Před rokem jsem ležela na ultrazvuku u svého lékaře na klinice v centru Hongkongu, nemocná úzkostí. Byla jsem v jedenáctém týdnu těhotenství a dva dny předtím jsem se probudila a po stehně mi stékala hustá krev. S manželem Perem jsme okamžitě odjeli do nemocnice a mně po tvářích stékaly slzy úlevy, když jsem na monitoru spatřila mihotající se malé srdíčko. Všechno vypadalo v pořádku, srdeční tep byl normální a můj lékař nenašel pro mé krvácení žádné vysvětlení.
Teď jsem se vrátila na rutinní kontrolu. Nebyl důvod k obavám, ale přesto jsem se obávala nejhoršího: každý, kdo prodělal několik potratů, ví, že nemá nic brát jako samozřejmost.
Moje lékařka mlčela a třela se sondou po mém břiše. Obě jsme viděly dokonale nehybný plod. Přesunula jsem pohled ke stropu, když mi začaly téct slzy. Tohle se přece nemůže opakovat, pomyslela jsem si, to se prostě nemůže stát. Znovu. Posadila jsem se v čekárně kliniky, zatímco můj lékař volal do nemocnice, aby mi zařídil potrat. Můj šestý zákrok, po čtyřech potratech a odstranění cysty na vaječníku.
Přišla jsem o víc těhotenství, než bych si přála pomyslet. Proces, který následoval, se stal rutinou, ale jakmile jsem dorazila na přidělený pokoj, zaplavil mě smutek a žal. Jak se mohlo stát, že v jednu chvíli bylo v mém těle živé dítě a v další už ne? Jak je možné, že se mi to stalo pokaždé, přibližně ve stejném týdnu těhotenství, a nikdo nedokázal vysvětlit příčinu?“
Nebylo to tak, že bych spoléhala na slepé štěstí. Provedla jsem všechny testy, které jsem měla k dispozici. Setkala jsem se s více lékaři a specialisty než většina lidí za celý život. Utratila jsem několik tisíc dolarů za speciální krevní testy zasílané do laboratoří v USA, podstoupila jsem operaci, při níž mi byla odstraněna část štítné žlázy (měla jsem typ nezhoubného nádoru, který je sice považován za neškodný, ale je spojován s potraty), a podstoupila jsem hysteroskopii (vyšetření dělohy) – nezdálo se, že by se něco změnilo, a nikdo nebyl schopen vysvětlit, proč stále potrácím.
Podle statistik přibližně každé páté známé těhotenství končí potratem. Dva potraty za sebou jsou považovány za velmi nešťastné. Ale po třech a více potratech po sobě riziko dalšího potratu stoupá na 80-90 %. V té době jsem potratila pětkrát – třikrát jen za poslední rok – a všechny potraty se odehrály kolem dvanáctého týdne. To v podstatě znamenalo, že jsem byla těhotná většinu roku, kromě období, kdy se mé tělo zotavovalo. Je jasné, že s mou plodností nebylo nic v nepořádku; problém byl v udržení dítěte.
Lékaři mi doporučovali všechno možné; někteří mi bez obalu navrhovali, abych to vzdala, jiní nám říkali, abychom se přihlásili k adopci (což jsme udělali), a další stále poukazovali na nákladné transfuze krve a tvrdili, že moje krev plod odmítá.
Z lékařského hlediska se o zmeškaný potrat jedná tehdy, když se tělo nedokáže potraceného dítěte samo zbavit. Můžete prožít týdny, dokonce i měsíce, aniž byste si všimli, že je něco v nepořádku. A pak na ultrazvuku zjistíte, že chybí tlukot srdce. Čtyři z pěti mých potratů byly chybné potraty, což znamená, že plody musely být chirurgicky odstraněny.
Potrat je jedním z nejbolestivějších zákroků, které člověk může podstoupit – fyzicky i emocionálně. I když je dítě maličké, kontrakce jsou podobné těm, které se objevují při normálním porodu, a vy musíte z těla vytlačit každý kousek. Po vypuzení mrtvého plodu je třeba jej odebrat a odeslat na vyšetření. Ušetřím vás podrobností, ale tento proces bych nepřála ani svému nejhoršímu nepříteli.
Z nějakého důvodu jsou potraty skrytou tragédií. Jako něco, za co se člověk musí stydět, nosí v sobě slzy a nemluví o tom. S úlevou jsem den po potratu odjela s Perem do Japonska a na sakury (období třešňových květů). Nechtěla jsem, abych opět musela chodit do práce a schovávat se za stolem a skrývat slzy. Stalo se to už tolikrát, že jsem kolegům už nedokázala vysvětlit důvod. Věděla jsem, že by to bylo stejně nepříjemné jim i mně.
Jakmile jsem byla v Japonsku, rozplakala jsem se. Plakala jsem, protože všechny hormony, které naplnily mé tělo během prvních dvanácti týdnů těhotenství, tam stále byly a mé tělo nechápalo, že už není těhotné. Může trvat týdny, dokonce i měsíce, než tyto hormony odezní. Po jednom z mých potratů se mi téměř dva měsíce poté tvořilo mateřské mléko. Bylo to jako rána pěstí do břicha pokaždé, když jsem se sprchovala a mléko vytékalo. Byla jsem tam, s prsy plnými mléka, ale bez dítěte, které bych mohla nakrmit.
