Zastavte mě, pokud jste to už někdy slyšeli. Chicago Bulls prohrávají o jednu branku. Na hodinách hry zbývají pouhé sekundy. Míč se dostává do rukou Michaela Jordana. A překvapivě míč propadne obroučkou a zajistí jeho týmu vítězství. Tento popis platí pro desítky Jordanových největších okamžiků, ale nejznámější je ten poslední.
Je šestý zápas finále NBA 1998. Bulls prohrávají na hřišti Utahu Jazz o jeden bod. Jordan právě ukradl míč Karlu Maloneovi a sleduje Bryona Russella. Deset vteřin před koncem útočí, nakonec se Russella zbavuje a jednou z největších dýk v historii NBA posílá Bulls do vedení. Chybující John Stockton upevňuje nejen vítězství Chicaga, ale i tento okamžik v našich myslích. Když si vzpomeneme na ten zápas, na tu sérii a na celou rivalitu, jako první se nám vybaví Jordan visící ve vzduchu nad poraženým Russellem, nikoliv několik střel, které to nakonec umožnily.
Ale Jordanova závěrečná střela byla příhodně vyvrcholením, výsledkem dvouletých bojů mezi Bulls a Jazz. Nebýt svalové paměti a strategických úprav vybudovaných během předchozích dvou finále NBA, Jordanův legendární okamžik by nikdy nebyl možný. Pojďme se tedy ponořit do toho, co je možná nejlepším hodem v historii basketbalu, a začněme samotnou hrou.
První věc, které si všimnete při opětovném zhlédnutí hry? Jak je čistá. Není tu žádný chaos, který obvykle prostupuje situacemi v závěru utkání. Na hřišti jsou pěkné rozestupy. Každý je přesně tam, kde má být. Jordan nečeká do poslední vteřiny, aby vystřelil. Střela proletí košem zhruba pět vteřin před koncem. Na to, že hra nebyla navržena během oddechového času, vypadá celá akce pozoruhodně scénáristicky.
To není náhoda. Bulls do této chvíle vyčerpali veškerou zásobu taktiky na konci zápasu během devíti předchozích finálových zápasů proti Jazz, které skončily jednociferným rozdílem. Mezi těmito týmy už neexistují žádná tajemství a prostřednictvím krutých metod pokus-omyl se Bulls naučili, co funguje. Koneckonců to není ani první scénář, kterému v této sérii čelili. Ve skutečnosti měli Bulls v obou dosavadních výhrách Utahu šanci buď vyrovnat, nebo vyhrát zápas střelou s klaksonem. Obě situace ztělesňují chaos, který v šestém utkání chyběl.
Na konci prvního zápasu získali Bulls míč zpět po trestném hodu Johna Stocktona, do jehož konce zbývalo jen několik sekund. Neměli žádný oddechový čas, a tak museli hodit přes celé hřiště, aby dali Jordanovi naději na vyrovnání. Když ztratil kontrolu, Scottie Pippen byl nucen hodit nízkoprocentní tříbodovou střelu.
Minula a Utah vyhrál zápas. Závěr pátého zápasu byl ještě divočejší. Bulls, kteří prohrávali o dva body, potřebovali získat míč pouhých 1,1 sekundy před koncem. John Stockton srazil přihrávku mimo hřiště.
To nejprve ubralo 0,8 sekundy z času. Zbývalo pouhých 0,3 sekundy, takže Bulls by mohli legálně skórovat pouze prostřednictvím zakončení nebo faulu. Phil Jackson se přimlouval za navýšení času na 0,8 sekundy, ale jediné, na co se Bulls zmohli, byla Jordanova divoká tříbodová střela.
Chicago nemělo zájem tyto zkušenosti opakovat. Jeho největší šance na čistou střelu by přišla dříve v čase. Jordan tedy vystřelil několik vteřin před koncem a poté, co se trefil, to byli Jazz, kteří museli bojovat o ošklivý pohled na konec zápasu. Nebylo to matematicky správné rozhodnutí, ale jestli si někdo v takových situacích zaslouží výhodu pochybností, je to Jordan.
