Paris Hilton o svém novém dokumentu: „Nejsem hloupá blondýna. Jsem jen opravdu dobrá v předstírání, že jí jsem.“

Není snad žádná celebrita, která by byla lépe vybavena k dekonstrukci své veřejné image než Paris Hilton. Devětatřicetiletá Hilton strávila většinu života zíráním do objektivu fotoaparátu, a tak si je až příliš dobře vědoma toho, co si myslíte, když houkne „to je sexy“ přehnaně dýchavičným dětským hláskem, který se stal jejím poznávacím znamením.

Hiltonová, která vypadá jako čerstvě opálená panenka Barbie ve velurové teplákové soupravě, se dostala do povědomí veřejnosti jako polovina privilegovaných celebrit v srdci seriálu The Simple Life po boku nejlepší kamarádky Nicole Richie. Po debutu této zásadní reality show v roce 2003 pisatel listu New York Times prohlásil, že „v dravé kultuře celebrit ukazuje vzestup paní Hiltonové, jak dalece byla celebrita jako taková znehodnocena“. Ale po dvou desetiletích kariéry, kdy se její image party-girl proměnila v globální impérium, ji ani ti nejhlasitější kritici Hiltonové nemohou obviňovat z toho, že je „slavná jen proto, že je slavná“ – alespoň už ne.

Zobrazit více

Nový dokumentární film This Is Paris (Tohle je Paris) je jakýmsi novým představením pro všechny, kteří si Hiltonovou stále spojují s její bulvární proslulostí z počátku minulého století. Od vydání jejího prvního parfému v roce 2004 se odhaduje, že kolekce parfémů Hiltonové dosáhla obratu více než 2,5 miliardy dolarů. Má 19 produktových řad, které zahrnují péči o pleť, kabelky, šperky a spodní prádlo, a více než 45 značkových prodejen na Středním východě a v Asii. Hiltonová, která je údajně nejlépe placenou dýdžejkou na světě (za jedno vystoupení si přijde až na 1 milion dolarů), urazila dlouhou cestu od dob, kdy se v pořadu The Simple Life ptala, zda Walmart „prodává věci na zeď“, což je přesně to, co chtěla s režisérkou pořadu This Is Paris Alexandrou Deanovou předvést.

„Klidně jsem z toho mohla udělat nějaký marnivý projekt, kdybych chtěla, ale mám pocit, že jsem to dělala celou svou kariéru,“ řekla Hiltonová Vogue během nedávného Zoom telefonátu ze svého domu v Los Angeles. „Chtěla jsem vydat něco, co by nebylo jen nějakou fasádou, kterou si jen tak vystavuji.“ Není jí cizí, že její život dokumentují kameramani – včetně nedávného dokumentu The American Meme od Netflixu – Hiltonová málokdy mluvila o událostech svého života s takovou otevřeností jako v This Is Paris. Za zmínku stojí především odhalení, že když bylo Hiltonové pouhých 16 let, rodiče ji poslali do Provo Canyon School, „intenzivního psychiatrického léčebného centra pro mládež“ v Utahu, kde podle svých slov strávila 11 měsíců a až do svých 18 let snášela nejrůznější druhy fyzického a psychického týrání. Provo byla poslední snaha Kathy a Richarda Hiltonových zvládnout svou vzpurnou dceru, která po přestěhování rodiny z Los Angeles do New Yorku v roce 1996 často přerušovala školu a plížila se do nočních klubů.

Hiltonová neplánovala o těchto zážitcích mluvit v pořadu Tohle je Paris, dokud ji Dean nezačal sondovat ohledně opakujících se nočních můr, které zažívala už jako teenager. Podrobnosti o zneužívání začaly vyplouvat na povrch, když Hiltonová začala dávat do souvislostí trauma, které po propuštění z Provo nikomu – včetně rodičů – neprozradila. „Jediné, na co jsem se v tomto filmu chtěla zaměřit, byl můj život podnikatelky, ale nakonec jsem se rozhodla říct, jak to je,“ říká Hiltonová. „Chtěla jsem ukázat, že můžete projít těžkostmi a přesto ze sebe něco udělat a nenechat se definovat svou minulostí. Ráda ukazuji, kdo jsem, protože jsem hrdá na to, kým jsem se stala.“ (Jak tento týden informoval deník New York Times, škola na svých internetových stránkách uvedla, že změnila majitele v roce 2000, kdy už Hiltonová byla studentkou. Zástupce Provo uvedl, že škola „neschvaluje ani nepropaguje žádnou formu zneužívání“)

Když se dokumentární film nyní vysílá na YouTube, Hiltonová se nedávno posadila s Vogue, aby si popovídala o „terapeutické“ zkušenosti z natáčení This Is Paris, nostalgii z počátku aughts a o tom, že nadobro opustila svou postavu „blonďaté blbky“.

