OBRÁZEK: Docentka Marianne Kjelsviková se domnívá, že v debatě o potratech chybí hlasy žen, které stály před volbou mezi přerušením nebo dokončením těhotenství. zobrazit více
Kredit: Foto: NTNU
Téměř polovina všech těhotenství je neplánovaná. V roce 2017 bylo v Norsku provedeno 12 733 potratů. Počet živě narozených dětí ve stejném roce činil 56 600.
V rámci své doktorské práce na Norské univerzitě vědy a techniky (NTNU) v Ålesundu vedla docentka Marianne Kjelsviková rozhovory se 13 ženami ve věku 18 až 36 let, které přišly do nemocnice na interrupci, ale byly si svou volbou natolik nejisté, že se vrátily domů, aby si to ještě promyslely.
Mezi 10 a 20 procenty žen si stále není jisto, zda by měly jít na potrat, když přijdou na zákrok.
„Ženy uvedly, že si dávaly velký pozor na to, s kým o potratu mluvily. Některé z nich o tom nemluvily ani s mužem, se kterým otěhotněly. Hledaly na internetu příběhy žen, které byly ve stejné situaci. Když jsem se jich zeptala, jestli je někdo, s kým by chtěly mluvit, ale váhají, několik z nich odpovědělo ‚moje matka‘,“ říká Kjelsviková, která pracuje na katedře zdravotnických věd NTNU.
Tabu přes generace
Mezi ženami, které mluvily se svými matkami, se několik matek otevřelo a přiznalo, že samy podstoupily potrat.
„Když se to tají i před nejbližšími lidmi, vypovídá to něco o tom, jak osaměle se žena může cítit,“ říká Kjelsvik.
Doktorandka je vystudovaná zdravotní sestra a má bohaté zkušenosti jako supervizorka poradenské služby Amathea, nezávislé zdravotní služby, jejímž cílem je, aby ženy mohly dobře žít s rozhodnutím, které měly čas promyslet.
Hlas, který neslyšíme
Kjelsviková konstatuje, že v debatě o potratech chybí hlasy žen, které stály před volbou mezi přerušením nebo dokončením těhotenství.
„V ideálním případě by si žena, která chce jít na potrat, měla být svou volbou jistá, ale mnoho žen si jistá není. Ocitají se v situaci, která není příznivá pro to, aby měly dítě, a zároveň je pro ně obtížné podstoupit interrupci. Nakonec pak konečné rozhodnutí učiní v nemocnici.“
„Zdravotničtí pracovníci mají nabitý rozvrh a někteří se zmínili, že nebyli proškoleni v tom, jak pomoci ženám, které mají pochybnosti.“
Do debaty o potratech často vstupuje náboženství. Ženy v této studii však náboženství nevytahovaly, když mluvily o svých hodnotách.
„Ženy mají své vlastní hodnoty a ženy ve studii se zabývaly tím, že jejich rozhodnutí se týká života. Zvažovaly možnost života s dítětem. Každý má na potrat svůj názor, ale pro ženy, které byly v této situaci, se zjišťování, co je správné a co ne, stalo složitou otázkou,“ říká Kjelsvik.
Složitá otázka pro zdravotnický personál
Třináct žen ve studii se rekrutovalo ze šesti různých nemocnic po celé zemi. Když ženy přišly na potrat, cítily se v nemocnici dobře přijaty. Cítily se respektovány
Ale zároveň si přály, aby se personál lépe vypořádal s jejich pochybnostmi. Ne nutně radou, ale tím, že by jim naslouchali. Ženy opravdu potřebovaly někoho, s kým by si mohly promluvit. Někoho, kdo by ženám řekl, jak těžké to pro ně bylo. Na druhou stranu si zdravotníci dávali velký pozor, aby ženy neodsuzovali a nijak je neovlivňovali.
„Zdravotníci mají nabitý program a několik pracovníků se zmínilo, že nebyli proškoleni, jak ženám, které mají pochybnosti, pomoci. Pokud přijde několik konfliktních žen ve stejný den, může to zcela rozhodit rozvrh,“ říká Kjelsvik.
Myslí si, že na tyto schůzky by mělo být vyčleněno více času a že by pomoc neměla být pouze na jednotlivých sestrách.
„Všem prospěje, když si je žena jistá, že se rozhodla správně. Aby zdravotnický personál nepůsobil odsuzujícím dojmem nebo neovlivňoval rozhodnutí, navrhovala bych otevřenou úvodní otázku typu: ‚Jaké pro vás bylo rozhodování o tomto potratu? Taková otázka signalizuje spíše péči než odsuzování,“ říká Kjelsvik.
