Po dvou měsících užívání antidepresiv se cítím takhle

Ellen ScottPondělí 6. března 2017 10:Po přečtení seznamů nežádoucích účinků a vyslechnutí jednoho příběhu za druhým o tom, jak je užívání léků velmi, velmi špatné (díky za to, lidé na internetu), není divu, že jsem začala užívat fluoxetin s obrovskou dávkou strachu.

Bála jsem se, že se nakonec budu cítit ještě depresivněji než předtím.

Bál jsem se, že užívání prášků změní to, kým jsem, a vyrve mi kreativitu, chladné, ostré temné myšlenky a sebemrskačský smysl pro humor.

VÍTĚZ: nejlepší dárek ke Dni matek, nocleh, koktejly a večeře

Bála jsem se, že budu chodícím seznamem vedlejších účinků, s rozmazaným viděním, třesem a nespavostí.

Ale po měsíci užívání prášků jsem jen čekala, kdy se něco změní.

Ráno se mi třásly nohy. Cítila jsem o něco větší žízeň než obvykle. Měl jsem za sebou dva nejhorší dny, jaké jsem kdy zažil. Měl jsem za sebou dva dny, kdy jsem se cítil o něco lehčí. Ale to bylo všechno. Žádné dramatické změny, žádná zázračná proměna ve šťastnou verzi sebe sama bez depresí a úzkostí.

Stále jsem se cítila na dně. Stále jsem byla posedlá otevřenými okny, zapálenými svíčkami a ponechanými vypínači.

Šla jsem ke svému praktickému lékaři a ten mi vysvětlil, že možná jen chvíli trvá, než se dostaví účinky prášků, a poznamenal, že může trvat ještě měsíc, než se budu cítit vůbec jinak.

Předepsal mi fluoxetin na druhý měsíc a doporučil mi, že pokud ani po dalším měsíci nepocítím žádné zlepšení, zvýší mi dávku.

Dnes tedy užívám fluoxetin dva měsíce a týden.

Jak se cítím? Rozdíly jsou nepatrné.

Moje třesoucí se nohy se zklidnily. Vypadá to, že lékař měl pravdu: to se jen moje tělo přizpůsobovalo práškům.

Nepociťuji větší žízeň než obvykle (to byl jeden z příznaků, před kterým mě ostatní lidé užívající fluoxetin nejčastěji varovali. Ale stále jsem na svém obvyklém zvyku deseti zelených čajů denně).

Neoslepla jsem, rozhodně jsem neztratila chuť k jídlu a můj sexuální apetit se zdá být stejný jako vždycky.

Necítím se stoprocentně šťastná, poskakující po zdech. Nejsem bez úzkosti.

Ale každý den si zaznamenávám své nálady a když se ohlédnu za posledními dvěma měsíci, mám podstatně méně úzkostných myšlenek a moje deprese se zmírnila.

Nevracím se z práce jen proto, abych o sobě několik hodin přemýšlel negativně, než vyčerpaný odpadnu.

Stále mám depresivní myšlenky, ale jsou méně časté a daří se mi je zastavit při prvním „nenávidím se a jsem hrozný ve své práci“, než se změní v tříhodinovou seanci válení.

Věci se mi zdají o něco lehčí, snazší.

Je mi snazší ráno vstát, snadněji vyjít z domu, snadněji vypnout od negativních myšlenek.

Uklidnily se i mé úzkostné spirály.

Stále cítím úzkost. Stále se bojím, že mě někdo zavraždí a že zapálím dům.

Ale pomalu, téměř bez mého povšimnutí, se frekvence a intenzita úzkostných myšlenek snížila. Nejsem chycen ve smyčkách úzkostných myšlenek a moje potřeba kontrolovat věci se rozhodně snížila – i když úplně nezmizela.

A aby bylo jasno, nezmizela. Za poslední dva měsíce jsem měla čtyři záchvaty paniky, které vyvolala společenská akce, nutnost mluvit na kameru (nakonec to bylo v pohodě, jen jsem se deset minut předtím trochu zhroutila), procházka temnou uličkou a starosti se vším, co mám na seznamu úkolů.

