PILÁT, PONTIUS (Πόντιος Πειλάτος). Pontius Pilatus je lat. podoba jména. Význam je nejistý: Pontius může souviset s „mostem“ nebo „pátým“; Pilatus může znamenat „ozbrojený oštěpem“ nebo může odkazovat na pilus neboli plstěnou čepici, znak osvobozeného otroka. Pilát byl římský prokurátor Judeje, který Ježíše odsoudil k trestu smrti ukřižováním (Mt 27,2nn).
1. Zdroje informací. Všechna čtyři evangelia o Pilátovi něco říkají; čtvrté evangelium přináší další poznatky o jeho charakteru a filozofii. Mimo SZ pocházejí téměř všechny informace ze dvou zdrojů: (1) Josefus (Antika a válka) a (2) Filón Alexandrijský (Legatio ad Gaium). Z nich je Josefus zdaleka úplnější a spolehlivější, Filón byl vůči Pilátovi silně zaujatý, a proto o něm nemohl psát dostatečně objektivně. Kromě toho byla v roce 1961 v Cesareji objevena kamenná deska s latinskými jmény Pontius Pilatus a Tiberius, která tak poskytuje archeologický důkaz Pilátovy historické skutečnosti.
2. Shrnutí Pilátova života. Pilát byl římský občan, narozený pravděpodobně v Itálii, ale datum a místo jeho narození není známo; je nepravděpodobné, že by se narodil později než v roce 1 př. n. l. Byl ženatý a jeho manželka je zmíněna (Mt 27,19); zda měl nějaké děti, není známo. Patřil k jezdecké neboli střední třídě Římanů a možná zdědil množství majetku, které ho opravňovalo k tomuto postavení. Jeho kariéra předtím, než se stal prokurátorem Judska, není známa, ale než se mohl stát prokurátorem provincie, musel jistě zastávat řadu civilních nebo vojenských funkcí. Pilát byl pátým římským prokurátorem Judeje, kterého císař Tiberius jmenoval kolem roku 26 n. l. na místo Valeria Grata. Do Judska si s sebou přivedl manželku. Do Pilátovy jurisdikce patřilo Samaří, Judea, tj. bývalé Archelaovo království, a oblast S až po Gazu a Mrtvé moře. Jeho funkce spojovala vojenské a správní povinnosti. Jeho přímým nadřízeným byl řím. místodržitel Sýrie, ale skutečná povaha tohoto vztahu není známa. Pilátova moc nad všemi osobami v jeho oblasti kromě římských občanů byla prakticky absolutní. Naproti tomu Židům byla přiznána určitá svoboda a samospráva. Sanhedrin v Jeruzalémě měl různé soudní funkce, ale rozsudky smrti mohly být vykonány až po potvrzení řím. prokurátorem. Kvůli politickým a náboženským problémům byla Judea z římského hlediska obtížně spravovatelnou provincií. Pilát pobouřil Židy tím, že do Jeruzaléma poslal vojáky s římskými vojenskými standartami s emblémy, které Židé považovali za modlářské. O to se pokusil již dříve a odpor Židů byl tak silný, že římské úřady odstranily urážlivé insignie ze standart, které byly vneseny do města Jeruzaléma. Když Pilát tuto politiku změnil, setkal se s odstrašujícím židovským odporem, který se snažil překonat hrozbou, že odpůrce zabije. Když zjistil, že jsou ve svém odporu neoblomní a nebojí se smrti, musel Pilát nakonec ustoupit. Tento incident ukazuje Pilátův špatný úsudek, tvrdohlavost a nakonec i slabost. Pilát také pobouřil Židy tím, že si přivlastnil korbanové peníze neboli náboženské příspěvky z chrámové pokladnice na financování stavby akvaduktu o délce asi pětadvaceti metrů, který měl přivádět vodu do Jeruzaléma z vysočiny na S od města. Židé tento krok považovali za svatokrádež a reagovali na něj bouřlivě. Pilátovi vojáci zabili mnoho výtržníků. Možná se jednalo o zvěrstvo zmíněné v L 13,1.2.
Filo z Alexandrie (cituje Agrippu I.) v Legatio ad Gaium (38) o Pilátovi říká, že Židé
Piláta rozčilovali do nejvyšší možné míry, protože se obával, aby se nevydali na vyslanectví k císaři, a mohli by ho obvinit s ohledem na další podrobnosti jeho vlády – jeho zkorumpovanost, drzost, násilnictví, zvyk urážet lidi, krutost a neustálé vraždění nesoudných a neodsouzených lidí a jeho nekonečnou, bezdůvodnou a nejtěžší nelidskost.