Přetrvávající pochybnosti
I poté, co ženy ve studii učinily konečné rozhodnutí, měly stále přetrvávající pochybnosti.
Kjelsvik provedl kontrolní rozhovory čtyři týdny a dvanáct týdnů poté, co se ženy rozhodly. Všem se ulevilo, že prošly těžkým obdobím, ale zároveň si některé ženy stále nebyly jisté, zda udělaly správnou věc.
Ty, které se rozhodly své těhotenství donosit, měly smíšené pocity. Některé se trápily, protože si těhotenství neužívaly a obávaly se, zda budou schopny dítě milovat. Důvod, proč uvažovaly o potratu, nezmizel.
Některé z těch, které se rozhodly pro potrat, později přemýšlely o tom, že by vlastně mohly těhotenství podstoupit.
Tabuizace se zmenšuje
Berge Solbergová, profesorka lékařské etiky na NTNU, se domnívá, že skepse vůči zapojení okolního světa do otázky potratu má mnoho příčin.
„Jsme svědky demystifikace a ‚odtabuizování‘ potratu. Stále více lidí se hlásí a mluví o tom, že podstoupili potrat. Ale i když vedeme tyto velké společenské debaty, je tato otázka vnímána jako velmi soukromá pro osobu, která se v této situaci ocitla. Dokonce i lidé, kteří považují potrat za neproblematický a eticky nenáročný, vědí, že lidé mohou mít silné názory opačného směru. Člověk se tak stává opatrným při otevírání tohoto tématu,“ říká Solberg.
Je místopředsedou norského Národního výboru pro medicínu a etiku zdravotnického výzkumu.
Plně lidský při narození
Norský potratový zákon přišel po dlouhém historickém boji za práva žen. Norský potratový zákon vychází z myšlenky, že žena má právo na kontrolu vlastního těla, což platí bez omezení až do konce dvanáctého týdne těhotenství.
Po dvanáctém týdnu rozhoduje komise, která zvažuje zájmy ženy a právo plodu na život. To může vést ke střetu zájmů. Panely jsou povinny věnovat velkou pozornost pohledu ženy a ve většině případů je její volba respektována.
Požadavky na povolení interrupce se stávají stále přísnějšími s tím, jak se žena stále více blíží termínu porodu. Norsko nepřiznává plodu právní status před narozením, ale uznává „plnou lidskou důstojnost“ jedince při narození.
„Ale i kdyby se zákon vykládal tak, že plod má plný morální status osoby před narozením, neznamená to, že by potrat nebyl povolen. Práva ženy na vlastní tělo mohou převážit nad právem plodu na život,“ říká Solbergová.
Dočasné zmrazení
Diskuse o redukci plodu – potratu jednoho plodu v případě, že žena nosí dvojčata – se stala horkým tématem poté, co norské ministerstvo spravedlnosti a veřejné bezpečnosti interpretovalo zákon o potratech tak, že plné sebeurčení platí i v těchto případech.
Vládní platforma Granavolden, složená z konzervativců (H), strany Pokrok (Frp), liberálů (V) a křesťanskodemokratické strany (KrF), se dohodla na zrušení možnosti sebeurčení redukce plodu a na dočasném zmrazení potratového zákona a zákona o biotechnologiích. Profesorka Solbergová se domnívá, že návrhy na liberalizaci těchto dvou zákonů budou předloženy, až toto období skončí.
„Je pravděpodobnější, že potratový a biotechnologický zákon budou spíše liberalizovány než zpřísněny. Podpora dnešního potratového zákona je však silná a boje o něj mohou přispět k ostřejšímu rozdělení,“ říká Solbergová.
Počet potratů stejný bez ohledu na zákon
Podle profesorky etiky je počet potratů v praxi v jednotlivých zemích celkem konzistentní, i když se legislativa liší. V Irsku platil donedávna zákaz potratů, ale důsledkem tohoto zákazu bylo, že Irky jezdily na potraty do Anglie.
„Zjistili jsme, že legislativa v této oblasti nemá vliv na volbu postupu. Důsledkem zákazu nebo velmi přísných zákonů proti potratům není méně potratů, ale mnohem více nebezpečných potratů a mnoho utrpení. Nebezpečné potraty jsou velkým celosvětovým zdravotním problémem,“ říká Solbergová.
.