V This Is Paris jste neustále na cestách, cestujete do Belgie, Koreje nebo domů do Los Angeles. Popsala jste se jako workoholička, která se potřebuje neustále rozptylovat, jak jste se tedy přizpůsobila tomu, že jste si v posledních měsících dala nucenou pauzu?

Pro každého je to nový způsob života. Dalo mi to čas konečně se zastavit na jednom místě a skutečně se zamyslet nad vším, co se děje. Jsem vděčná, že mám ten nejúžasnější vztah svého života. Cítím se šťastná, že jsem konečně našla opravdovou lásku, protože si nedokážu představit, že bych touhle pandemií procházela sama. Vzhledem k tomu, kolik času jsme spolu strávili, je to jako být ve vztahu pět let. Mám vedle sebe někoho, do koho jsem tak neuvěřitelně zamilovaná a s kým jsme si tak blízcí.

Jaká byla geneze filmu This Is Paris a zjišťování, jak by měl dokument o tomto okamžiku vašeho života vypadat?

Tolik produkčních společností v průběhu let předkládalo mému týmu nápady a já jsem vždycky řekla ne. Soustředil jsem se na své podnikání a reality show už prostě nebyly v mém zájmu. Pak jsem měl několik skvělých schůzek s IPC, kteří mi řekli příběh, který chtěli vyprávět, a přesvědčili mě, abych jejich vizi věřil. Původní premisa tohoto filmu ale nebyla tím, o čem jsem nakonec mluvil. Chtěla jsem mluvit pouze o impériu, které jsem vytvořila jako podnikatelka, protože jsem měla dost mylných představ, které o mně lidé stále měli. Nechci, aby si mě pamatovali jako tu hloupou blonďatou nafukovací holku ze seriálu The Simple Life. Taková nejsem a chtěla jsem to ukázat, protože jsem velmi hrdá na to, jaká jsem žena a co jsem vytvořila. Mluvím o věcech, které jsem nikdy neřekla ani vlastní sestře, rodičům, nejlepším kamarádkám, bývalým přítelům. Byl to velmi terapeutický zážitek.

Jaké byly ty rozhovory, co se týče přesvědčování rodiny, aby se tohoto projektu zúčastnila?

Jsem jim moc vděčná, že se rozhodli být toho součástí. Zejména moje sestra Nicky . Vždycky jsme byly protiklady – nesnáší záři reflektorů a odmítla The Simple Life, když producenti chtěli, abychom tam byly já a ona. Takový život prostě nechtěla. Ale věděla, že kdyby do toho filmu nešla, nebyl by to úplný obraz. Nikdo mě nezná lépe než moje sestra, ale ani ona nikdy nevěděla, čím jsem si prošla, protože jsem to s ní ani s mámou předtím neprobírala. Požádala jsem tátu, aby se na filmu podílel, ale on v něm vůbec nechtěl být. Je podnikatel a řekl, že nechce mluvit o svém soukromém životě. Pro mámu bylo samozřejmě těžké slyšet, čím jsem si prošla a co všechno jsem jí nikdy předtím neřekla. Bylo to pro nás všechny velmi emotivní.

V jednom místě dokumentu jsi řekla: „Moje máma chtěla, abych byla Hiltonová, chtěla jsem být Paris.“ To je pravda. Můžete to nějak rozvést?

Moje máma a táta byli vždycky velmi přísní a chránění. Máma chtěla, abych měla takový ten debutantský, princeznovský život, a to jsem prostě nebyla. Nechtěla jsem být známá jen jako vnučka z hotelu Hilton. Celý ten společenský svět mi připadal takový falešný. Nikdy jsem taková být nechtěla, ale měla jsem pocit, že to musím předstírat, protože moji rodiče byli tak přísní. Pak jsem se jako teenager přestěhovala do New Yorku a úplně jsem se vzbouřila.