Uplynul měsíc nebo dva. Veškerý volný čas a probdělé noci jsem trávila čtením o opakovaných potratech. Nemohla jsem se smířit s tím, že to nemá žádné vysvětlení. Nechtěla jsem se vzdát. Nemohla jsem se vzdát. Zapojila jsem se do internetových skupin a objednala si všechny knihy, které na toto téma existovaly. Díky tomu jsem našla útěchu i povzbuzení. Našla jsem tam další ženy, které se snažily o zdravé těhotenství – a mnoho z nich, kterým se díky správné léčbě nakonec podařilo mít vytoužené dítě.
Krátce po loňském létě jsem začala krvácet před nástupem do letadla na pracovní cestu do Švédska. Domnívala jsem se, že krvácení je způsobeno dvěma cystami, které se mi vytvořily, v každém z vaječníků jedna. Po příletu do Švédska jsem zjistila, že:
- cysty tam stále jsou, ale zmenšily se;
- byla jsem v šestém týdnu těhotenství (sama jsem viděla puchýřek srdce);
- měla jsem v děloze hematom (krevní sraženinu), který krvácení způsoboval.
O hematomu jsem slyšela poprvé, ale dozvěděla jsem se, že je to poměrně častá příčina krvácení v časném těhotenství. Takže jsem tu byla znovu – moje šesté těhotenství a k mému už tak vysokému riziku se přidal hematom, který představoval další riziko potratu. S hematomem nemohli nic dělat, ale na základě výzkumu, který jsem si udělala, jsem trvala na tom, že pro toto těhotenství chci být léčena mimo jiné každodenními injekcemi heparinu, nízkými dávkami kortizonu a levotyroxinem na hladinu štítné žlázy. V několika lékařských publikacích jsem se dočetla, že tento režim je potenciálně účinná léčba s nízkým rizikem, a i když moje lékařka o této léčbě nevěděla, podpořila ji, jakmile jsem se s ní podělila o svůj výzkum. Bylo mi řečeno, abych nelétala a omezila pohyb na minimum, dokud hematom (snad) neustoupí.
Hra na čekání v prvních šesti až dvanácti týdnech mého těhotenství byla mučením, neustálým balancováním mezi nadějí a zoufalstvím. Pracovala jsem dál jako obvykle ze Švédska, protože to zmírňovalo mou úzkost. Stále jsem krvácela, a i když jsem věděla, že je to pravděpodobně kvůli hematomu, srdce se mi zastavovalo pokaždé, když jsem šla na záchod. Během jedenáctého týdne najednou pronikl výron krve vším, co jsem měla na sobě. Když jsem spěchala na toaletu, cítila jsem, jak mi odchází velká sraženina.
Paralyzovaná strachem jsem zavolala na pohotovost jen proto, aby mi sestra věcně sdělila, že jsem potratila a že s tím nemůžu nic dělat. Že prostě budu muset počkat, až všechno přejde. Okamžitě ve mně vyvolala pocity hněvu a sebeobrany – jak se to opovážila říct, jak to mohla vědět jistě? Jak mohla být tak bezcitná tváří v tvář něčemu tak tragickému?“
Trvala jsem jako vždy na tom, že půjdu do nemocnice, a sraženinu velikosti pěsti jsem si vzala s sebou. Gynekoložka, která se se mnou setkala, je ta nejlepší, jakou jsem kdy měla (a že jsem jich už pár potkala), a přes mé slzy mě uklidňovala a říkala mi, že je normální, že se při hematomu tvoří velké sraženiny. Stále silně krvácející jsme udělali ultrazvuk a tam to bylo – malé miniaturní miminko, které pádlovalo kolem a zdánlivě si neuvědomovalo, co se právě stalo.
Nemohla jsem tomu uvěřit. Byla jsem v jedenáctém týdnu těhotenství a miminko bylo živé a kopalo, dokonce i po velkém krvácení.
Jak se blížil dvanáctý týden, něco uvnitř mi říkalo, že tentokrát to bude jiné. Tentokrát bude scan pozitivní. A skutečně, po vyšetření jsme s Perem vyšli z kliniky Mama Mia ve Stockholmu s obrázky živého malého stvoření ve věku dvanácti týdnů a pěti dnů, rozesmátí a uplakaní.
Po několika týdnech krvácení ustalo. Ze dne na den hematom zmizel, jako by nikdy neexistoval.
21. března ve 14.35 se to malé stvoření na monitoru s malým, ale čilým a odhodlaným mihotáním srdíčka dostalo ven. Adam Nils Rickard se narodil plánovaným císařským řezem, 3,4 kilogramu čisté lásky. Slovy se nedá popsat, jak jsme šťastní. Jsem zaplavená emocemi a nemohu se na našeho malého syna podívat, aniž by mi po tvářích nestékaly slzy. Je to malý bojovník, jaký je.