Toto hodnocení Piláta je třeba považovat za značně přehnané, jak ukazuje mnohem umírněnější tón výroků o Pilátovi ve SZ. To, že byl schopen deset let setrvat ve funkci prokurátora Judeje, jako by svědčilo o extrémní zaujatosti Filónových slov.
Pilátův politický krach přišel díky jeho vlastní hlouposti. Jistý Samaritán přednesl tvrzení, že ví, kde na vrcholu hory Gerizim Mojžíš ukryl zlaté předměty týkající se svatostánku. Toto tvrzení vycházelo z neznalosti a fanatismu, neboť Mojžíš nikdy nepřekročil Jordán, a proto nemohl horu Gerizim navštívit. U úpatí hory se však shromáždilo velké shromáždění Samaritánů, kteří měli v úmyslu vystoupit na vrchol a hledat údajné poklady. Pošetile se ozbrojili zbraněmi, což si Pilát vyložil jako hrozící povstání. Mnoho Samaritánů bylo Pilátovými vojáky zabito. Aféra na hoře Gerizim však byla pouhým přechodným incidentem a rozhodně ne skutečnou hrozbou pro římskou vládu v Pal. Pilát zabil tolik lidí, že Samaritáni podali stížnost Pilátovu nadřízenému Vitelliovi, římskému místodržiteli Sýrie. Vitellius Piláta sesadil z funkce prokurátora Judeje a nařídil mu odjet do Říma, aby císař posoudil jeho neuvážené jednání v gerizimské aféře. Tím skončilo Pilátovo desetileté působení ve funkci prokurátora.
Císař Tiberius zemřel 16. března 37 n. l., tedy ještě před Pilátovým příjezdem do Říma. Pilát zřejmě kvůli císařově smrti unikl soudu. Všechny zprávy o Pilátovi po jeho příchodu do Říma jsou pozdního data a historici je považují za pochybné a legendární. Obecně se traduje, že byl vypovězen do města Vienne v Galii, kde nakonec spáchal sebevraždu. To se nachází u Eusebia (HE, ii. 7). Podle jiného příběhu byl Pilát na Tiberiův rozkaz sťat, ale před popravou se kál. Falešná kniha Acta Pilati (ze 4. nebo 5. stol. n. l.) Piláta zbavuje veškeré viny, a dokonce ho představuje jako toho, kdo vyznává, že Ježíš je Syn Boží (kap. 46). Dochovaly se i další knihy s názvem Acta Pilati, které se mezi sebou liší a všechny jsou falešné. Jedna legenda tvrdí, že Pilátova manželka se stala křesťankou. Koptská církev prý slaví 25. červen jako den, kdy uctívá Piláta jako světce a mučedníka (A. Souter in HDCG, ii, 366). Tato myšlenka postrádá historický základ. Mnohem pravděpodobnější je, že Pilát spáchal sebevraždu, ale ani to nelze dokázat.
3. Pilát a Ježíšův soud a smrt. Vnější fakta o Pilátově spojení s Ježíšovým procesem a smrtí jsou následující: (1) Židovský sanhedrin uznal Ježíše hodným smrti (Mk 14,64). (2) Ježíš byl spoután a předán Pilátovi (15,1). (3) Pilát se zeptal Židů, jaké obvinění proti Ježíšovi vznesli (Jan 18,29). (4) Pilát řekl Židům, aby Ježíše vzali a soudili ho podle svého práva (18,31), ale oni odpověděli, že nemají pravomoc vykonat rozsudek smrti (tamtéž). (5) Pilát se Ježíše ptal na jeho tvrzení, že je král; Ježíš přiznal, že je král, ale „ne z tohoto světa“ (Mk 15,2; Jan 18,33-38). (6) Pilát poslal Ježíše k Herodovi a ten ho poslal zpět (L 23,6-12). (7) Pilátova manželka mu poslala varovný vzkaz (Mt 27,19). (8) Pilát navrhl Ježíše propustit, ale zástupy se dožadovaly Barabáše (Mk 15,9-11; Jan 18,39.40). (9) Pilát si veřejně umyl ruce vodou v marném gestu zřeknutí se odpovědnosti (Mt 27,24). (10) Pilát nechal Ježíše zbičovat (Jan 19,1). (11) Pilát potvrdil Ježíšovu nevinu: „Neshledávám na něm žádný zločin“ (Jan 19:4). (12) Pilát řekl: „Tady je ten člověk!“ (Jn 19,12). (19:5). (13) Pilát opět potvrdil Ježíšovu nevinu (19,6). (14) Pilát znovu mluvil s Ježíšem o své pravomoci ukřižovat ho nebo propustit a Ježíš mu odpověděl (19,10.11). (15) Pilát se opět snažil Ježíše propustit, ale Židé mu řekli, že by to bylo urážkou císaře (19:12). (16) Pilát přivedl Ježíše před lid a řekl: „Tady je váš král!“ (19,19) Ježíš se vrátil k lidu. (19:14). (17) Židé odmítli, že by měli jiného krále než císaře, a zopakovali svůj požadavek, aby byl Ježíš ukřižován (19:15). (18) Pilát odsoudil Ježíše k ukřižování (19,16). (19) Pilát napsal nad Ježíšův kříž titul: „Ježíš Nazaretský, král židovský“ (19:19). (20) Pilát odmítl vyhovět žádosti Židů, aby bylo znění titulu změněno (19:21, 22). (21) Pilát vydal Josefovi z Arimatie Ježíšovo tělo (19,38). (22) Pilát povolil Židům zapečetit a střežit Ježíšův hrob (Mt 27,62-66).