Jak se měl člověk s vaším původem chovat jako dědička celebrit?

Očekávalo se, že si vezmu nějakého chlapa, budu mít děti a budu společenská smetánka. To mě prostě nikdy nezajímalo. Vždycky jsem se snažila být nezávislá a samostatná. Myslím, že všechno, čím jsem si prošla, když jsem byla mladší, mě k tomu přimělo. A i když to bylo tak bolestivé a traumatizující, snažím se vždycky dívat na pozitiva, protože si myslím, že bych nebyla takovou podnikatelkou, jakou jsem dnes, kdybych si neprošla tím, čím jsem si prošla. Dalo mi to chuť být nezávislá, aby mě už nikdy nikdo nemohl ovládat. Cítila jsem, že úspěch je svoboda. A taky prostě chtít tu lásku. Cestovat po světě, objímat své fanoušky a vidět jejich rozzářené oči je tak neuvěřitelný pocit. Prostě mám pocit, že jsem sem byla dána z nějakého důvodu, abych dělala lidem radost a byla pozitivním světlem.

Četla jsem vaši první knihu Zpověď dědičky-

Mám ji ráda.

V kapitole „Jak se stát dědičkou“ jste napsala: „Pro spoustu lidí jsem fantazie. Chtějí si myslet, že se bavím mnohem víc než oni, a nikdo si nechce myslet, že mám normální život nebo problémy… Byla jsem jenom sama sebou, takže nemůžu říct, jestli je můj život dokonalý, nebo ne.“ Jakou roli jsi podle tvého názoru plnila v očích veřejnosti, když tvá sláva rostla a tvůj život byl stále více pod drobnohledem?

Měla jsem pocit, že jsem taková fantazie, princezna Barbie, víla-meruza-jednorožec. I když jsem si hrála na postavu, vím, že většina lidí taková ve skutečnosti není. Prostě jsem působila jako taková svobodná duše, i když nikdo nevěděl, jaké další věci prožívám, takže jsem pro lidi byla skoro jako únik. Ale taky si myslím, že média by toho prostě využila a brala mě jako… Někdy jsem si připadala jako boxovací pytel. Spousta lidí měla pocit, že na mě můžou být zlí a říct cokoliv. Bylo bolestné číst některé věci, které se o mně psaly, jen proto, že znám pravdu. Lidé v Hollywoodu prodávají příběhy, které nejsou pravdivé, jen proto, že vědí, že dostanou víc peněz za jakoukoli šťavnatou lež, kterou si vymyslí. Já nevím. Prostě… bylo toho hodně.

Film začíná montáží, která ukazuje, jak často jste byl zesměšňován v nočních talk show a parodován napříč popkulturou, například v South Parku a Saturday Night Live. Jak ovlivnilo zacházení s vámi ze strany médií způsob, jakým jste se rozhodl prezentovat na veřejnosti?

Když lidé říkali věci, které se mě dotýkaly, v duchu jsem si říkala: „Paris, to hraješ postavu, to nejsi ty. Nemusíš se cítit špatně, když ti lidé něco říkají, protože nemluví o tobě, ale o tom, co si myslí, že jsi“. Tenhle způsob myšlení mě chránil, protože už jsem byla tak odhalená a celý svět už o mně měl všechny tyhle předsudky. Nejsem hloupá blondýna. Jen jsem opravdu dobrá v předstírání, že jí jsem.

Líbila se mi scéna v pořadu This Is Paris, kdy jste mluvila o svém vztahu s Davidem LaChapellem a o tom, jak vás spolupráce s ním tak brzy po zkušenostech z Provo opravdu vyvedla z míry.

Davidovi v podstatě vděčím za všechno. Natáčení s ním a to, že jsem byla jeho múzou, mi změnilo život.

Četl jsem rozhovor, kde říká: „Měl jsem ho rád: „Paris měla tehdy charisma, od kterého jste nemohli odtrhnout oči. Chichotala se a smála, byla energická a zabírala celou místnost. Nebyla doma tři dny, ale vypadala neuvěřitelně. Nikdy jste ji neviděli vypadat zkaženě.“ Co myslíš, že na tobě viděl?