Ale pokles je vítaný. Je to poměrně obrovský rozdíl oproti tomu, když jsem měla alespoň jeden záchvat paniky týdně, téměř vždy bez zjevného spouštěče.

Nezkoumala jsem obsedantně věci. Jsem schopen přestat kontrolovat po druhé, místo po sedmé.

Jak jsem řekl, necítím se jako úplně jiný, vždy šťastný člověk bez úzkosti.

Ale cítím se lehčí, trochu šťastnější a schopnější být sám sebou.

Můj smysl pro humor nezmizel. Naopak mi připadá snazší dělat vtipy. Cítím se teď sebejistější, netíží mě tolik deprese, která mi říká, že to, co se chystám říct, není vtipné nebo nestojí za zmínku.

Stále jsem kreativní a mám pocit, že mám energii přicházet s dalšími nápady. Méně se bojím, že ze sebe udělám idiota nebo že mě vyhodí, takže se cítím svobodnější zkoušet neotřelé věci a předkládat návrhy. Což je skvělé.

Necítím se otupělá. Stále cítím různé věci. Pořád jsem sama sebou, ale bez husté mlhy, která nad vším visí a brzdí mě.

Nejsem si úplně jistá, nakolik za tyto změny mohou léky a nakolik to, že jsem se konečně otevřela své duševní nemoci.

Ale upřímně řečeno, zas tak moc mi to nevadí. Pokud užívání léků hraje roli v tom, že se cítím jako o něco šťastnější a lepší verze sebe sama, nehodlám přestat brát fluoxetin – pokud s jeho užíváním nejsou spojeny nějaké dlouhodobé vedlejší účinky.

A po dvou měsících užívání zažívám jen jeden otravný vedlejší příznak: během týdne se cítím neuvěřitelně vzhůru a o víkendu okamžitě usínám na celé hodiny, kdykoli si někam pohodlně sednu.

Držím si palce a doufám, že je to další vedlejší účinek, který zmizí, jakmile se léky ustálí nebo si skutečně vyřeším spánkový režim. Potřebuju pořádně spát.

Ale jestli to bude pokračovat, budu se muset vážně zamyslet nad tím, jestli je jeden velmi nepříjemný vedlejší účinek natolik život ničící, abych se antidepresiv vzdala.

V tuto chvíli si myslím, že není.

Vím, že pro mnoho lidí nejsou léky řešením. Stále jsem na čekací listině na terapii a nelíbí se mi, že už dva měsíce beru léky, aniž bych vedle nich měla nějakou netabletovou léčbu.

Antidepresiva nejsou rychlé řešení. Nepromění vás zázračně v naprosto šťastnou, emočně stabilní bytost.

Pro některé lidi jsou však život zachraňující. A pro mě vyrovnávají a zlepšují mi náladu natolik, že jsem schopen pokračovat v práci. Možná to zní jako maličkost, ale pro mě je to obrovská věc.

Pilulky nejsou všechno, nejsou rychlým řešením, ale mohou pomoci. A to jsou příběhy, které bychom měli sdílet – ne jen ty děsivé „maminka mé kamarádky brala antidepresiva a ta ji úplně zničila“ nebo „antidepresiva jsou jen součástí obrovského spiknutí, které vás má udržet v samolibosti“.

Nechci tvrdit, že by všichni měli brát léky, ani naznačovat, že antidepresiva nahrazují terapii (stále věřím, že musí fungovat vedle sebe).

Ale chci rozbít strach kolem antidepresiv. Chci, aby každý, kdo se potýká s problémy, věděl, že léky mohou pomoci. Pomalu a v malém, ale přesto pomáhají. A to není nic, za co bychom se měli stydět.

Další informace, rady a podporu v oblasti duševního zdraví získáte na důvěrné infolince Mind, která je k dispozici na čísle 0300 123 3393 (linky jsou v provozu od pondělí do pátku od 9 do 18 hodin).

VÍCE : Jak mluvit se svým praktickým lékařem o svém duševním zdraví

VÍCE : Jak využívám sebepéči, když jsem na obrovské čekací listině na terapii

VÍCE : Jaké to je začít brát antidepresiva

.