4. Pilátův charakter. Záznamy NZ líčí Piláta jako cynického a skeptického – tvrdého Římana, kterému však chybí tradiční římské ctnosti jako čest, spravedlnost a poctivost. Pilát byl spíše obchodníkem s kompromisy a účelovostí než strážcem spravedlnosti. Jeho cynická otázka „Co je to pravda?“. (Jan 18,38) – v podstatě spíše kartáč než dotaz – vypovídá o jeho povaze. Pilát věděl, že Ježíš je nevinný, a věděl, že Židy k požadavku Ježíšovy smrti vedla nenávist a závist. Pilát se ho snažil propustit, ale pouze pokud to bude možné bez nepříznivého dopadu na jeho osobu. Jeho podlehnutí lidovému křiku a nátlaku při odsouzení Ježíše k ukřižování ukazuje, že nebyl způsobilý být soudcem podle římského ideálu fiat justitia ruat caelum („Ať se stane spravedlnost, i kdyby nebesa padala“), a už vůbec ne podle ideálu spravedlnosti uvedeného ve svatých Písmech.
Pilát mohl krátkým příkazem zabránit vojákům, aby se Ježíši – který už tak trpěl strašnými bolestmi z bičování – vysmívali a mučili ho, ale neudělal to. Tato bezcitnost vůči lidskému utrpení byla možná běžná u římských provinčních úředníků, Pilát se však zdá být výjimečně a šokujícím způsobem bezcitný.
Pilátovy chyby a slabosti byly chybami hříšného, nevykoupeného či „přirozeného“ člověka, jehož životní postavení ho vystavovalo velkým pokušením a umožňovalo mu po několik let ustupovat, aniž by byl volán k odpovědnosti. Bylo řečeno, že moc korumpuje a absolutní moc korumpuje absolutně. Pilátova moc, i když nebyla ve skutečnosti absolutní, byla prakticky absolutní vůči neromskému obyvatelstvu na jeho území. Měl nad lidmi moc života a smrti. Teprve po nejnehoráznějším zneužití moci byl nakonec sesazen a přikázán do Říma, aby se zodpovídal ze svých činů.
Bibliografie: Josephus, Antiq., XVIII. iii. 3; War, II. ix. 2-4; Tacitus, Anály, xv. 44; Eusebius, HE, II. 7; Filón, De Virtutibus et Legatione ad Gaium, xxxviii; G. A. Müller, Pontius Pilatus der fünfte Prokurator von Judäa (1888); F. C. Conybeare, „Acta Pilati“ in Stud. Bibl. et Eccles., iv (1896), 59-132; A. T. Innes, Trial of Jesus Christ: A Legal Monograph (1899); G. Rosadi, The Trial of Jesus (1905); A. Souter, HDCG, II (1908), 364-366; ISBE, IV (1929), 2396-2398; Hedley, JTS, xxxv (1934), 56-58; S. Liberty, „The Importance of Pontius Pilate in Creed and Gospel“, JTS, xlv (1944), 38-56; D. H. Wheaton, NBD (1962), 996, 997; H. C. Kee a F. W. Young, Understanding the New Testament (1957), 172-174; E. M. Blaiklock, Out of the Earth (1961), 39-41; M. F. Unger, Archaeology and the New Testament (1962), 67, 69, 70, 98.
.