Přijal mě a dodal mi sebevědomí poté, co jsem prošla tolika traumatickými zážitky. Ten článek ve Vanity Fair mě dostal na mapu a představil mě celému světu. Vždycky budu Davidovi vděčná za kultovní práci, kterou jsme spolu odvedli. Díky němu jsem se cítila tak krásná. Je to jeden z těch lidí, se kterými můžu být skutečně sama sebou a kteří ve mně viděli něco, co jsem já neviděla, protože když jsem se dostala z Prova, byla jsem úplně ztracená. Potkat někoho, jako je on, kdo mi dokázal otevřít oči do úplně nového světa půvabu, bylo kouzelné. Mám ho moc ráda.

Jak tato nově nabytá svoboda ovlivnila váš smysl pro styl? Ani v dřívějších dobách, kdy jste byla klubovým dítětem, jste nikdy jen neopakovala looky z přehlídkových mol.

Nikdy jsem nebyla z těch, kteří by se řídili trendy. Myslím, že díky tomu, že jsem Vodnář, jsem prostě přirozeně kreativní a trochu výstřední. Nikdy jsem nepatřila k lidem, kteří museli mít nejnovější kousky od Diora nebo Chanelu. Ráda jsem chodila do centra na 8. ulici, kde bývaly obchody Patricie Fieldové a všechny ostatní zábavné obchody. Máma mi kupovala plesové šaty a já byla doslova v minisukni s latexovým vrškem a duhovými nástavci. Prostě jsem se bavila módou a teď je úžasné vidět, jak se všechny tyhle styly vracejí. Během Týdne módy mi spousta mých přátel návrhářů ukazuje své nástěnky s náladami a je tam tolik mých fotek z té doby. Ráda vidím, jak holky obnovují všechny moje looky, například šaty k 21. narozeninám a vůbec celou tu atmosféru. Tehdy si ze mě všichni dělali legraci kvůli tomu, co jsem nosila. Pro newyorskou společenskou smetánku bylo šílené se takhle oblékat, ale očividně jsem předběhla svou dobu.

Jakkoli byly vaše módní volby drzé a přehnané, rozhodně jste si vytvářela vlastní smysl pro styl.

A to jsem neměla stylistu ani publicistu. Žádný tým kadeřníků nebo vizážistů. Doslova jsme to se sestrou dělaly samy. Bylo to tak jiné, protože dnes je všechno tak naplánované. Každý má kreativního ředitele. Nic není originální, všichni jsou kopie jeden druhého. Všichni mají stejný obličej, všechno stejné. Jsem velmi hrdá na to, že jsem jako O.G.

Ty jsi to dělala i předtím, než sociální média usnadnila budování vlastní značky. Jak byste svůj vztah k sociálním médiím charakterizovala dnes?

Sociální média mohou být zábavná, ale když lidé používají názory jiných lidí jako něco, co určuje, kdo jsou, stává se to prostě nebezpečným. Myslím, že existuje spousta skvělých influencerů. Se spoustou z nich se přátelím a líbí se mi, jaká poselství šíří. Ale pak jsou tu jiní, kteří to podle mě dělají jen pro lajky. Řeknou něco jen proto, aby získali pozornost; spousta těch dětí si neuvědomuje, že to s nimi bude žít. Je důležité, aby děti přemýšlely o věcech, které vypouštějí do světa. Pokud je to něco, co nechcete mít navždy venku, je pravděpodobné, že vás to bude pronásledovat po zbytek života. Vybudovala jsem si velmi tvrdou slupku, ale nedokážu si představit, že bych dnes byla teenagerem.

Na začátku filmu Tohle je Paříž říkáte: „Vytvořila jsem si tuhle značku, tuhle osobu a tuhle postavu a od té doby jsem s ní zůstala spojená.“ To je pro mě velká výzva. Cítíte se stále zaseknutá?

Když jsem tu scénu natáčela, opravdu jsem se tak cítila. Poté, co jsem opravdu vyprávěla svůj příběh a přiznala se ke všemu, mám pocit, že už nejsem zaseknutá. Myslím, že i lidé, kteří mě vždycky odsuzovali jen z titulků, přehodnotí věci, které o mně mohli říct v minulosti, což je vzrušující, protože miluju dokazovat lidem, že se mýlí. Nemůžu se dočkat, až lidé poznají skutečnou Paříž.

.