastrofě.
Daňový zákoník New Deal byl také nevlídný k obyčejným Američanům. Roosevelt do značné míry pokračoval v Hooverově daňové politice, podle níž velká část federálních příjmů pocházela ze spotřebních daní, zejména z alkoholu a tabáku, které neúměrně postihovaly ty nejchudší. Kontroverzní majetkové daně z roku 1935 se nedotkly téměř nikoho – proslulý je fakt, že nejvyšší sazba zachytila pouze Johna D. Rockefellera – a až po válce se struktura daně z příjmu výrazně změnila.
Obecně vzato nebyl New Deal nikdy skutečně keynesiánský. Teprve v roce 1938 přijali New Dealers plán fiskálních stimulů, a pak tento princip uplatňovali nesměle a vykazovali příliš malý deficit, než aby to mělo význam. Teprve po válce se rozpočtové deficity a vládní výdaje zvýšily natolik, aby přinesly výsledky.
Když politika New Dealu skutečně pomáhala pracujícím, přinášela neúměrný prospěch bílým mužům. Stavební práce dostávali muži ze zvyku a výhody dostávali běloši z politických důvodů. Demokraté ve 30. letech, kteří byli stále závislí na segregační většině na celostátní úrovni, často přenechávali místní kontrolu nad agenturami New Dealu jižanům, kteří nebyli nakloněni černošským dělníkům. Ačkoli New Deal Afroameričanům pomohl – natolik, že to mělo vliv na jejich volební účast, neboť černošští voliči stále více podporovali demokraty -, černí Američané z něj neměli stejný prospěch jako jejich bílí sousedé.
Podíváme-li se na tyto úspěchy a neúspěchy New Dealu dohromady, můžeme si vzít několik jasných ponaučení. Třicátá léta nenabízejí případ proti vládním zásahům; spíše poskytují případ proti špatným vládním zásahům. Dobré bankovní a měnové intervence za Roosevelta nahradily špatné bankovní a měnové intervence za Hoovera, a to s dobrým výsledkem. Špatná politika určování cen za Roosevelta (NRA) zmizela, aby ji nahradila lepší ozdravná opatření, která, jak poznamenal Keynes, mohla fungovat ještě lépe, kdyby je Roosevelt plně podporoval. Dopady války poskytují dobrý důvod domnívat se, že kdyby se více veřejných peněz dostalo dříve do rukou pracujících Američanů, bylo by oživení rychlejší.
Obamova vláda najala politiky, jako jsou Lawrence Summers a Christina Romerová, kteří těmto poznatkům detailně rozumí. Možná ještě důležitější je, že administrativa – na rozdíl od Roosevelta nebo některého ze svých liberálních předchůdců – nepotřebuje absolutně Jih a jeho konzervativní bílé jižany k politické podpoře.
Nakonec se tento popis týká pouze výsledků Rooseveltovy administrativy při podpoře oživení: V jiné klíčové oblasti, totiž v oblasti zavádění reforem, které měly zabránit budoucím poklesům nebo zmírnit jejich dopady, si New Deal zaslouží mnohem vyšší hodnocení. FDIC, pružnější Federální rezervní systém, Komise pro cenné papíry, legalizace kolektivního vyjednávání, Národní rada pro pracovní vztahy a minimální mzda – to vše vzniklo v době New Dealu a od té doby má poměrně dobré výsledky. Programy veřejných prací navíc přinesly nejen úlevu, ale i cenné veřejné investice, které, jak upozorňuje historik Jason Scott Smith, přinášely dividendy v podobě hospodářského růstu po celá desetiletí.
Možná nejdůležitější je, že New Deal přinesl Američanům federální pojištění v nezaměstnanosti a ve stáří, díky čemuž se pozdější poklesy nejen zmírnily, ale Američané se stali méně závislými na vrtkavé štědrosti svých zaměstnavatelů, i když jen nepatrně. I zde by si Obamova vláda mohla vzít poslední historickou lekci: Rooseveltovi poradci chtěli zavést veřejnou zdravotní péči jako součást svého programu na ochranu Američanů před „ekonomickou nejistotou“, ale v očekávání odporu ji vynechali. Doufejme, že nový New Deal bude odvážnější.