Takže jsme zjistili, „kdy“ byla střela provedena, ale co „kde“? Jordan dělá něco zvláštního poté, co ukradl míč Karlu Malonemu. Nejrychlejší cestou mezi jakýmikoli dvěma body je přímka, přesto Jordan nemíří ke koši. Křižuje hřiště a jde z levého bloku na své straně hřiště na levé křídlo na straně Utahu.
Abychom to vysvětlili, musíme přetočit zhruba 30 sekund. Skok přes Russella nebyl jedinou velkou střelou Jordana v tomto zápase. Když zbývalo 41 sekund do konce utkání, John Stockton trefil tříbodový koš a dostal Jazz do vedení 86:83. V reakci na to Jordan rychle přebírá přihrávku od Pippena až ke koši. Jde doprava, překonává Russella, ale u obroučky se setkává s Antoinem Carrem a nutí ho ke složitému zakončení.
Jordan ví, že Utah bude očekávat, že opět pojede doprava. Jejich obrana je na to dokonce nastavena. Podívejme se ještě jednou na Jordanovu střelu. Tentokrát sledujte konkrétně Karla Maloneho.
Malone nominálně hlídá Pippena, ale podívejte se, jak daleko je ochoten svěsit hlavu. Pippen v tuto chvíli sotva představuje hrozbu. Po celou dobu finále NBA se potýkal se zraněním zad, které si zhoršil při první hře šestého zápasu, při smeči. Takže i když ho Malone technicky hlídá, ve skutečnosti se od něj očekává, že bude sloužit jako poslední obranná linie proti Jordanovi. To je zřejmé při sledování jeho reakce na Jordanovu jízdu. Přepne se do režimu ochrany obroučky a očekává, že Jordan zaútočí na koš jízdou zprava, jako tomu bylo v předchozí hře. Russell to do jisté míry dělá také. I když ho Jordan možná postrčil, nebo ne, jeho pohyb už určitě směřoval tímto směrem.
To však vyvolává další otázku. Zatímco za ním byla pomoc, Russell bránil Jordana jeden na jednoho. To ho činilo zranitelným přesně vůči takovému zákroku, jaký provedl Jordan. Kdyby se mu podařilo Russella setřást, měl by čistý výhled bez ohledu na cokoli. Proč tedy Utah neobsadil Jordana ve dvojici nebo alespoň neposkytl Russellovi důraznější ochranu než střídající Malone?
Protože to Jazz už zkoušeli a neuspěli.
O rok dříve, doslova ve stejné fázi sezony, se Bulls ocitli v děsivě podobné situaci. Jordan měl míč za nerozhodného stavu 86:86 a do konce šestého zápasu finále NBA 1997 zbývalo jen asi 10 sekund. I v té chvíli ho hlídal Russell, ale Utah si ho dostatečně nevšímal, a tak se rozhodl zdvojit Jordana s Johnem Stocktonem. Původním Stocktonovým mužem byl Steve Kerr. Rozjetý Jordan ze stejného levého křídla, na kterém v roce 1998 zahájil svou střelu, přihrál ze zdvojeného týmu Kerrovi těsně za čáru trestného hodu. Ten přibil střelu a vyhrál šampionát.
To v roce 1998 smetlo ze stolu zdvojený tým. Jazz nehodlali riskovat, že Jordan bude přihrávat do dalšího otevřeného prostoru v sérii. Věřili tedy Russellovi, že bude Jordana krotit sám, a doufali, že i kdyby se mu to nepodařilo, Jordan zaútočí na koš a setká se tam s dodatečnou ochranou obroučky.
To se samozřejmě nestalo. Jordanovy zkušenosti z téměř 12 celých finálových zápasů proti Utahu ho nutily hledat konkrétní střelu proti konkrétní obraně za konkrétních okolností. Tuto střelu našel a zbytek je historie, ale ukazuje to, že žádná hra neexistuje izolovaně. Tento hod byl vyvrcholením dvou sérií lekcí, závěrečnou zkouškou zahrnující vše, co se Jordan naučil během dvou kompletních sérií proti Jazz. Stejně jako v téměř každé basketbalové zkoušce, které ve své kariéře čelil, ji Jordan zvládl.