Co však může být z dlouhodobého hlediska mnohem větším problémem než konjunktura a propad, je naše posedlost konjunkturou a propadem. Ekonomickému zpravodajství (a velmi často i politickému zpravodajství) dominuje téma hospodářského růstu. Zůstáváme v recesi? Směřujeme k oživení? Sotva se dostaneme z jedné recese, už pátráme po příznacích další recese nebo si děláme starosti, zda bude růst tak vysoký, jak se předpovídalo nebo doufalo.
Všechny tyto řeči o hospodářském růstu jsou možná tím, co posedává neznalé politiky a líné novináře. Každý slušný ekonom by si však položil otázku, zda má tato posedlost růstem skutečně nějaký smysl. Velmi dobře totiž chápou, že hospodářský růst zdaleka není tím, co by mělo znamenat všechno a všechno pro ekonomický úspěch.
Na začátek je HDP pouze poměrně hrubým a nepřesným měřítkem ekonomické aktivity. Mnoho činností, které jsou zahrnuty do statistik HDP, ve skutečnosti nejsou činnosti, díky nimž bychom se měli lépe. Například výroba a prodej cigaret přispívá k HDP, ale díky tomu se máme hůře, nikoli lépe.
Pak je tu známý příklad rozbitého okna. Pokud je HDP tak důležitý, proč tedy nepodporujeme výtržníky, aby chodili házet kameny a rozbíjeli okna? Vždyť spousta lidí by musela být zaměstnána opravováním těchto oken a jejich práce by přispívala k tvorbě HDP. Je však zřejmé, že tento koloběh ničení a oprav by nám ve skutečnosti nepomohl. Prostě bychom pracovali víc, abychom stáli na místě. Byli bychom na tom lépe, kdyby se okna vůbec nerozbíjela – ale to by naše statistiky HDP nezvýšilo!“
Důležitost HDP snižuje také skutečnost, že mnoho důležitých ekonomických aktivit není do statistik HDP zahrnuto. Pokud si zaplatíte chůvu, aby vám pohlídala děti, započítává se to do HDP, ale když vám hlídá děti babička zdarma, nezapočítává se to, protože neexistuje žádný záznam o tom, že by se nějaká transakce uskutečnila.
Klíčovým bodem celkově je však skutečnost, že pro zemi, která je již bohatá, neexistuje jasný vztah mezi HDP a tím, jak dobře se lidé mají. HDP je velmi užitečný statistický údaj při pohledu na rozvojové země, které se vyvíjejí od samozásobitelských ekonomik k moderním ekonomikám, ale pro moderní, bohaté, západní země je mnohem méně užitečný.
V zemi, jako je Velká Británie nebo USA, již vyrábíme a spotřebováváme dost na to, abychom se stali velmi bohatými a velmi dobře zajištěnými. Přesto se zdá, že politici a novináři se domnívají, že bychom se měli snažit vyrábět a spotřebovávat stále více a více zboží a služeb bez konce. Chovají se, jako by bylo katastrofální, pokud nebudeme neustále zrychlovat tempo, jakým věci vyrábíme a spotřebováváme. Může však toto zrychlování skutečně pokračovat na věky věků? A i kdyby mohlo, chtěli bychom to? Bylo by nám to skutečně k něčemu dobré?